Co vás pojí s Jabloncem nad Nisou?

Já jsem se tady narodila. Původně je z Jablonce můj táta, máma je z Prahy a přistěhovala se. Ale my s bráchou jsme už od mala vyrůstali v Jablonci.

A jaká byla tedy vaše cesta k místním lázním?

Moje první vnímání veřejného prostoru — že v něm jde něco dělat — bylo díky tomu, že jsme s bráchou založili spolek Jablonec bez hazardu. Začali jsme takto „nekulturně“, naším cílem bylo odstranit z Jablonce herny a kasina. A to se nám podařilo! Dělali jsme to takovým hodně aktivistickým způsobem. Podařilo se nám v Jablonci vyvolat referendum, kde se odhlasovalo, že tady ta kasina nemají být. To pro mě byl dost zásadní moment. Protože jsme sepisovali petice, museli jsme oslovovat lidi na ulici. Začalo mě to bavit a říkala jsem si, že člověk nemusí být zalezlý jenom doma, jít do školy a zpátky, ale může v tom veřejném prostoru nějak komunikovat. A pak Jablečné lázně, to byl vlastně další projekt. O lázně jsem se začala zajímat v roce 2015 na popud mojí kamarádky. Hledaly jsme zajímavý prostor pro společný projekt, ona je tanečnice a já jsem taky v Jablonci navštěvovala taneční školu. Při první návštěvě nám správce popisoval, co všechno se v lázních rozpadá, že jsou vlastně v havarijním stavu a že se tam určitě nebude moct nic konat. S dalšími dvěma kamarádkami jsme pak založily spolek ArtproProstor, abychom měly nějakou právní subjektivitu a aby město s námi komunikovalo jako s partnerem. Vyžádaly jsme si seznam věcí, které brání tomu, aby se tam mohla odehrát jedna naše akce (původně jsme chtěly jen jeden projekt). Ten seznam byl docela dlouhý a bylo náročné to splnit, musely jsme například vestavět elevaci do bazénu, což byl půlroční stavební úkol. Takže když už jsme do toho investovaly tolik energie, domluvily jsme se s městem na půlročním pronájmu a doufaly, že nám ho pak prodlouží, což se ale nestalo.

Jakou mají lázně historii? A proč je to pro vás zajímavý prostor?

Lázně byly postavené na začátku 20. století. Byla to láska na první pohled. Zvenčí budova moc hezká není, protože fasády jsou hodně pokažené kvůli komunistické éře, kdy tam došlo ke špatným stavebním úpravám. Ale když člověk vejde dovnitř, tak to na něj opravdu dýchne. Atmosféra je tam jedinečná, podobný prostor jsem nikde neviděla. V té době se lázně stavěly v antickém vzoru, s klenbou, je to velkorysý prostor, obrovská hala, velká okna, krásně tam funguje světlo. Během komunismu se o to nikdo moc nestaral, spíš se to tak záplatovalo, takže jsou tam bizarnosti jako technická světla zabodnutá v průčelí, krásné kachličky zakryté linem a tak dále. Ale jako celek to pořád působí příjemně. Muselo se tam sice uklidit, vysmýčit nánosy prachu, někde i suti, ale bylo mi tam příjemně už tak, jak to bylo.

Inspirovaly jste se třeba někde v zahraničí? Pořádat kulturní akci na dně bazénu není v Česku zrovna obvyklé…

Když jsme začínaly, byla jsem v druháku na vysoké a bylo mi dvacet jedna. Musím říct, že z dnešního pohledu jsme měly opravdu odvahu, neměly jsme žádné zkušenosti. O pár takových prostorech jsem věděla, ale rozhodně to nebyly lázeňské prostory. Postupem času jsem si pak různé inspirace našla. Vím, že třeba v Berlíně jsou nějaké takové lázně. Ale popravdě nevím, jestli to sloužilo nějakému dlouhodobějšímu účelu nebo to byl jen krátkodobý projekt. My jsme do toho v začátku šly dost po hlavě, až po roce se nám podařilo vstoupit do Nové sítě, což je pražská organizace, která propojuje regionální kulturní organizace, které zprostředkovávají umění netradičním způsobem.

Jaký byl váš původní cíl — upozornit na architekturu nebo oživit dění ve městě?

