Euroregion Elbe/Labe

Výstava "Nejsme tu sami" (2020)

In Verbindung mit den 22. Tschechisch-Deutschen Kulturtagen wird im Herbst 2020 in Dresden, Dippoldiswalde, Sebnitz, Ústí nad Labem und Litoměřice eine Ausstellung zu nationalen Minderheiten in Tschechien gezeigt. Die folgenden 12 Persönlichkeiten wurden dabei auf großen Tafeln und in kurzen Videos portraitiert.

Die Ausstellung wurde vom Prager Verein Post Bellum o.p.s. gestaltet, der das Zeitzeugenarchiv Pamět Národa betreut. Die unten stehenden Texte und Bilder waren Teil der Ausstellung. Die Links unter den Portraits der einzelnen Personen führen Sie ins Zeitzeugenarchiv Pamět Národa. wo Sie weitere Informationen über die Biografien, Bilder und Videos finden.

Eugenie Číhalová (Djukovová, *1944)

Eugenie Číhalová (© Post Bellum)
Eugenie Číhalová (© Post Bellum)

Patří mezi potomky emigrantů, kteří přišli na počátku 20. let do Československa z bývalé Ruské říše. Její otec, důstojník Bílé armády Jevgenij Feofilovič Djukov, v Praze vystudoval medicínu díky tzv. ruské pomocné akci organizované mladým československým státem. Po studiích si zařídil praxi na Smíchově a seznámil se s Erikou Kaprasovou, která pracovala v Radlicích jako pomocnice u porodní asistentky.
Po svatbě pracovali společně a brzy se jim narodila Eugenie a rok po ní její bratr Vladimír. Otec po válce jen o vlásek unikl odvlečení do Sovětského svazu.

Eugenie vystudovala střední zdravotnicku školu a po dvou letech v Nemocnici pod Petřínemmohla začít studovat medicínu na Karlově univerzitě. To bylo v uvolněnější atmosféře šedesátých let, která skončila příjezdemsovětské armády v srpnu 1968. Eugenie se zapojila do protestních akcí a vycestovala s přítelemJiřímdo Jugoslávie, kde se v roce 1969 na ambasádě v Záhřebu vzali. Rozhodli se vrátit
do Prahy, i když Eugenie nemohla pokračovat ve studiu. Díky doporučení MUDr. Františka Kriegela našla pracovní uplatnění jako laborantka a později odborná asistentka v Ústavu klinické a experimentální chirurgie v areálu Thomayerovy nemocnice, ze kterého se stal Institut klinické a experimentální medicíny. Eugenie tampracuje dodnes.

Českou republiku pro ni symbolizují fotografie prezidenta Masaryka a jejího otce, oběma vděčí za to, že zde žije. „Jsem vděčná prezidentovi Masarykovi, díky jehož ruské pomocné akci přijalo Československo běžence Ruské říše prchající před bolševismem, mezi něž patřil i můj otec.“

Vic informace u Pamět Národa

Le Quang Dao (*1965)

(© Post Bellum)
(© Post Bellum)

Do Československa přijel v roce 1984 jako student. Vyslala ho Vietnamská socialistická republika, aby se tu v rámci spolupráce socialistických zemí vyučil strojním zámečníkem a po návratu své zkušenosti předával dál. Le Quang Dao pochází z malé vesnice na sever od Hanoje.

Rodina přežila dlouhé válečné roky v chudobě - dobu druhé světové války, kdy Japonsko z jeho země vyváželo potraviny, boje s Francouzi o nezávislost i vleklou válku s USA. „Při náletech Američanů jsem zažíval hrůzu. Vedle naší vesnice byla továrna na výrobu
hnojiv, na kterou také mířili. Schovávali jsme se ve škole pod lavice, zemřelo tam tehdy hodně lidí,“ vzpomíná. Kvůli katastrofálnímu nedostatku potravin i zamoření oblasti chemickými látkami přišla matka o šest dětí, Le Quang Dao se narodil jako sedmý.

