Co tě pojí s tímto místem? Jak ses dostal do Stranného?

Moji rodiče emigrovali v 80. letech do Rakouska a já jsem vyrůstal ve Vídni. Chodil jsem tam na gymnázium, absolvoval jsem tam vojenskou službu i univerzitu. Stranné a náš statek pro mě ale vždycky hrály velkou roli, jelikož to bylo místo naší rodiny. Děda statek dostal v restituci na začátku 90. let a sám měl k místu hluboký vztah. Vyrůstal tu s rodiči, kteří statek ve 20. letech 20. století koupili.

Několikrát ho museli opustit, nejdřív za války a pak i kvůli komunistům, a děda ho dostal zpátky jako ruinu. V důchodovém věku ho začal dávat znovu dohromady
a budovat. Já jako malý kluk jsem trávil prázdniny s dědou na statku a pomáhal jsem mu. Statek jsem s ním hodně prožíval. Víc a víc ve mně zrála myšlenka a přesvědčení, že bych se chtěl věnovat zemědělství a našemu statku a po dědovi také pokračovat.

Jak se na to dívali tvoji rodiče?

Pro moje rodiče bylo vždycky jasné, že nechtějí žít v komunistickém Československu. Nakonec tedy zvolili cestu emigrace, ačkoliv vztah ke své rodné zemi měli a u tatínka i u maminky byl intenzivní. Nechtěli ale žít v nesvobodném, totalitním systému. Proto emigrovali do Rakouska, kde jsem měl to štěstí se narodit. Po sametové revoluci se našim pojem "domova" rozšířil, byla to Vídeň, Praha, statek ve Stranném. Hodně času jsme trávili na cestách. Vzdálenost Vídeň—Praha nebo Praha—statek pro nás nikdy nebyla žádná potíž. Samozřejmě si ale ještě pamatuju, byl jsem tehdy malý kluk, když byly hraniční kontroly a my jsme stáli hodinu, dvě, tři na hranicích. Ale tohle období už je naštěstí pryč a doufám, že už se nikdy nevrátí.

Obnovovat zrestituovanou ruinu v 90. letech asi nebylo jednoduché. Jak na vás hleděli místní?

Jsme tady v bývalých Sudetech. Pamatuju si z vyprávění mého dědečka, že v meziválečné době byla naše rodina jediná česká rodina ve Stranném, jinak tam
byly samé německé rodiny. Takže to bylo soužití nás s německy mluvícím okolím. Spousta německých rodin také na našem statku pracovala, jelikož to byl na tu dobu poměrně velký statek. Tohle soužití bylo mezi válkami dobré a my patřili ke starousedlíkům, kteří tu, sice jako Češi, žili už před druhou světovou válkou, tedy ještě před začátkem komunismu.

Když dědeček dostal statek zpátky v restituci, němečtí obyvatelé už tu nebyli. Namísto nich tu žili Češi, kteří se sem dostali díky Benešovým dekretům, které jim umožnily dostat se k nemovitostem a domům. Přemýšlím, jak bych to teď řekl. Naše rodina má vlastně k tomuhle místu mnohem delší vztah než mnoho lidí, kteří sem přišli v době komunismu. Když se dědeček na statek vrátil, pamatuju si z jeho vyprávění, že mu ne všichni fandili. Náš statek byl před revolucí včleněn do družstva Kravaře, které ale všechno rozkradlo. To se po revoluci přetransformovalo na různé další organizace, tak jak to bylo v té době běžné i všude jinde v Čechách a na Moravě. Lidi, kteří kdysi v tomhle družstvu pracovali, byli částečně těmi, kteří náš statek rozkradli, anebo ho nechali chátrat. A najednou byli změnou režimu a poměrů nuceni dědovi vydávat majetek zpátky, což se nikomu samozřejmě nechtělo. Dělali různé obstrukce, protahovali jednání, oponovali. Takže hodně lidí dědovi na začátku určitě nepřálo.
Dědovy začátky byly tedy obtížné, nejenom dostat majetek zpátky. To, co získal, bylo v dezolátním stavu, neměl tu ani kde bydlet a musel pořád dojíždět. Vzal si taky velikánskou půjčku, aby mohl začít stavět a rekonstruovat. Na druhou stranu si ale pamatuju spoustu lidí, někteří z nich ještě žijí, kteří s dědou vycházeli moc dobře a navázali s ním nová přátelství. Pomáhali mu a on zase jim. Postupně se tedy ty obtíže i situace měnily, až do dnešní doby, kdy je statek živou součástí svého okolí,
s mnoha skvělými vztahy a spoustou lidí, kteří nám a statku drží palce. Sledují, jak se věci mění.