Měly jsme jednak pocit absence kulturního, nezávislého prostoru, který by se zabýval experimentem, současným divadlem, současnými uměleckými formami, malými divadelními formami, diskuzemi. Teď už je toho po republice dost, v Praze je toho spoustu, ale v Jablonci to tehdy nebylo a dosud se o to snažíme. Nechci říct, že tady nic není, máme tady třeba klub Na Rampě. Ale něco takového jako komunitní, společenský prostor, kam lidi můžou přijít do kavárny, studovat tam, číst si, večer jít na představení, tady prostě není. A tím, že jsme to začali dělat v lázních, které byly opravdu mimořádným místem, tak ten druhý, stejně důležitý cíl bylo budovu oživit, upozornit na její špatný stav a pokusit se jí zachránit tím, že budeme prvním iniciačním prvkem v nějakém delším řetězci, protože ta budova je obrovská. Její rekonstrukce, pokud se to někdy podaří, bude hodně nákladná.

Co se vám tedy v lázních povedlo uskutečnit a jakou to mělo odezvu?

Na první akci dorazilo asi nejvíc návštěvníků, protože lázně se otevřely po hodně dlouhé době a přišla spousta lidí ze starší generace, které zajímalo, jak ty prostory vypadají dnes. To byl náš autorský divadelně-taneční projekt, kde jsme site -specific formou popisovaly historii té budovy. A v tom to bylo zajímavé — že přišla spousta lidí, které zajímala ta budova, ale my jsme jim mohly ukázat druh umění, který nemuseli do té doby vůbec znát. A pak jsme navázaly divadly — Depresivní děti touží po penězích, Listování, večer etud studentů HAMU, pohybové divadlo, koncert Ridiny Ahmedové a Petra Tichého s tanečním doprovodem... Dělaly jsme tam taky design markety a k tomu vždy vymýšlely nějakou autorskou, většinou taneční věc. Takže to bylo půl roku a pak nám řekli, že nám pronájem neprodlouží. Že budeme fungovat v režimu jednotlivých akcí, na každou akci musíme zažádat o pronájem zvlášť, dojít si pro klíče, nanosit tam věci a pak je vynosit... To bylo smrtící, protože jsme to všechno dělaly ve svém volném čase, dobrovolně a bylo to produkčně strašně náročné. A po dalším třičtvrtě roce město řeklo „ne“, že se tam prý propadl kus střechy a opravuje se to. My jsme tedy čekaly, měly jsme připravený program, ale když jsme se zeptaly znovu po třech měsících, tak nám řekli, že tam bude zákaz vstupu, že je to prostě nebezpečné. Budova se zavřela, aby s tím už nebyly další starosti. Poslední dvě akce se tam odehrály v létě 2020 a to díky tomu, že se na devět měsíců na jabloneckou radnici dostali Piráti, a s nimi na pozici náměstka pro místní rozvoj i architekt Jakub Chuchlík, který s námi na začátku spolupracoval a který za to převzal zodpovědnost. Díky němu se tam odehrál koncert Lenky Dusilové v rámci projektu Monumentum s videoprojekcí VJ Aeldryna. A taky akce Nádech pro lázně, kdy jsme oslovily dvacet místních jabloneckých a libereckých tvůrců, aby nějakým způsobem ztvárnili svůj pocit nebo myšlenku z lázní.

Vzbudily vaše akce zájem, že by se k vám lidi chtěli přidat a pomoct?

Vytvořil se tam tým, ale furt na dobrovolné bázi. Spousta lidí pomáhala, ale málokdo si vzal zodpovědnost za nějakou oblast. Ale díky brigádám, kdy jsme na Facebooku vyzývali lidi, aby nám přišli pomoc, se přidala spousta lidí a někteří se stali součástí tvrdého jádra. Pomáhalo nám strašně moc Jablonečáků z kreativního sektoru jako třeba Honza Picko nebo Kuba Chuchlík, který nám jako architekt pomohl se stavbou elevace, Ota Novotný nám pomohl se statikou. A hodně z nich zadarmo nebo za symbolické částky. Díky tomu se to všechno stalo.

Nakonec jste tedy museli z lázní úplně odejít? Jak se tam situace vyvíjí teď?

