Otakar Vávra je jedním z nejkontroverznějších režisérů v Československu, ne-li vůbec nejkontroverznějším. Jako jediný natáčel filmy za všech politických konstelací od třicátých let, dokonce i za nacistické okupace. Byl jimi vyznamenán, a přesto dokázal za komunistů pokračovat ve své kariéře a byl dokonce vyznamenán jako národní umělec. Po roce 1989 již nenatočil žádný film a jeho role v předchozích desetiletích byla zkoumána spíše kriticky.
Vávrovy filmy jsou často velkými monumentálními díly, což mu samozřejmě zajistilo oblibu u komunistů. Jeho trilogie z padesátých let o Janu Husovi, Janu Žižkovi a husitských válkách má spíše strohý charakter s postavami bez větší hloubky a rozporů, jednoduchými příběhy a jasným ideologickým zabarvením. Možná vás to překvapí, ale v Česku jsou stále poměrně populární. Krakatit z roku 1948 (natočený ještě před komunistickým převzetím moci) se také nevyznačoval rafinovaností, ale alespoň byl méně ideologický.
Kladivo na čarodějnice je pravděpodobně nejlepším a v Česku určitě nejpopulárnějším z jeho filmů z komunistické éry. Zároveň je to poslední film, který je u nás dodnes velmi populární (což je pro nás na Filmovou středu rozhodující kritérium výběru).
(Jedná se o automatický překlad DeepL Translator.)