Když jsem ještě studoval, v Blíževedlích probíhaly pozemkové úpravy, což byla jediná příležitost, jak si rozšířit hospodářství, jelikož nástupnická firma bývalého družstva měla tehdy jen dlouhodobé nájemní smlouvy, např. na dvacet nebo deset let, do kterých nebylo možné zasahovat. Zároveň těm vlastníkům za pronájem platili pouze zanedbatelné částky. Pozemkové úpravy ale stanovily, že veškeré pachtovní smlouvy pozbývají platnost a musí se znovu založit. Já jako student práv jsem tuhle příležitost využil a lidem v okolí, kteří vlastnili pozemky, které jsme chtěli obhospodařovat, jsme rozeslali nabídky pronájmu. To se nakonec dařilo domlouvat a lidé od nevýhodných smluv přecházeli k nám. Byl to skvělý impuls a já si říkal, že mi zemědělství dává smysl a radost. Předseda v té konkurenční firmě, který tu ani nežije, na to ale reagoval dopisem, který rozeslal všem místním, a varoval je před tím, aby svoje pozemky prodávali či pronajímali „spekulantům ze zahraničí“. Ukazuje to obrovskou absurditu celé situace. Naše rodina tu žila mnohem dřív než ostatní. Tohle jsou ty divočejší začátky mého hospodaření. Můj děda a moje babička to měli ale ještě mnohem složitější. Já jsem mohl na spoustu věcí navázat a krůček po krůčku tvořit dál.

To není typická kariéra mladého Vídeňana… Kdy sis řekl, že chceš hospodařit v Čechách?

Důvodem byl zaprvé můj hluboký vztah ke statku, k práci mého dědečka a k našemu rodinnému odkazu. Vždycky jsem se tu cítil doma a rodinnou minulost jsem vnímal velice intenzivně. Záleželo mi na tom, aby Stranné fungovalo a pokračovalo. Taky jsem chtěl dědovi pomáhat, protože jsem cítil, že to opravdu nemá lehké. Na druhé straně jsem měl ve Vídni úplně jiné možnosti a moje profesní cesta mohla být velice jiná. Klíčový bod, který vedl k tomuhle rozhodnutí, byl nejenom vztah k odkazu předků, ale i to, že jsem vždycky chtěl dělat něco „svého“. Něco vytvářet, vybudovat, jít si svojí cestou.
A tuhle možnost mi statek vždycky perfektně dal. Pokaždé, když jsem měl nějakou myšlenku, nápad, mohl jsem to já zrealizovat. To je také důvod, proč jsem se začal věnovat zemědělství. Nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval. Očekával jsem, že mi statek umožní určitou samostatnost a svobodu rozhodování a konání,
a to se také vždycky stalo. Jsem za to moc vděčný a hodně mě to baví.

Hospodařit se dá mnoha způsoby, kterým směrem ses vydal?

Když jsem začínal farmařit, byl jsem čerstvý absolvent ekonomické fakulty. Moje začátky byly úplně jiné než přístup dnes. Tenkrát byly jiné podmínky a předpoklady, fungování statku muselo být víc zaměřené na ekonomiku. Časem a také se vztahem k místu, kde žiju, kde se pohybuju a které mám rád (péčí o něco, co bych chtěl předávat dál a ideálně v lepším stavu), to vedlo k tomu, že mě ryzí orientace na ekonomické faktory přestala uspokojovat. Mně by dnes neuspokojovalo, kdybych měl ty nejhezčí pšeničné lány s nejskvělejšími výnosy, ale byly by to jednotvárné monokultury. Vzhledem k tomu, že k místu mám rodinný vztah, žijeme tady, večer se tu jdu projít se psem, prostě se v té krajině pohybuju a kochám se. Není to pro mě jenom nějaká ekonomická entita, kterou sleduju na počítači, ale jsem na tom místě. Ano, ekonomika je důležitá, bez ní bychom nemohli naše věci dělat, jelikož všechno musíme financovat. Cílem statku ale není intenzivní hospodaření. Chceme jít vybalancovanou cestou, někde produkovat, ale někde přenechávat přírodě a vytvářet krajinu, přispívat k biodiverzitě a vytvářet harmonii. I estetický ráz přírody je důležitý, abychom se v ní cítili dobře. Tenhle přístup mě z dlouhodobého hlediska naplňuje daleko víc nežli nějaké finanční ukazatele. Neběžím krátký sprint, ale je to maraton. V ideálním případě předám statek v budoucnu dál a jeho život bude pokračovat.