Díky výborným školním výsledkům studoval na střední průmyslové škole a jako jeden z nejlepších studentů se dostal do vzdělávacího programu na podporu Vietnamu a odjel do Československa. Po sedmi letech se měl vrátit, ale zamiloval se do české dívky, v roce 1992 se oženil a v Čechách už zůstal. Nejprve obchodoval s textilem, dnes podniká v pohostinství a vystupuje s kytarou jako interpret českých folkových písniček. Českou republiku pro něj symbolizuje Václav Havel.

Vic informace u Pamět Národa

Fedor Gál (*1945)

Fedor Gál (© Post Bellum)
Fedor Gál (© Post Bellum)

Narodil se na sklonku války v ghettu Terezín, kde byla v té době vězněna jehomatka a starší bratr. Rodina byla židovského původu a vlastnila velký statek na Slovensku. Svého otce, který bojoval ve Slovenském národním povstání, Fedor nikdy nepoznal. Po potlačení povstání byli Gálovi internováni v koncentračním táboře Sereď. Odtud otce převezli do Sachsenhausenu a na konci války zemřel při
pochodu smrti. Matka s malými syny válku přežila a vrátila se na rodinný statek, kde se snažila znovu hospodařit. V roce 1948 jí však komunisté hospodářství znárodnili, proto s dětmi odešla do Bratislavy, kde až do důchodu pracovala ve Sběrných surovinách.

Fedor Gál pracoval jako dělník v chemických továrnách. Na chemické vysoké škole také vystudoval, ale věnoval se později hlavně sociologii a prognostice, pracoval v několika výzkumných ústavech. V listopadu 1989 se aktivně zapojil do sametové revoluce v Bratislavě, spoluzakládal platformu Verejnosť proti násiliu, což byla slovenská obdoba Občanského fóra. Krátce byl činný ve slovenské politice.

Po rozpadu Československa se odstěhoval do Prahy, kde přednášel sociologii na Univerzitě Karlově. S dalšími společníky stál u vzniku TV Nova. Založil rovněž nakladatelství G plus G, které vydává knihy věnované především tématům menšin, jinakosti, prožitku holocaustu. V posledním desetiletí se zabývá filmovou dokumentaristikou, natočil čtyři dlouhé filmy a dvanáct krátkých dokumentárních esejů.

V České republice vyhledává malé kulturní enklávy, jako je hospoda U vystřelenýho oka na pražském Žižkově.

Vic informace u Pamět Národa

Vjačeslav Iljašenko (*1959)

Vjačeslav Iljašenko (© Post Bellum)
Vjačeslav Iljašenko (© Post Bellum)

Do Československa přijel za dobrodružstvím. Chtěl poznat, jak se žije v jiné zemi. Vjačeslav vyrůstal v Kyjevě, odkud odešel studovat do Lvova vysokou školu grafickou. Lvov byla podle něj Evropa v Sovětskémsvazu. Po škole nastoupil jako grafik do nakladatelství, které vydávalo literaturu propagující komunistickou ideologii. Po dvou letech se proto začal věnovat vlastní tvorbě a zároveň učil v Kyjevě výtvarnou výchovu.

V roce 1986 zažil havárii v nedaleké jaderné elektrárně v Černobylu. Nikdy se nesmířil s tím, že sovětské úřady tehdy havárii zamlčely a nevarovaly obyvatele před
pobytemvenku. „Ten výbuch se stal 26. dubna a ještě 5. května o tomnikdo nevěděl. Děti byly venku v nejhorší době, účastnily se akce, při které kreslily na chodníky, přitomměly být doma,“ vzpomínal Vjačeslav. Později několik jeho známých zemřelo na následky ozáření.

V roce 1989 s nadšením sledoval listopadový převrat v Československu. V roce 1992 se s manželkou, která měla české předky, rozhodli využít možnosti přestěhovat se do Československa v rámci organizované repatriace volyňských Čechů. Usadili se v Polici nad Metují, protože slyšeli, že Náchodsko je krásný kraj. Nikdy toho nelitovali, Vjačeslav pracoval jako designér a vedl výtvarné kurzy pro děti. Je autorem řady obrazů v církevních budovách ve východních Čechách.

