Na základě zkušeností z minulého roku byly v Sebnitz a Dolní Poustevně vylepeny četné plakáty, umístěny inzeráty v Sebnitzských pohraničních novinách a Poustevníku a distribuován leták s kompletním programem. Tyto a další akce v programu byly propagovány na webových stránkách a v sociálních sítích. Kromě toho byla exkurze oznámena na webových stránkách Euroregionu (načež se přihlásili 3 zájemci, ale nikdo z nich nepřijel. I přes navázání kontaktu) - mimochodem dobrá příprava, vždy se zmiňovala finanční podpora Interreg a Euroregionu.

Původně bylo přihlášeno 20 německých a 20 českých účastníků. Krátce předtím se k nim pak chtělo připojit 17 a 25 ukrajinských přátel. Muselo se přibrzdit a další reklama se zrušila, protože objednaný autobus měl pouze 54 míst. Pak se ale vše vyvinulo jinak. Se šesti ukrajinskými hosty bylo ve vlaku jen 39 účastníků. Někteří z nich tedy byli odmítnuti. Příliš mnoho přihlášených se prostě nedostavilo.

Jak už to tak bývá, byla využita výhodná varianta cesty vlakem (U 28) od 10.12 nebo 12.18 hodin. Do Dolního Žlebu však nebylo možné cestovat podle plánu, protože automobilový přívoz pro plánovaný přechod přes Labe ještě nebyl v provozu. Využili jsme proto přívoz v Schöně. Nyní bychom však museli jít pěšky 4 kilometry po frekventované hlavní silnici směrem na Děčín. To se nám nechtělo, a tak jsme si objednali autobus, který nás touto trasou odvezl (a později vyzvedl). Protože se k nám někteří lidé (včetně 2 manželů) chtěli přidat, ale necítili se na výstup, domluvili jsme se s majiteli hostince "Belvedere", že je za poplatek vyzvednou autem, což se nám dokonale osvědčilo.

Ráno byla sice ještě trochu zima, ale během namáhavého, ale velmi krásného výstupu se všichni docela zahřáli. Výhled z labské vyhlídky a později i báječné menu s příjemnou obsluhou (v restauraci, která už vlastně není v provozu, je to jen hotelová garni) byly dobrou odměnou za námahu při výstupu. Malou kapkou hořkosti byla skutečnost, že v restauraci nemohli sedět všichni účastníci najednou kvůli dílně ve 2. jídelně. Proto na skupinové fotografii chybí 9 účastníků.

Po zastávce v areálu "Belvedér", který mnozí účastníci neznali, jsme se volným tempem vydali do Labské Stráně, kde nás vyzvedl objednaný autobus a odvezl nás do Děčína. Zbýval ještě čas na malou procházku městem a návštěvu kavárny.

Zpět z Děčína jsme se pak vraceli na čas od 16.41 hod. linkou U28, do Sebnitz jsme dorazili v 17.39 hod. a krátce nato do Dolní Poustevny.

Při společném cestování, procházkách, jídle a zábavě, četném výkladu o jednotlivých stanicích a historických událostech a za krásného počasí bylo dosaženo cíle exkurze se spokojenými účastníky.

Rainer Böhme
Sebnitz 8.4.25

(Jedná se o automatický překlad DeepL Translator.)

Kromě standardní reklamy - letáky, plakáty, zveřejnění v "Grenzblattu" a "Poustevníku" - jsme tentokrát kladli větší důraz na oslovení našich "stálých hostů" i dalších lidí. Chtěli jsme se také vyhnout rušení akcí kvůli již přihlášeným lidem a následnému nedostavení se přihlášených. Plánovali jsme 50 - 55 účastníků. Protože jsme však nemuseli brát v úvahu kapacitu autobusu, ale pouze kapacitu restaurace, souhlasili jsme nakonec s několika účastníky navíc a umožnili jsme účast i některým lidem, kteří se již odhlásili (registrace přes Euroregion Drážďany). Na nádraží v Sebnitz nás čekalo absolutní překvapení: objevili se další lidé, kteří uvedli, že se přihlásili, takže nakonec se na cestu vydalo 70 dospělých a 4 děti. Naštěstí mezi nimi bylo mnoho lidí, kteří se poprvé účastnili akcí pořádaných naším spolkem, a zejména exkurze v rámci projektu "Naši sousedé - země a lidé". Okamžitě jsme telefonovali do restaurace "Schlossschänke Weesenstein", abychom zajistili dostatek jídla pro všechny účastníky.