Inspirovalo tě něco v Rakousku nebo jinde v zahraničí?

Určitě! Jsem hodně ovlivněný rakouskou krajinou, která je velmi členitá. Vždy když cestuji a mám možnost krajinu pozorovat, nikdy se mi nelíbí zemědělská průmyslová výroba. Místa, kde je to jen „fabrika venku“ a s přírodou, krajinou a venkovem to nemá nic moc společného. Naopak se mi vždycky líbila fragmentovaná krajina — pole, louka, remízek, rybníček, do toho pastvina s dobytkem, někde i traktor, který zrovna zasívá, vedle toho zpěvní ptáci, drobná zvěř, kvetoucí pásy pro hmyz. Zkrátka zemědělství, které je rozmanité v tom, jak velká škála plodin se pěstuje a aby se mohly střídat. Tohle když vidím, rád se tím inspiruju. Snažím se to i u nás na statku, kde je to možné, realizovat.

Co konkrétně dnes obhospodařuješ?

Hospodaříme aktuálně na 500 hektarech půdy, z toho našich je asi 330 hektarů. Většinu ostatních ploch máme v nájmu od litoměřického biskupství. Převážná část je orná půda, na které pěstujeme široké spektrum plodin — pšenici, ječmen, žito, hořčici, řepku, pelušku, svazenku, jetel nachový, na okrajích zakládáme nektarodárné pásy nebo pak i slunečnicové a čirokové pásy pro zpěvné ptáky. Na 15 hektarech máme také chmelnice, které se do našeho údolí krásně hodí. Na zbývajících plochách máme louky a druhově bohaté pastviny. Stranné leží v CHKO Kokořínsko — Máchův kraj, takže je tu speciální management krajiny a my se také snažíme na našich travnatých 
porostech zachovávat bohatou druhovou skladbu. K tomu patří také lesní pruhy, remízky a rybník. Tohle všechno tvoří náš statek. Kromě rostlinné výroby máme i stádo masného skotu, francouzské plemeno limousine, které je po většinu roku venku. V zimě jsou ale ve stáji a díky tomu získáváme hnůj, kterým následně hnojíme půdu. Ještě máme pro radost pár ovcí, koní a slepic a celému tomu velí náš pes. Obyvatelé Sudet byli s krajem po generace natolik sžití, že i skály nebo jeskyně měly názvy.

Na statku se ale poslední dobou potkávají také další lidé…

To je pro mě hodně důležité — aby byl statek otevřeným místem. Spolupracujeme s Asociací soukromého zemědělství, zorganizovali jsme Selské slavnosti nebo celorepublikové dožínky. Spojuje nás přístup k zemědělství, kdy nám jde nejen o produkci kvalitních a zdravých potravin, ale také o péči o krajinu a vytváření biodiverzity. Snažím se naši práci také prezentovat. Myslím si, že můžeme být dobrým příkladem, jak přistupovat k výzvám, kterým zemědělství musí čelit a bude jim v budoucnu čelit. Jsme také aktivním členem Asociace společenské odpovědnosti, protože si myslím, že společenské odpovědnosti je třeba věnovat pozornost. Zároveň už několik let spolupracujeme se skautským oddílem v Blíževedlích, který nově založili manželé Hodysovi. Mají dnes asi 20 členů, což je úžasný úspěch, který se jim během krátké doby podařil. Také jsme se zapojili do projektu Živá půda od Skautského institutu, kromě krátkého videa z toho vznikla i víkendová setkání pro děti. Jsou to věci, které mě těší a dávají mi velký smysl.

Měl jsi i období, kdy jsi pochyboval nebo sis nevěděl rady?