Dnes vede výtvarné kurzy v soukromém ateliéru. Zároveň organizuje programy pro turisty. Na České republice má rád otevřenost a propojení s ostatními státy Evropy, které pro něj symbolizuje vinná réva.

Vic informace u Pamět Národa

Ida Kelarová (Bittová, *1956)

Ida Kelarová (© Post Bellum)
Ida Kelarová (© Post Bellum)

Své romství objevila přes hudbu, ke které ji přivedl tatínek Koloman Bitto, všestrannýmuzikant. Jeho doménou byl kontrabas, ale bravurně ovládal několik nástrojů. „Tatínek a celá jeho rodina se zapřeli úplně do hloubky duše, že nejsou Romové. U nich to bylo takové obrovské tabu,“ vypráví Ida Kelarová.

Narodila se v Bruntále do národnostně smíšeného manželství - maminka pocházela ze slovácké rodiny z Uherského Brodu, otec z romské rodiny z Horních Salib
na jižním Slovensku. Rodina se kvůli angažmá tatínka několikrát stěhovala. Ida vyrůstala ve Vrbně pod Pradědem, Prešově, Opavě, v Brně pak studovala na Janáčkově konzervatoři hru na klavír a violoncello. Po absolvování JAMU začala v roce 1975 hrát v brněnském Divadle na provázku. Právě tam objevila svůj hlas, kdyžmusela vmuzikálu Balada pro banditu zastupovat za svou mladší sestru Ivu Bittovou.

V roce 1982 poznala na divadelním festivalu v Dánsku svého druhéhomuže, Angličana, který se za ní přestěhoval do Brna. Kvůli neustálému sledování a výslechům StB se rozhodli vystěhovat do Walesu, kde ji zastihla smutná zpráva o smrti tatínka. V cizině poté odehrála svůj první sólový koncert s romskými písněmi a začala pořádat hlasové a pěvecké workshopy.

Do Čech se natrvalo vrátila v roce 1995 a založila zde Mezinárodní školu pro lidský hlas. V posledních letech se věnuje romským dětem a mládeži v pěveckém
souboru Čhavorenge, který vystupuje s písněmi jejího partnera Desideria Duždy. Byla první z rodiny, kdo prolomil rodinné tabu o romském původu.

Češství pro ni symbolizuje lípa, která roste na její zahradě.

Vic informace u Pamět Národa

Eleni Mikušová (Stambolidu, *1938)

Eleni Mikušová (© Post Bellum)
Eleni Mikušová (© Post Bellum)

Do Československa přijela díky státem organizovanému programu na pomoc řeckým dětem, které v občanské válce ztratily rodiče. Otec Moisis Stambolidis bojoval v Řecku v partyzánských oddílech. Matka spolu s ní a dalšími dvěma sourozenci utekla před občanskou válkou do Makedonie, kde porodila čtvrté dítě. Poté se vrátila do Řecka, aby bojovala a našla svéhomuže. Nikdy se s ním už ale nesetkala.

Eleni a její tři sourozenci zůstali v Makedonii osamělí, hladoví a bez prostředků. Sociální úřad je v roce 1949 vyslal vlakem do Československa, kde byli po dvou umístěni do různých dětských domovů. V nich strávili dalších patnáct let.

V roce 1951matka přijela do Československa, usadila se v Jeseníkách a s pomocí Červeného kříže své čtyři děti vypátrala. „Ani sestra, ani brácha mámu nepoznali. Jenom já ano. Bylo to dojemné. Byli jsme rádi, že zase máme mámu. Všichni jsme plakali,“ vzpomínala.