Po devíti měsících, co byli Piráti na radnici, tam byly nějaké politické čachry machry, oni odešli a asi dva měsíce nato nám přišlo oznámení, že na základě všech statických posudků se lázně opět zavírají. Já už jsem v tu dobu věděla, že ten boj bude stát strašně moc úsilí a efekt bude minimální, když nemáme na radnici partnera. My jsme to vždycky dělali z aktivistické, dobrovolnické, nadšenecké pozice. Ale abychom mohli fungovat, potřebovali jsme nějakého silnějšího partnera, ideálně město. A ve chvíli, kdy je město majitelem té budovy, tak to muselo být město. Takže jsme si řekli, že v této konstelaci to nemá smysl a uvidíme, jak se to do budoucna vyvine. Ta parta kolem lázní se začala pomalu drolit. Ale teď se nám podařilo — díky dlouhodobější spolupráci s místním Sokolem — domluvit na novém prostoru v sokolovně. Což je takové paradoxní, protože ten dům je asi sto metrů od lázní. Je to taky krásná budova, kterou postavil spolek turnerů — německá tělocvičná jednota, ze které pak vlastně vycházeli i sokolové. To je taková rarita v České republice, že je to sokolovna, kterou si nepostavili sami sokolové, ale němečtí obyvatelé, tedy ten německý spolek. Sokolové tam přišli asi až v roce 1946. Takže v historii té budovy se docela hezky ukazuje ta pohnutá historie Sudet. Asi před třemi roky budovu začala oživovat Jitka Skalická, architektka, dcera starostky sokolského spolku. Snaží se tam dělat různé akce, grantovat peníze a dělat menší opravy. Ta budova je taky obrovská. My se s Jíťou známe už dýl a prostě jsme došly k tomu, že bude lepší spojit síly, vzít tuhle jednu budovu a tu se snažit oživit. Tak tam zkoušíme vytvořit nový kulturní prostor Nazdar. V sokolovně je prázdný celý suterén, krásné místnosti s klenutými stropy. Začínáme pozvolna, máme dvě místnosti, kde chceme udělat divadelní sál a zázemí, ale je tam velký potenciál rozvíjet to dál. Najednou máme partnera právě v tom majiteli budovy — sokolové jsou tomu naklonění, a to je úplně jiná spolupráce.

Spousta lidí by to po té první špatné zkušenosti vzdala, odkud vy čerpáte motivaci?

Po neúspěchu lázní, kdy to po roce hodně intenzivní energie šlo prostě do kytek, mi trvalo víc než rok, než jsem to nějak zpracovala. Cítila jsem velkou únavu. Dělala jsem jiné práce a jiné projekty, ale zůstal ve mně hrozně silný pocit, který mně v dalším konání strašně ovlivňuje. Ta energie, která na začátku v lázních vznikla — to, že lidi byli ochotní tam chodit zadarmo pomáhat, uklízet, dělat statické propočty, návrhy, pomáhat s grafikou… To pro mě byl strašně silný moment, kdy jsem se stala optimistkou v naši společnost. Řekla jsem si, tak ono to jde! A tenhle optimismus mám v sobě furt a mám touhu zažít to znovu.

Dělala byste dnes něco jinak? Víte něco, co jste na začátku nevěděla?

Měla jsem dost velkou nevědomost v tom, co znamená rozjet takový projekt — organizačně a manažersky. Pustili jsme se třeba do stavby elevace a neměli s tím žádné zkušenosti. Kdybychom věděli, co všechno to bude znamenat, tak se do toho nepustíme. Teď už si umím říct: nezačneme hned probourávat deset místností, ale budeme jenom okopávat omítky a uvidíme. Když jsme začínali, bylo nám dvacet — a jak se říká, v mládí jde člověk do všeho po hlavě a je i víc nekompromisní ve vyjednávání. Neříkám, že jsem teď nějaký velký diplomat, ale možná bych ta jednání s městem dneska vedla trochu jinak. Já jsem tam šla s tím: „Hele, my tady jsme, my tady chceme dělat tu kulturu a vy nám musíte ty lázně dát, protože je to prostě skvělá aktivita.“ Ale ten politický a úřednický svět je úplně jiný. Kolikrát jsem jim tam popisovala, co chceme dělat. Jenže tam jsou lidi, kteří třeba nikdy podobnou akci nezažili, tak jsme si nerozuměli. Pokud chce člověk něčeho dosáhnout, musí si uvědomit, kdo sedí naproti němu a zvolit podle toho způsob jazyka.