Dlouho pro mě bylo složité vypořádat se s mojí touhou po perfekcionismu, chtěl jsem mít všechno, jak se říká v němčině „pünktlich und präzise“ a zároveň také věci posouvat rychle. Říkal jsem si, že nemám na co čekat a nechci ztrácet čas. Že musíme věci měnit rychle. Také jsem to tak nějakou dobu dělal, ale musím říct, že to intenzivní tempo, které jsem v posledních deseti letech měl, už nebylo zdravé a ani možné — co se týká mých sil — udržet. Takže jsem musel trochu ubrat, nechat věcem volnější průběh a najít nějakou balanc a harmonii. To se mi teď daří mnohem líp, než když mi bylo o deset let míň. Ale je nejvyšší čas, že jsem si tenhle princip osvojil. Jsem za to moc rád. Třeba rok 2021, i když se to možná nezdá, byl mimořádně těžký. Plodin máme hodně, některé jsou speciální a obzvlášť choulostivé oproti těm „tradičním“ plodinám, jako řepka, kukuřice nebo pšenice. A před sklizní pršelo, pršelo, pršelo, a my nemohli sklízet. Přicházely přívalové deště, ačkoliv bych řekl, že se pořád ještě nacházíme ve fázi dlouhodobého sucha. Úroda byla zralá, ale my museli čekat, až budeme moct začít sklízet. To je složitá a stresující situace, když máš na poli svoji veškerou snahu, ale nemůžeš to dostat domů, protože počasí to zkrátka neumožní. Pak to sklidíš, ale výnos je z toho třeba úplně jiný, než si počítal. To byla poměrně těžká situace. A takovéhle složitosti pokračovaly. Jelikož jsme letos sklízeli hodně pozdě, nedařilo se nám zakládat včas porosty. Zakládali jsme je v období, kdy už najednou deště nebyly, a ony nevzcházely. To jsou ryze zemědělské aspekty, které nemůžeš ovlivnit — i když jsi připravený a uděláš to nejlepší.

Lidi s půdou pojí vztah, dá se podle tebe tahle sounáležitost podporovat? Jak se podle tebe získává pozitivní vztah ke krajině?

Já bych na to šel přes děti a přes mladé lidi, u nich bych se snažil tenhle vztah vybudovat. Když se to podaří v jejich útlém věku, je veliká šance, že to najdou i v dospělosti a budou to předávat dál i svým dětem. Těžší je to u dospělých lidí, kteří vztah ke krajině nemají. To je určitě těžké změnit, ale na druhou stranu i u nich je třeba jít příkladem a třeba prezentovat naši práci, ukazovat, co se může dělat a co by se nemělo dělat. Snažit se tu a tam někoho vyzvednout. Vždycky je lepší povzbudit jednoho než žádného, a dva než jednoho. Velká pomoc by také bylo to, kdyby se dařilo redukovat odpady v přírodě. Kdyby lidé, kteří do přírody chodí a užívají ji k rekreaci, ji neznečišťovali v okamžiku, kdy z ní odchází. To je velmi smutné, protože se nejedná o jednotlivce. Spousta lidí do přírody chodí, využívají ji pro svůj benefit, ale zároveň jí dávají hodně na frak.

Co tebe jako malého kluka v krajině nejvíc lákalo?

Velké pojítko ke krajině byl můj tatínek, jelikož se profesně zabývá volně žijící zvěří — jeleny, srnci, bažanty — lovnou zvěří. To je tatínkova vášeň a zároveň
i práce. Z toho důvodu mám k přírodě blízko, tam je náš společný zájem — vytvářet krajinu z hlediska biodiverzity tak, aby to byl celistvý ekosystém, kde zvěř má svoje úkryty a svoji potravu. K tomuhle aspektu přírody a krajiny mě tatínek hodně vedl.

Krajinu můžeme číst také díky reliktům minulé doby. Všímáš si také toho, co v krajině může „vyprávět historii“?