Eleni pracovala na Jesenicku v různých dělnických profesích, svářela řetězy, stavěla sídliště. Přestěhovala se do Ostravy, kde si našla práci jako průvodčí v tramvaji a přitomse seznámila se svým mužem. Narodili se jim dva synové a mladá rodina dostala byt v Havířově. Eleni celý život jako nejstarší pomáhala svým mladším sourozencům i jejich dětem a vnukůma snažila se vytvořit rodinu, kterou v dětství nepoznala.

Českou kulturu pro ni symbolizuje škola, kde se naučila česky a získala vzdělání.

Vic informace u Pamět Národa

Hong Nhung Nechybová (Vi, *1940)

Hong Nhung Nechybová (© Post Bellum)
Hong Nhung Nechybová (© Post Bellum)

Do Československa se přistěhovala za svým českým mužem, kterého poznala v roce 1958 ve Vietnamu. Vladimír Nechyba přiletěl do Vietnamu jako technik s československou expedicí na geologický průzkum, Hong Nhung expedici uvítala jako tlumočnice ve francouzštině. Za rok od prvního setkání na letišti spolu začali chodit. Tajně, protože dívky, které chodily s Evropany, měly ve Vietnamu špatnou pověst.

Po třech letech Hong Nhung otěhotněla, právě ve chvíli, kdy se Vladimír Nechyba musel vrátit do Československa. Jeho plán na odvoz těhotné Hong Nhung nevyšel, nemohla získat pas. Po jeho odjezdu zažila nejhorší chvíle svého života. Kvůli vztahu s Evropanem zakusila opovržení, a to i ze strany své vlastní
rodiny. Trvalo rok a půl, než mohla s dcerou Růženkou odletět do Československa.

Měsíc po příletu do Prahy následovala svatba v Teplicích, která vzbudila rozruch. V té době byla v Československu jen tři smíšená československo-vietnamská manželství. Hong Nhung mohla konečně začít budovat rodinu a zázemí, což pro ni nebylo jednoduché, protože nemluvila česky. Její manžel navíc často cestoval do zahraničí, kde se podílel na geologických průzkumech. Několikrát měli možnost emigrovat, ale rozhodli se zůstat. I přes počáteční obtíže a mnohá nedorozumění si
českou kulturu a humor oblíbila.

Symbolem češství jsou pro ni Karlové - Karel IV., Karel Schwarzenberg a Karel Gott.

Vic informace u Pamět Národa

Klement Neugebauer (*1937)

Klement Neugebauer (© Post Bellum)
Klement Neugebauer (© Post Bellum)

Pochází z vesnice Neratov (německy Bärnwald) v pohraničí, kde jeho rodina po generace hospodařila v těžkých podmínkách Orlických hor. Z dětství si pamatuje na jediného Čecha ve vesnici – policistu. Jeho rodiče vychovávali šest dětí a jako většina obyvatel obce provozovalimenší hospodářství.

V jeho rodnémdomě nebyla elektřina,měli alemalé rádio, ze kterého se dozvěděli o záboru pohraničí v říjnu 1938 a německé okupaci v březnu 1939. Otec nepatřilmezi
Hitlerovy příznivce, a proto se těšil na konec války. Ten však byl pro obyvatele Neratova tragický. Po vojácích Rudé armády, kteří znásilňovali a zcizovalimajetek, přišli příslušníci tzv. Revoluční gardy. Ti Němce bezohledně mučili a některé popravovali.

Před odsunemrodinu zachránila záruka ze strany otcova známého. Vrátili se do vyrabovaného domu a otec vykopal schovanou trumpetu, která se v rodině předávala z generace na generaci. Právě tato trumpeta pro pana Neugebauera symbolizuje dětství v českém pohraničí: „Mám spoustu vzpomínek, jakmě na ni táta učil hrát.“

Klement se vyučil zedníkem a odstěhoval se do Mostu, kde založil rodinu. Dálkově vystudoval střední školu v Děčíně a poté ČVUT v Praze. Vypracoval se na stavbyvedoucího v podniku Pozemní stavby, ale protože odmítl vstoupit do KSČ, byl převeden do kulturního odboru. Jako inspektor pro památky a ochranu přírody dohlížel na přesun chrámu Nanebevzetí Panny Marie vMostě. Poté se s rodinou přestěhoval do Benešova, kde nadále působil v oboru.

