Jaký máš vztah ke Krušnohoří? Jak ses tu ocitla?

Narodila jsem se v Podkrušnohoří, v Duchcově, protože teplická porodnice byla v roce 1988 mimo provoz ... Ale to je pořád ještě Krušnohoří a celý život jsem strávila v Teplicích. Když mi byly asi tři roky, naši koupili chatu v Krušných horách na Novém Městě, kousek od Bouřňáku. A tam jsem strávila hodně víkendů, v létě i v zimě. Mám na to krásné vzpomínky a naučila jsem se mít krušnohorskou přírodu ráda. O její historii jsem se ale vlastně dozvěděla, až když jsem se dostala na německou stranu do Saska. Musím říct, že mě ohromilo, co všechno za sebou ty Krušné hory mají.

Za čím jsi do Saska šla?

V roce 2010 jsem se rozhodla, že po bakalářském studiu v Praze na Karlově univerzitě budu pokračovat na Bergakademie Freiberg. Přihlásila jsem se tam na magisterské studium geoekologie se zaměřením na ekologii a management krajiny. Bydlela jsem tehdy v Drážďanech a do Freibergu dojížděla. Ještě před studiem jsem si ale potřebovala vyzkoušet, jestli vůbec dokážu v Německu přežít s němčinou, kterou jsem se učila na gymnáziu a v průběhu bakalářského studia ji vůbec nepoužívala. Tak jsem byla v průběhu léta 2010 na praktiku v drážďanském spolku Umweltzentrum [ekologické centrum]. Měli už tehdy českého zaměstnance Marka Liebschera (dnes je jedním ze dvou vedoucích centra), takže byli otevření českým lidem. Dostala jsem se k vedoucí environmentálního oddělení Bettině Bauer, což byla ohromná šéfová - všude mě brala s sebou, se všemi mě seznamovala. Když byla nějaká akce, jako třeba Heulager, který pořádá Grii.ne Liga Ost-Erzgebirge, říkala: ,,Jeď tam, ať poznáš lidi, vyzkoušíš si něco, jeď tam!" Tak jsem tam jela a seznámila se s lidmi, kteří se věnují praktické péči o krajinu ve východním Krušnohoří. Seznámila jsem se tak i s Jensem Weberem, který mi později pomohl s tématem magisterské práce. Srovnávala jsem v ní několik vybraných horských kvetoucích luk na české a na německé straně - nejenom vegetaci, ale také možnosti dotací pro hospodáře, kteří se o ně starají. Taky jsem se snažila od těch hospodářů vyzvědět, jestli znají historii této péče, která se na jejich louce provádí - jestli vědí, co se tam dělalo před pěti, deseti lety. Na německé straně mi to říkali docela přesně: ,,Ano, takhle to dělal můj tatínek, to dělal můj dědeček. .. " a tak dále. Na české straně jsem se dozvídala: ,,To nevím, já jsem to tu koupil před pěti lety a vlastně vůbec netuším, co se tady dříve dělo." Na základě toho mně došlo, jak jsou obě strany rozdílné. A díky tomu jsem se začala dozvídat, jak to s tím českým regionem je. Že to není jenom hezká příroda, ale že má i svůj příběh.

Mohla bys říct něco o svém dlouholetém projektu Heuhoj-Camp?