Tohle mi připomíná jednu věc, která mě fascinovala — koupil jsem si totiž mapu Sudet z období první republiky, na které byl náš region krásně vyobrazený. Samozřejmě na ní byly všechny nápisy v němčině, což je velmi zajímavé (bylo to totiž v době první republiky, tedy za Československa). Všechna místa na ní měla německé názvy, Stranné, Blíževedly, Litice]… všechno německy. Ale co mě na tom nejvíce překvapilo, jsou skály, které máme za rybníkem. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by tyhle skály byly pojmenované. Myslím si, že v češtině ani název nemají. Ale na té mapě každá ta skála má svůj německý název, třeba Leitmeritzer Felsenbraut nebo Zuckerhut. Další skála se jmenuje Turmwacht. To mě úplně nadchlo! Možná to ukazuje na to, že to německé místní obyvatelstvo Sudet bylo s tím krajem a s přírodou po generace natolik sžité, že i skály nebo jeskyně měly německé názvy. Dneska nevím o tom, jestli ty skály mají český název, možná ano, ale zdá se mi, že nemají a že tahle absence hezky ukazuje, jak za tak krátkou dobu (od odsunu Němců) vztah Čechů k téhle krajině nenabyl takové hloubky, aby skála měla český název. Líbí se mi na tom, jak moc je krajina spojená s historií místa.

Vnímáš nějaké duchovní téma, něco, co tě přesahuje — ať už ve vztahu k místu nebo k tvé práci?

Vnímám to, jak je místo spojené s mým dědou, pradědou, babičkou i prababičkou. K Strannému měli všichni hluboký vztah, který také sdílím. Přál bych si, aby ho
v budoucnu měly i moje děti. Tohle místo teď spravujeme pro další generace. To je moc hezký pocit a v mých očích i duchovní kontext mojí práce — být v něčem ukotvený a hrát určitou roli. Snažíme se s tím místem, v rámci možností, dělat to nejlepší.

Soužití lidí, kteří se ocitnou na jednom místě z různých důvodů, s sebou nese hodně obtíží. Máš pocit, že se už lidem v Sudetech podařilo dostatečně sžít, porozumět si?

Vnímám, že hodně lidí má ke statku a k naší činnosti kladný vztah. Samozřejmě jako ve všem jsou lidé, kteří mají různé názory a vnímají věci úplně jinak, ale nad tím si nelámu hlavu. Vyhledávám pozitivní energii a pozitivní lidi, kteří jsou podobného smýšlení, a těmi se obklopuji. Myslím, že se mi to dobře daří a díky tomu nemívám pocit, že bych tu byl nějakým osamoceným mohykánem. Znám spoustu lidí, kterým na statku velmi záleží a kteří k němu mají úzký vztah — třeba lidi, kteří tu pracují a pomáhají. To je skvělé! A v rámci různých iniciativ, ať jsou to skauti v Blíževedlích nebo i různé oslavy, které jsme na statku pořádali. Nedávno se dokonce založil spolek Naše Blíževedly a v našem okolí máme spoustu skvělých osobností, které v rámci svých možností dělají úžasnou práci. Je tu mnoho zajímavých iniciativ a myslím si, že je to lepší a lepší, že se v poslední době začalo dít mnohem víc věcí, když to srovnám s tím, jak to bylo před deseti lety. Tehdy jsem z tohoto hlediska tak dobrý pocit neměl. O pár vesniček dál, v Úštěku, vznikl před nedávnem taky spolek Anna Linchin. Překvapilo mě, že se pojmenovali podle sudetské Němky, podle osobnosti, která tam žila před dávnou dobou, a navíc to byla Němka, ne Češka. Ale protože byla spojená s tím místem, i ten dnešní spolek si vzal kus této historie a pojmenoval se podle ní.
Možná to ukazuje, že už jsme jako společnost dál a že toho, co nás rozděluje, už je méně než toho, co nás pojí. A že to kromě nás vnímá víc a víc lidí.

Jak silně cítíš téma česko-německého soužití ve vašem regionu?