Říkala jste, že do lázní přicházeli také lidé, kterým šlo o tu budovu, architekturu, historii. Co byste řekla, že v té budově vypráví historii?

Musím říct, že k tomu docházím postupně. První akce, kterou jsme v lázních dělali, vyprávěla historii té budovy. Snažili jsme se získat kontakty na lidi, kteří tam dělali plavčíky, v archivech sehnat nějaké fotky… To byla, myslím, hodně silná linka. Další program už se pak od toho trošku odpojil. Kdybychom věděli, že máme prostor na deset let, tak vymyslíme nějakou dlouhodobější koncepci dramaturgie. Teď když vymýšlíme dramaturgii Nazdaru v sokolovně, tak je to pro mě jedno z nejdůležitějších témat. Míst, kam si člověk zajde na současné divadlo nebo výtvarné umění, už je dost. Ale v čem vidím velký potenciál, je zpracovávat historii města a toho místa, protože v Jablonci se o tom ve veřejném prostoru moc nemluví. Máme tady třeba Dům česko-německého porozumění, ale ten je zaměřený spíš na starší generaci. Zároveň jsem si vědomá, že tady v Jablonci je furt ještě spousta starších obyvatel, pro které je ta česko -německá otázka hodně citlivé téma. Takže k tomu musí člověk přistupovat hodně s pokorou. To ale neznamená, že by ty diskuze neměly probíhat. Myslím, že tady v Jablonci hodně chybí nějaké živější zpracování historie. Je zajímavé, že Jablonec nemá ani svoje muzeum o historii města. Je tu muzeum skla a bižuterie, to se ale zaměřuje na průmysl, ne na město.

Přitom ta sklářská a bižutérská tradice je spojená s původním, převážně německým obyvatelstvem. Je tedy zajímavé, že se historie omezuje jen na ten výrobní proces…

Je to tak, ta paměť tady není. A to bych právě ráda v rámci toho nového projektu iniciovala. Začala jsem věřit ve spojení lidských energií, napojení s ostatními je duchovní zážitek

To je veliké téma — jak u mladých lidí rozvíjet citlivost k historii místa?

Zvolit cesty nebo formy umění, které jsou jim blízké. Třeba v rámci divadla je spousta forem, které už neznamenají, že si jde člověk sednout do divadla a hodinu a půl kouká na představení. Můžete vzít herce a rozehrát v ulicích města příběhy. Hrozně zajímavá věc vznikla v Liberci (myslím, že to dělal Krutý krtek) — byla to asi dvouhodinová procházka se dvěma herci, diváci nesli kufry s rekvizitami a zastavovalo se na různých místech, které mají nějaký zajímavý česko-německý příběh. Dneska to lidi baví skrz ty příběhy. A proto si myslím, že je strašně důležité mít ve městě prostor, který umí komunikovat soudobějším jazykem. Nedávno jsem si uvědomila, že jsme vlastně na škole ani historii našeho města neprobírali, což je vlastně zvláštní. Jako děti tu žijeme na nějakém místě, čtyři roky na gymplu se učíme nějaké Prusko a Rakousko, války a tak dále, ale neznáme pořádně historii svého vlastního města.

Řešíte sama pro sebe nějaké duchovní téma? Ať už jde o vyrovnávání se s místem, kde člověk žije, nebo o nějaké individuální hodnoty v tom veřejném angažmá?

Díky těmto projektům jsem začala věřit ve spojení lidských energií. Každý máme nějakou energii a můžeme se o něco snažit, ale když se nám podaří se na sebe mentálně napojit, tak je to pro mě vlastně duchovní zážitek. Když sedíme v lázních odpoledne u svačiny s deseti dalšími lidmi, je tam ajťák, právnička, tanečník a nevím, kdo ještě, a jsme v nějaké harmonii, tak to je pro mě duchovní zážitek. To mi dává sílu začínat další projekt. A věřím, že když jsem to zažila, tak to můžu i zprostředkovat. Že to můžou zažít i ostatní a může to být povznášející pro více lidí.

Setkala jste se v lázních nebo v sokolovně s nějakým příběhem, který vás zaujal?