Po sametové revoluci se mohl opět setkávat s bratrem Alfredem, který se usadil v Německu.

Vic informace u Pamět Národa

Maria Pekařová (*1938)

Maria Pekařová (© Post Bellum)
Maria Pekařová (© Post Bellum)

Dne 30. května 1945 musela opustit rodné Brno a vydat se smaminkou, tetou, babičkou a bratrem Karlem na tzv. brněnský pochod smrti. Narodila se do rodiny
Františka aMarie Pekařových. Oba rodiče pocházeli ze smíšených manželství, a u Pekařových se tedy mluvilo německy i česky. Otec pracoval v městské dopravě jako průvodčí tramvaje, maminka se vyučila švadlenou, ale byla v domácnosti. Žili v Brně v domě otcovy sestry Mimi, která se provdala za advokáta JUDr. Evžena Popelku.

Popelkovi se hráli pro rodinou Pekařových významnou roli během pochodu smrti do Rakouska. Mariina matka totiž využila při zastávce pochodu v Pohořelicích možnosti zachránit své děti tím, že je dala k adopci švagrové Mimi Popelkové. „Maminka podepsala, že se nás jakoby zříká, že nás posílá k tetě a že násmůže
vychovávat v českém duchu,“ vzpomíná paní Pekařová. V roce 1948 se v Brně jako zázrakem celá rodina opět shledala. Matka dostala jako jedna z mála oficiální povolení vrátit se do Československa, totéž se podařilo otci, kterého odvlekli Sověti do Rumunska.

Maria nemohla studovat, a tak se vyučila švadlenou. Vdala se a s manželem odešli načas žít do Sudet. Po pěti letech se rodina vrátila do Brna, po nějakém čase i do původního bytu. Maria pracovala třicet let jako jeřábnice a vychovala dvě děti.

Českou republiku pro ni symbolizuje Brno, kde s krátkou přestávkou prožila celý život.

Vic informace u Pamět Národa

Věra Roubalová-Kostlánová (Lomská, *1947)

Věra Roubalová-Kostlánová (© Post Bellum)
Věra Roubalová-Kostlánová (© Post Bellum)

„Byli jsme malá rodina, bez babiček a příbuzných. O židovství se u nás nikdy nemluvilo,“ vzpomínala na své dětství pražská rodačka, která se o svém původu dozvěděla až v šestnácti letech. Otec i matka pocházeli z židovských rodin, společně přežili válku v Anglii.

Oba byli již před válkou přesvědčení komunisté. V padesátých letech byl otec jako stranický funkcionář a Žid z politických důvodů šest let vězněn. Část dětství proto Věra strávila v dětském domově. V šedesátých letech se při studiu na vysoké škole začala stýkat se studentskými aktivisty. Vystupovala proti invazi v roce 1968, účastnila se studentské stávky na podzim 1968 a pomáhala při organizaci pohřbu Jana Palacha.

S manželem Pavlem Roubalem vychovávali čtyři děti a podepsali Prohlášení Charty 77. Následovala šikana Státní bezpečnosti a výzvy k emigraci, které ustáli. Zapojili se do výroby a šíření zakázaných knih, Pavel Roubal vstoupil do Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, Věra patřila do trojice posledních mluvčích Charty 77.

Dnes pracuje jako terapeutka a ve své praxi se mimo jiné věnuje lidem s traumatem holocaustu a jeho přenosu na další generace. Z těžkého dětství v padesátých letech si nese vědomí nutnosti pomáhat slabším a povinnosti postarat se o ně, věnuje se proto i migrantům a uprchlíkům.

Češství pro ni symbolizuje touha po demokracii, představovaná v minulosti Chartou 77 a dnes třeba hnutím Milion chvilek pro demokracii.