Myslím si, že většině lidí už je to asi jedno. Zároveň se ale najde spousta lidí, kterým to jedno není a kteří společnou minulost vnímají, pěstují a uchováva-
jí zahraniční kontakty. Vím, že moje prababička v době po odsunu Němců a za komunismu dostávala dopisy z Německa od lidí, kteří na statku kdysi pracovali
a s kterými se znali. Byla dlouho v kontaktu s lidmi, kteří z Blíževedel odešli.
I můj děda, když se vrátil na statek v 90. letech, tu občas potkal lidi, kteří přijeli z Německa a jejichž rodiče pocházeli třeba z Blíževedel. S dědou udržovali
vzájemný kontakt a psali si dopisy, které jsou dodnes schované. Naše rodina měla s německými starousedlíky kontakt i po jejich vysídlení.
Moje prababička měla nejdřív vůči Němcům velký pocit křivdy, když museli ze statku za války na několik let pryč. Po válce ho ale dostali zpátky a v době před odsunem se to v ní změnilo, protože najednou viděla, jak se s Němci tehdy zacházelo, že se z nich stali opravdoví vyhnanci. Proto se jim snažila pomáhat, i přes počáteční pocit této osobní křivdy.
Pozdější situace, když s nimi udržovala alespoň korespondenčně vztahy, ukazuje, že k sudetským Němcům a těm kolem statku zvlášť, měla vždycky blíž a víc jí toho s nimi spojovalo nežli s komunisty, kteří se pro ni stali skutečným životním nepřítelem. Spolu s pradědečkem se už navrácení komunisty sebraného majetku nedožili. Byla to pro ni obrovská životní ztráta. Každopádně je zajímavé, jak se jejich postoje měnily. Dokážu si představit, že za války byla i u nich dvou jistá nenávist vůči Němcům. Zničilo se Československo, vznikl protektorát, majetky se zkonfiskovaly. Ale pak se to otočilo a komunismus změnil všechno. Zdá se mi to ještě absurdnější, že to tehdy prováděli Češi Čechům…
Tatínek mi nedávno vyprávěl, že když mělo dojít k odsunu Němců, pradědeček s prababičkou se snažili rodinám pomáhat, třeba tím, že jim dávali pracovní příležitosti, aby se jejich odsun co nejvíc oddálil. Z toho samozřejmě vznikly mezi nimi vazby, které pokračovaly i v době komunismu. Paradoxně, když pomineme ono šílenství odsunu a toho divokého období, jako třeba Brünner Todesmarsch [Brněnský pochod smrti — pozn. red.], tak se dá říct, že spoustě lidem, kteří odsun přežili, se pak hlavně v západním Německu nebo Rakousku dařilo mnohdy líp než lidem, kteří tady zůstali v době komunismu. A rozhodně se jim vedlo líp než naší rodině. V tom je velká ironie osudu. Oni sice byli odsunutí, ale jejich děti už se narodily ve svobodné zemi. Můj tatínek a maminka museli nejprve emigrovat, aby se z té komunistické totality dostali
pryč a mohli žít také svobodně. My už to naštěstí tak nemáme a jediné, na čem záleží, je, aby to tak i zůstalo.

Váš statek byl tedy pro odsunuté rodáky takovým záchytným bodem. Vzpomeneš si na nějaký příběh, který tě v této souvislosti  hluboce  zasáhl?

Je pro mě takovou zajímavostí, že po mnichovské dohodě, kdy došlo k přičlenění Sudet k německé říši, mohla naše česká rodina nadále na statku hospodařit! Odebrání statku tehdy nepřišlo automaticky s nástupem protektorátu. Až v souvislosti s tím, že můj děda musel nastoupit do německé školy, což můj praděda nechtěl. Na základě tohoto rozhodnutí pak museli statek opustit a připadl říšské správě. To je hodně důležitý aspekt, protože kdyby se tenkrát praděda podvolil německé správě, po válce by se i na naši rodinu vztahovaly Benešovy dekrety a byli bychom vysídleni. Přiřkli by nám spolupráci s nacisty, to je jisté. Je nutné také přiznat, že statek válku přečkal v úplně jiné, mnohem lepší podobě než následnou dobu komunismu. Jakmile válka skončila, mohli moji prarodiče poměrně plynule navázat na to, kde „skončili“, a svoje hospodářství převzít. Nacisti to nijak nezplundrovali, nerozbili. Dobytek a koně byli samozřejmě v rámci potřeb pro válku odebráni, to je jasné, ale budovy byly v pořádku a mohlo se pokračovat. Po komunismu to takhle nebylo.

Co podle tebe v dnešní době Sudety nejvíc potřebují, aby se tu dobře žilo?