Když jsme jednou takhle uklízeli v lázních, zaslechli jsme ťukání na dveře. Šla jsem otevřít — bylo to v době, kdy jsme měli kampaň na Hithitu a vybírali peníze na tu elevaci. Otevřela jsem a tam stála taková starší paní, podávala mi pětistovku a říkala: „No, vemte si to, vemte si to.“ Ptala jsem se, jestli půjde dál a ona, že ne, jen: „Mně se moc líbí, co tady děláte, tak si to vemte a já jdu.“ Tak to pro mě bylo hodně silné. I ten přístup Jitky Skalické, která se snaží oživovat budovu sokolovny, je pro mě hodně silný. Má k tomu blízko skrz svoji maminku, starostku Sokola. Řekla si, že tam bude chodit na schůze. To osazenstvo má sedmdesát let a víc, takže už se do ničeho nového nehrnou. Ale ona vždycky přijde a řekne, že sehnala grant a že se opraví dveře, a pak další týden, že sehnala dotaci a že udělají novou mozaiku. Když vejdete do vstupní haly, je tam na zemi mozaika, která byla strašně dlouho zakrytá linem, byla rozbitá. A Jítě se podařilo sehnat peníze na opravu. Ta mozaika je na speciálním místě... Sokolovna má takovou věžičku, kde je místnost s okny do všech stran a je odtud vidět na celý Jablonec. Tento týden mi Jitka volala a říkala: „Tak si představ, že jsme v suterénu, v uklízecí místnosti našli studnu. Odkryli jsme ji, já jsem koukla na stavební plány a zjistila, že je v té samé ose, jako ta mozaika a ta věžička.“ A dodala: „Nevím, jestli je to náhoda. Já už jsem si k tomu vytvořila takovou legendu, že dole v té budově je element vody, pak ta mozaika jako kámen, nahoře věžička jako vzduch a na střeše té věžičky byl hromosvod, takže oheň.“ Ty budovy jsou zajímavé v tom, že tam člověk objeví příběhy, skrze které nám tam možná předci nechali nějaký zakódovaný vzkaz.

Když se bavíme o pohraničních regionech, nevyhneme se vztahu Čechů a Němců. Vnímáte ve svém okolí nějak toto téma?

Popravdě v Jablonci to moc nevnímám. Přiznám se, že aktivity Domu česko-německého porozumění nemám zmapované, nikdy jsem se neúčastnila žádného výjezdu. Vím, že náš gympl měl přátelské vztahy s nějakým gymnáziem v Německu, probíhaly výměnné pobyty. Ale jak nám jde soužití? Ono to moc soužití není, protože Němci tady už prostě nejsou. Občas se třeba nějací přijedou podívat na svůj dům. A kolem toho panují takové příběhy, že se tajně vkrádají na zahradu a vykopávají poklad, který tam schovali, než byli odsunutí. Ale myslím si, že je tu ještě velký prostor iniciovat spolupráci. Vždycky je obohacující vyjít ze své bubliny, jít přes hranice státu, poznávat. Je to i prevence sporů. Čím víc se budeme znát a komunikovat spolu, tím víc můžeme ty spory eliminovat. Za sebe bych to ráda iniciovala, ale bohužel mám pocit, že ještě v Sudetech musíme pár let počkat. Mám pocit, že to téma teď vychází trošku na povrch, že se o Sudetech začíná mluvit, začínají si jich všímat mladší lidi. A to bude základ pro vzájemnou komunikaci. Bude tam muset být prostředník, který do toho není emocionálně namočený a je schopný se na to podívat s nadhledem. Ale myslím si, že to přijde. Nebojím se o to.

Když jsme teď mluvily o minulosti a smiřování se, jak to podle vás bude v Sudetech vypadat za padesát let? Co si přejete, aby se ve vašem regionu stalo?

Nejvíc bych si přála, aby i ta starší generace neměla strach dělat něco ve veřejném prostoru, v komunitě. Aby vznikl zájem o město, o jeho veřejný prostor, o jeho historii. Aby bylo čím dál víc mladých lidí, kteří chtějí město zvelebovat, protože si uvědomují, že je to jejich město. Aby se nám tady zapouštěly kořeny. Ne ty, které byly vytrhané, ale které si tu budujeme — aby byly co nejsilnější a začaly se co nejvíc propojovat a rozrůstat.