Opět jsme využili příznivé možnosti cestovat vlakem (U 28) od 10.12 nebo 12.18 hodin. Po přestupu v Bad Schandau a Heidenau jsme včas dorazili na nádraží ve Weesensteinu, kde jsme pořídili první skupinové fotografie.

První fotografie hradu pořídili účastníci, z nichž většina navštívila Weesenstein poprvé, cestou na hrad a do restaurace. Cestou jsme se zastavili u malé výstavy o povodních v roce 2002 a vysvětlili si, jak těžce tato událost městečko zasáhla.

V zámecké krčmě na nás již čekal smluvený bufet a my jsme si mohli vychutnat nenáročné, vydatné a dobré jídlo. Při počtu 70 lidí se samozřejmě před bufetem vytvořila fronta, ale všichni to brali s humorem a nadhledem.

Protože lidí bylo více, než se očekávalo, došlo na recepci k několika diskusím o prohlídce hradu, ale ty se nakonec vyřešily ke spokojenosti všech.

Ve dvou skupinách se dvěma průvodci jsme procházeli labyrintem schodišť a místností (asi 200, z nichž jsme samozřejmě ne všechny mohli navštívit). I ti, kteří hrad navštívili již dříve, byli opět ohromeni rozmanitostí exponátů, historických i moderních expozic a bohatstvím dojmů.

Po prohlídce si většina z nás prohlédla zámecký park nebo další prostory zámku. Protože zbýval ještě čas, někteří si vyšlápli na kopec naproti zámku a jiní si dopřáli kávu nebo zmrzlinu na jedné ze tří občerstvovacích zastávek.

Z města jsme odjížděli s bohatými dojmy. Vlak měl bohužel 5 minut zpoždění, a tak nám v Heidenau ujel S-Bahn do Bad Schandau. Protože bychom se tam stejně zdrželi déle, rozhodli jsme se pohnout, pomalu jsme přešli nedávno uzavřený most a došli na nádraží Rathmannsdorf. Zde nás upozornili, že tato část obce se dříve jmenovala Wendisch-Fähre (na nádraží Rathmannsdorf stála až do jeho rekonstrukce), což naznačuje, že ji kdysi obývali Slované (Lužičtí Srbové - Wendové).

Opět lze předpokládat, že cíl projektu, tedy podpořit setkávání, diskuse a podobnosti mezi lidmi ze sousedních měst oddělených hranicemi, byl beze zbytku naplněn. Dokonce i účastníci, kteří se projektu zúčastnili poprvé, okamžitě navázali kontakty.

Rainer Böhme
Sebnitz 6.5.25

(Jedná se o automatický překlad DeepL Translator.)

Zachovali jsme úspěšné formy propagace a zaznamenali jsme další zájem, zejména ze strany "stálého hosta", který díky své práci turistického průvodce v Neustadtu propagoval náš projekt a dokázal přilákat další účastníky.

Vzhledem k tomu, že pěší turistika vyžaduje minimální fyzickou zdatnost, zůstali stranou někteří lidé, kteří byli dostatečně sebevědomí na to, aby se zúčastnili prohlídek města s kratšími trasami, ale ne delších túr.

Přesto jsme mohli přivítat 26 účastníků ze Sebnitz, z nichž 4 se k nám připojili až na místě startu. Jeden člověk dokonce dorazil až do cíle. Byla to Käthe Häntzschel, kterou vždy vyzvedáváme my nebo náš český partnerský klub. Ve svých 104 letech skutečně absolvovala pětikilometrovou trasu.

Čeští účastníci našeho projektu se k nám připojili na startu v Dolní Poustevně, ale stejně jako účastníci ze Sebnitz se na různých úsecích trasy a při různé rychlosti chůze ztráceli. V důsledku toho již nebylo možné pořídit jejich společnou skupinovou fotografii v cíli.

Pořadatelé tradičně vytyčili a vyznačili pro pěší a cyklisty různé délky tras. Účastníci našeho projektu běželi minimálně 5 km, většina zvolila 9 km a někteří obzvláště aktivní účastníci 15 km.