Řekl bych, že Sudety — stejně jako každé jiné místo — potřebují lidi, kteří k tomu místu mají vztah a zároveň ho chtějí utvářet k lepšímu. Ty, kteří si místa váží, mají pro něj cit, ale i odpovědnost. Důležité je, aby místo vnímali a utvářeli s ohledem na to, jako kdyby tu vyrůstali jejich děti. To je asi nejdůležitější a je to potřeba všude, v Sudetech o to víc. I v Blíževedlích je to na některých domech vidět, že lidé k nim nemají vztah a za několik desetiletí nebyli schopni ani opravit omítku. To „mluví“ samo za sebe. Ale v Sudetech je hodně paradoxů. Můžeš tu narazit na jednu vesničku, kde si řekneš: „Páni, málokde je zanedbanější vesnice!“ Ale hned vedle najdeš osadu, která patří k těm nejmalebnějším. Tohle je takový specifický ráz Sudet, že se oboje střídá.

Zmiňoval jsi brněnské poválečné události. Jak vnímáš aktivity, jako je například Meeting Brno, které připomínají minulost česko-německých vztahů a usilují o smíření?

Na to mám jasný názor: je to pro mě hodně důležité, jelikož je jasné, že na obou dvou stranách konfliktu se staly křivdy — jak ze strany Němců vůči Čechům, tak ze strany Čechů vůči Němcům. Je třeba tyhle křivdy pojmenovat a ukázat na ně. Tam, kde se zločiny skutečně páchaly a také mnoho nelidských věcí, je třeba na ně upozorňovat a mluvit o nich. Osobně vnímám odsun sudetských Němců jako velkou tragédii, která má následky dodnes. Soužití Němců a Čechů v Sudetech, ale i v jiných částech Čech a Moravy, třeba v Praze, Jihlavě, Brně, bylo vždycky založené na vzájemném kulturním obohacení obou těchto národů. Navíc byli propletení, spojení… Spousta sudetských Němců byla také mimořádně schopná, což ukazují obrázky Sudet z doby první republiky. I Blíževedly byly v té době nádhernou a malebnou vesničkou se spoustou velikých domů. Svědčilo to nejenom o bohatství, ale také o přítomnosti lidského kapitálu a zdrojů jako takových. Je logické, že nástup komunismu v Čechách by za přítomnosti tří až čtyř miliónů sudetských Němců zřejmě nebyl tak snadný, jako byl bez nich. Je evidentní, že to bylo účelové rozhodnutí, spolu s účelovým šířením nenávisti mezi lidmi, aby se Benešovy dekrety a odsun mohly nějak odůvodnit. Vnímám to jako velkou tragédii, díky které měl komunismus „volné pole“. Samozřejmě je potřeba říct, že nacismus a komunismus byly dva zločinecké režimy — ani jeden z nich nebyl „horší“ nebo „lepší“, každý z nich zapříčinil desítky milionů mrtvých a obrovské lidské neštěstí. To je rozhodující. Co se týče nás v Čechách, druhá světová válka a stopy nacismu by byly bývaly poměrně rychle vyřešené. Československo bylo
v meziválečné době jednou z nejbohatších zemí světa a Čechy zvlášť by na to poměrně rychle mohly navázat. Nebyla tu taková bída a škody na průmyslu jako v rozbombardovaném Německu nebo Rakousku. To, co však napáchal komunismus — nejenom na materiální úrovni, ale především na té lidské — pociťujeme dodnes a bohužel to vypadá tak, že to budeme pociťovat ještě hodně dlouho.

Třeba v zemědělství a ve struktuře krajiny jsou škody enormní a zatím to na změny k lepšímu bohužel nevypadá. Já sám sebe vnímám jako Čecha, Rakušana, ale víc než to se cítím jako Středoevropan a Evropan, to je pro mě důležité. Hranice pro mě nejsou rozhodující a byl bych nešťastný, kdyby se zase vynořily.. A vzhledem k tomu, že se vnímám jako Středoevropan, je mi odsun Němců upřímně líto. Naše země a naše společnost by na tom byla rozhodně líp, kdybychom z téhle plurality kultur, myšlenek a hodnot mohli nadále čerpat. Určitě by to bylo v mnoha aspektech přínosné. Bohužel je to ale nenávratně pryč. Ale na druhou stranu máme dnes společnou evropskou myšlenku, která tyhle ztráty může kompenzovat — v případě, že se toho správně ujmeme, uchopíme to, využijeme toho, a nespadneme do úzkých šablon národního myšlení a tendencí.