Vic informace u Pamět Národa

Béla Szaló (1951-2018)

Béla Szaló (© Post Bellum)
Béla Szaló (© Post Bellum)

Když přišel jako student do Prahy, neuměl ani slovo česky a neovládal příliš dobře ani slovenštinu. Rodák z města Nové Zámky na jižním Slovensku totiž doma mluvil maďarsky a vystudoval maďarské gymnázium. I když byl maďarské národnosti, do Maďarska se poprvé podíval ve svých deseti letech. Vycestovat pro něj a jeho rodinu za socialismu nebylo jednoduché.

Češtinu si brzy osvojil, součástí studia na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze byl intenzivní kurz českého jazyka. Přes nelehké začátky nakonec našel v Praze
domov. Studentská léta zde strávená označuje za nejkrásnější období svého života. Našel si tu ženu a založil rodinu.

Manželství sice skončilo rozvodem, ale Béla v Praze zůstal. I kvůli tomu, že má rád knedlíky a pivo, které zvolil jako symbol češství. Svůj profesní život zasvětil energetice – nejdříve pracoval v podniku Energoinvest a později přešel na generální ředitelství Českých energetických závodů.

Po listopadu 1989 se podílel na založení Svazu Maďarů žijících v českých zemích a na dva roky se stal jeho předsedou. Rád vzpomíná na tehdejší nadšení a pocit sounáležitosti, s nímž uspořádali první Maďarský ples v Praze. Pracovní nasazení v nové energetické firměmu na čas znemožnilo podílet se na spolkovém životě, před šesti lety se však do činnosti Svazu Maďarů opět zapojil a stal se předsedou jeho pražské organizace. Ta se kromě pořádání kulturních a společenských akcí zabývá i péčí o hroby Maďarů, kteří v různých dějinných etapách zemřeli na českém území.

Béla Szaló zemřel v prosinci 2018.

Vic informace u Pamět Národa

Stanislav Tišer (*1957)

Stanislav Tišer (© Post Bellum)
Stanislav Tišer (© Post Bellum)

Od dětství měl sklony bránit slabší, když je někdo napadal, a vždy se uměl dobře prát. Narodil se v Plzni do rodiny romského muzikanta jako jeden z osmi sourozenců. Od patnácti let pracoval jako dělník v pivovaru.

Když na zábavě mladíci napadli jeho bratra, popral se s nimi. Všiml si ho přitom trenér boxu Karel Beran a pozval ho do klubu. Box se stal jeho životem. Přestěhoval se do Prahy a dostal se do národní reprezentace. Byl boxerskou špičkou ve váze do 54 kilogramů, závodně se boxu věnoval 25 let a dosáhl na řadu titulů. Sedmkrát se stal mistrem republiky. Zároveň se za socialismu živil nelegální výměnou valut, pohyboval se v prostředí veksláků a v podsvětí.

V roce 1990 boxoval v zápase naposledy a rozhodl se, že s kariérou končí. V jeho životě nastal radikální obrat. Založil si v Praze boxerský klub. V něm své svěřence nejen učí boxovat, ale také jim vysvětluje, jaké nebezpečí hrozí, pokud budou veškerý čas trávit na ulici a nebudou studovat, pracovat a věnovat se koníčkům. „Někteří říkají, že ve mně vidí tátu nebo strejdu, ale to já nemám rád. Snažím se jim jen pomoct, ukázat jim, jak na to, aby neskončili špatně,“ vysvětluje.

V boxerských rukavicích reprezentoval Československo, dopomohly mu k uznání, ale naučil se díky nim i obstát v reálném životě uprostřed české společnosti.

Vic informace u Pamět Národa

Grußwort von Post Bellum

Da aufgrund der Corona-Pandemie keine Vertreter von Post Bellum an den Eröffnungen der Ausstellung in den einzelnen Orten in Sachsen teilnehmen konnten, haben sie uns ein Video mit einer Grußbotschaft geschickt.

 

Tato výstava byla financována z prostředků Evropské unie z Fondu malých projektů Euroregionu Elbe/Labe.Logo EU