Zatímco trasa 5 km využívala nově vytvořenou cyklostezku v Dolní Poustevně podél Vilemovského potoka, trasa 9 km vedla po druhé straně tohoto potoka lesem Sebnitz. Geologicky zajímavým bodem byl Vlčí kámen. Dále pak železniční trať Dolní Poustevna - Rumburk těsně před mikulášovickým nádražím a kostel ve Vilémově.

Jak je záměrem našeho projektu, došlo k mnoha rozhovorům mezi účastníky z různých prostředí. Kromě každodenních problémů se často hovořilo o historii země a jejích obyvatel, zejména tohoto regionu, a zejména o období po skončení druhé světové války s pohnutým odsunem tzv. sudetských Němců.

V cíli čekali bodovači na převzetí dokumentů o trase a předání certifikátů a přívěsků.

Samozřejmě bylo zajištěno i bohaté občerstvení a naši účastníci mohli uplatnit stravenky.

Setkání a rozhovory se na tomto výšlapu uskutečnily s daleko větším počtem lidí, tedy mimo okruh účastníků našeho projektu. To je samozřejmě pozitivní a zvyšuje to prestiž pořádajících sdružení na straně jedné a našich projektů na straně druhé.

Na další exkurze již máme přihlášky.

Rainer Böhme
Sebnitz, 19.05.25

(Jedná se o automatický překlad DeepL Translator.)

Protože jsme již předem zaznamenali velký zájem o tento výlet, bylo bez dalších řečí rozhodnuto, že oproti původním plánům pojedeme vlakem, a ne autobusem. Protože však cesta trvala necelé 2 hodiny, a to i přes dobré přestupy (vždy 2 přestupy, ale s okamžitými návaznostmi), rozhodli jsme se jet ranním vlakem v 8.12 hod. z D. Poustevny a v 8.18 hod. ze Sebnitz. Abychom ušetřili čas při vyplňování seznamu účastníků, vyplnili jsme již některá jména přihlášených, takže se museli pouze podepsat. To se však neosvědčilo, protože někteří se kvůli horku nebo z jiných důvodů nemohli zúčastnit.

Přesto byla exkurze hojně navštívena a zúčastnilo se jí 54 účastníků.

Přestože se dvakrát přestupovalo, cesta vlakem proběhla velmi hladce a především velmi přesně. Cesta romantickým údolím Labe s Českým středohořím lemovaným listnatými lesy byla velmi příjemná. Po příjezdu do Litoměřic všechny účastníky velmi zaujaly pestré gotické, renesanční a barokní stavby na cestě k historickému náměstí a v jeho okolí. Průvodce městem poskytl výborné informace o historii a architektuře města. Novinkou pro všechny bylo, že město po husitské okupaci přešlo z katolické víry na víru reformovanou a po vítězství katolického císařského vojska ve třicetileté válce zpět na katolickou. V obou případech se tak podařilo zabránit zničení města.

Po základním výkladu průvodce městem se účastníci rozdělili do dvou skupin a samostatně navštívili katedrální návrší a další zajímavé ulice a náměstí města.

Na večeři jsme se podle objednávky ocitli v restauraci "Dobrá bašta". Bohužel jídlo a placení trvalo tak dlouho, že jsme ztratili čas, který jsme vlastně chtěli využít k další prohlídce města.

Všichni účastníci označili exkurzi za velmi hodnotnou. A znovu bylo vysvětleno, že je milé a příjemné mít možnost mluvit s cizími lidmi a vyměňovat si názory.

Již nyní se netrpělivě očekává exkurze na zříceninu hradu Bezděz a Máchovo jezero. Básníkův rodný dům a domov v Litoměřicích jsme si již prohlédli.

Rainer Böhme
Sebnitz, 16.06.25

(Jedná se o automatický překlad DeepL Translator.)

Zkušenosti ukázaly, že o tuto exkurzi bylo třeba vzbudit mimořádný zájem. Přece jen jsme nejeli na známé místo nebo do známé destinace, ale na mimořádnou kulturní akci, na setkání s Asiaty a jejich kulturou.

Stále ještě obrovská vedra předchozích dnů a nepříznivé načasování (v Sebnitz se přesně ve stejný den konaly Letní kulturní dny s jejich vyvrcholením) nás vedly k očekávání menšího počtu účastníků, zejména proto, že někteří čeští "štamgasti", kteří kultuře tolik neholdují, se odhlásili. S 36 spolucestujícími však bylo naše očekávání skutečně překonáno.

Po krátké cestě vlakem zabránila stejně krátkému příjezdu jen kolona historických automobilů. Za chvíli bylo těsně kolem oběda, ale nikdo nemohl účastníkům zabránit v návštěvě různých stánků a ochutnávání kulinářské nabídky asijských jídel a nápojů. Přestože vedro dělalo všem velké problémy, všichni účastníci byli ohromeni vystoupeními umělců mimo jiné z Filipín, Íránu, Sýrie a Kazachstánu. Pro ty, kteří se festivalu zúčastnili poprvé, byla úžasná nejen atmosféra a tibetští jaci, ale celá atmosféra s asijskými umělci (většina z nich však žije v Německu nebo v České republice) a přátelské vztahy mezi všemi, které byly označeny za příkladné pro soužití různých kultur.

Rainer Böhme
Sebnitz, 05.07.25

(Jedná se o automatický překlad DeepL Translator.)

O tuto exkurzi byl zřejmě velmi všeobecný zájem, protože počet dotazů byl tak vysoký, že jsme museli mnoho zájemců zrušit.
zájemci museli exkurzi zrušit. Pak se však opět stalo, že ti, kteří se přihlásili na poslední chvíli, měli problémy (nebo je předstírali), takže nakonec zůstalo v autobuse 5 volných míst a měli jsme přesně 50 účastníků. Protože jsme se však o zrušení zájezdu dozvěděli až na jeho začátku, nebylo již možné informovat ty, kteří se rozhodli na poslední chvíli. Novinkou však je, že účastníci se již hlásí na předposlední exkurzi.

Naštěstí se nepotvrdily obavy, že by exkurzi mohlo zhatit počasí. Jako vždy jsme vyzvedli další hosty z jejich domovů na české straně (Mikulášovice, Rumburk). To a různé práce na silnici zdržely náš příjezd na Bezděz. Podařilo se nám však vyjet autobusem poměrně daleko nahoru v rámci obce, čímž jsme si alespoň trochu zkrátili výstup. Někteří z našich spolucestujících, kteří měli problémy s chůzí, zůstali v obci, kde jsou nyní u vjezdu do obce velká parkoviště a také četné restaurace, kde se mohli ubytovat i naši čekající cestující. Velký počet návštěvníků, kteří se na hrad hrnou, je zřejmě dán i tím, že se této turistické atrakci dostává větší pozornosti a péče ze strany místních politiků a cestovního ruchu. Například podél turistické stezky je několik bezplatných toalet, což jsem nikde jinde nezaznamenal. Výstup, ačkoli je dlouhý jen asi 1 km, je poměrně namáhavý a sestup mírně nebezpečný. Důvodem jsou kameny na stezce, které jsou i za sucha poměrně kluzké. Kdyby mírně nebo dokonce vydatně pršelo, jako tomu bylo následující den, museli bychom cestu využívat ještě pomaleji a opatrněji.
Měli jsme však štěstí jak na počasí, tak na "nabídku dne". Skupina mladých "rytířů" se připravovala na ukázkové souboje a "rytířova žena" nám při prohlídce vysvětlovala historii hradu. Ta byla bohužel pouze v češtině a my jsme neměli čas prohlídku s tlumočníkem sledovat.
Většina německých cestovatelů a mnoho českých cestovatelů navštívilo hrad Bezděz poprvé a hrad, jednotlivé místnosti, nádvoří a věže na ně udělaly velký dojem. I když na rozdíl od jiných hradů a tvrzí zde nebyl k vidění téměř žádný nábytek ani jiné vybavení. Byl to především výhled do okolí, který dělal Bezděz tak výjimečným.

Jídlo v "Grand hotelu" Doksy bylo námi i hotelem dobře připraveno formou bufetu a bylo vynikající. Protože jsme si předtím vyměnili eura za koruny, nebyly s placením žádné problémy.
Protože však návštěva hradu Bezděz trvala také déle, než bylo plánováno, nestihli jsme se dostavit k přístavišti na výlet lodí v Doksech. Rozhodli jsme se proto zajet do Starých Splavů (jezero je tam lépe přístupné než v Doksech) a chtěli jsme si dát asi hodinu kávu u hrázové zdi a přitom obdivovat Máchovo jezero. Když už si první cestující objednali kávu, objevila se najednou v přístavišti ve Starých Splavech loď, která jezdí na plavbu po jezeře. Takže se k plavbě po jezeře přece jen přidala polovina našich spolucestujících. Trochu k lítosti těch, kteří zůstali na pevnině. Vzhledem k tomu, že prohlídka trvala necelou hodinu v krásném slunečném počasí s Bezdězem v pozadí, byl alespoň tento časový limit dodržen. Nakonec si "námořníci" i kavárníci pochvalovali přírodní krásy okolí Máchova jezera.

Na zpáteční cestě jsme se vydali cestou zdánlivě nekonečnými borovými lesy směrem na Mimoň, vysvětlil jsem pár věcí o dříve uzavřeném vojenském prostoru v Ralsku a přes Zákupy, Svojkov s krásným výhledem na České středohoří a Sloup v. C. - kde nám pověděli o skalním hradu a nové rozhledně - jsme se vrátili do Dolní Poustevny přes Nový Bor a Rumburk.

Protože nejen počasí bylo výborné, ale i všechny body programu byly splněny, byli všichni účastníci velmi spokojeni. To následně vedlo k příslibu a již zmíněnému přání zúčastnit se dalších exkurzí a také se zajímat o další aktivity a akce pořádané sdružením.

Rainer Böhme
Sebnitz, 28. července 2025

(Jedná se o automatický překlad DeepL Translator.)

Velký zájem byl také o exkurzi do Míšně. Přestože vzhledem k cestě vlakem vlastně nebyla kapacita omezena, museli jsme na konci zastavit naši útočnou reklamu. Na oběd v míšeňském "Ratskelleru" jsme původně přihlásili 50 osob, ale bez problémů se nám podařilo tento počet navýšit na 60 osob a nakonec jsme měli 63 účastníků.

Jako vždy je cesta vlakem první částí zážitku. Účastníci z Dolní Poustevny se opět setkávají s účastníky ze Sebnitz a během cesty dochází k pozdravům a rozhovorům. V Saském Švýcarsku, Drážďanech a na vinicích u Radebeulu je vždy co zajímavého vidět. Také spojení se velmi osvědčilo.

V Míšni bylo díky vícenásobné domluvě personálu "Ratskelleru" vše dobře připraveno a z restaurace jsme odcházeli velmi spokojeni.

Také prohlídka města se dvěma průvodci byla velmi poučná a zajímavá. Museli jsme se rozdělit na dvě skupiny, přičemž skupina 26 českých a 6 ukrajinských účastníků měla mezi sebou českého i ruského překladatele, a proto byla velmi dobře informována. Ukrajinci si svého ruského překladatele také velmi pochvalovali, což lze považovat za přínos k porozumění. Protože prohlídka končila přímo na zámku Albrechtsburg s katedrálou, rozhodli jsme se vrátit domů o dvě hodiny později, než bylo plánováno. Zbyly tak téměř dvě hodiny na individuální procházku a kávu.

Když jsme dorazili na nádraží na zpáteční cestu, nastal problém - jeden z účastníků se nedostavil. Byl to muž ze Sebnitz, o kterém většina z nás věděla, že už má problémy s pamětí, a tak jsme se rozhodli, že dva lidé zůstanou v Míšni a budou ho hledat. Zapojili do toho místní policii, a tak se náš pohřešovaný muž našel na Labi a všichni tři dorazili do svého rodného města Sebnitz posledním vlakem kolem 22.00 hodin.

V této souvislosti je třeba znovu vysvětlit, že účastníky našich výletů netvořili jen lidé různého národnostního původu, ale také z různých sociálních vrstev. To se ukázalo, když mě 4 účastníci požádali, zda bych jim mohl odložit účastnický poplatek nebo zda bych jim mohl půjčit 10 nebo 20 eur do určitého dne. To není ojedinělý případ, ale čas od času se to stává. Samozřejmě máme zájem na tom, aby se našich akcí mohli účastnit zejména lidé s nižšími příjmy.

Vzhledem k tomu, že se vše, od počasí přes výlet, oběd, prohlídku města až po atraktivitu destinace, vydařilo, byly ohlasy účastníků odpovídajícím způsobem pozitivní.

Rainer Böhme
Sebnitz, 13.08.25

(Jedná se o automatický překlad DeepL Translator.)