Heuhoj-Camp vzniknul tak trochu z výsledků mojí magisterské práce. Vyšlo najevo, že na německé straně jsou nejenom velcí hospodáři, kteří mají velké traktory a sekají velké louky, ale že tam je i několik spolků a jednotlivců-nadšenců, kteří se starají o různá zákoutí přírody, která nevynáší peníze z dotací, ale o to cennější příroda tam je. Jsou to plochy, které jsou podmáčené, kopcovité nebo tam nevede žádná cesta, a oni se o ně přesto starají. Vlastně udržují tyto okraje krajiny při životě. To jsem na české straně nikde neviděla. Začínala jsem svoje pozorování někde nad Flájskou přehradou, byla jsem na plochách u Petrovic, u Adolfova, za Krásným Lesem až v Nakléřově. V každé větší obci je jeden hospodář, který má několik velkých traktorů a těmi seká lány luk. Ale až na jednoho malého hospodáře nad Flájemi tam nebylo nikoho, žádného spolku, který by se věnoval nějaké jiné péči. Říkala jsem si, že je to vlastně velká škoda. Má to samozřejmě svoje důvody - souvisí to s historií Krušnohoří nebo pohraničí. Vybrala jsem si tedy jednu plochu, kousek od naší chalupy na Bouřňáku, kde roste prha arnika v tak obrovském množství, jako jsem to nikde jinde ve východním Krušnohoří nezažila. Když mně hospodář vyprávěl, jak se o tu louku - je to vlastně sjezdovka - stará, tak jsem si říkala, jestli by to nešlo dělat jinak. Zároveň jsem oslovila Agenturu ochrany přírody a krajiny ČR a zeptala se, jestli by tady v blízkém okolí Bouřňáku neměli nějakou plochu, o kterou bychom se mohli postarat v rámci workcampu a oni mně doporučili přírodní rezervaci Černá louka. A tak vznikl první ročník Heuhoj-Campu. Na jeden týden v létě jsme se s pár dalšími nadšenci ubytovali na Cínovci a vyrazili nejdřív na jednu stranu posekat plochu Černé louky a o pár dní později jsme se vydali k Bouřňáku, posekat tam motorovými kosami kus té sjezdovky s arnikami a sklidit trávu, protože to se tam jindy nedělalo. Od roku 2014 pořádáme Heuhoj-Camp jako česko-německý workcamp, kde se snažíme nejenom postarat o přírodu, na kterou velcí hospodáři nemají techniku ani čas, ale zároveň zájemcům vysvětlovat, proč to tu v pohraničí vypadá právě takhle a taky kdo jsou ti „sousedé': co žijí za hranicí.

Odkud celé ty roky čerpáš inspiraci pro to, co se na Heuhoj-Campu děje?

Ze začátku byla pro mě největší inspirací akce Heulager od Grüne Liga Ost-Erzgebirge, která se koná každoročně v Bielatalu v Krušných horách. Poprvé jsem tam tehdy strávila celý týden, německy jsem moc nemluvila a byla jsem taková zhýčkaná studentka, která přijela pracovat. Po druhém dni jsem měla na rukách mozoly. Zažila jsem tam ale neuvěřitelné pracovní nasazení a takové srdcařství, které mě úplně nadchlo a dojalo. A nejde jenom o tu práci - potkávají se tam tak zajímaví lidé z různých povolání, zaměření, věkových kategorií. Jezdili tam lidé od inženýrů po mámy na mateřské, studenti, ale i ornitologové nebo klimatologové. Večer byl vždycky doprovodný program a o víkendu exkurze. A to mi přišlo velmi inspirativní - že můžu pracovat a pomoct přírodě, ale zároveň si u toho můžu povídat s lidmi, které jinde nepotkám. Takže první roky na Heulageru pro mě byly báječnou inspirací pro první ročníky Heuhoj-Campu. Účastníci kempu se mě ale často ptali na věci, na které jsem neznala odpověď, tak jsem se snažila jak pro sebe, tak i pro ostatní najít odpovědi tím, že jsem pozvala hosty, kteří nám to vysvětlili. To mě na Heuhoj-Campu bavilo a baví - že se potkávají lidé a sdílejí dobré nápady a užitečné informace.

V čem vidíš smysl tohoto konání?

Během pandemie jsem si uvědomila, že není samozřejmé žít s otevřenými hranicemi. Pamatuji si, jak to vypadalo na hranicích, když tam stály kolony kamionů a když Dubí bylo „bordelem republiky". Ale vlastně jsem to nikdy nereflektovala, protože jsem neměla důvod. Heuhoj -Camp byl i pro mě osobně důvod nějak realitu pohraničí reflektovat a přemýšlet nad tím, jak se tam žije a co se tam děje. Vnímám také to, že mluvit oběma jazyky, česky a německy, je obrovské pozitivum. A mým posláním je toho využívat ve prospěch tohoto regionu. Přijde mi, že Heuhoj-Camp - ten týden, kdy se potkávají Češi a Němci a pracují na české i německé straně - je skvělý způsob, jak lidi získat a zaujmout je. Vždycky mě dojme, když přijede někdo třeba z Ostravy nebo z Opavy a řekne: ,,Ty jo, tady je to tak zelené, já jsem si myslel, jaké tady budou mrtvé lesy a jak to tady bude ošklivé. A přitom je to tu takové krásné." A zase Němci, když přijedou do Čech, mohou zjistit, že to tady není jenom o svíčkové, knedlících a o pivě, ale že je tu o čem si povídat. Díky tomu, že jsem objevila metodu jazykové animace a podařilo se nám ji do Heuhoj-Campu integrovat, lidé ztrácejí velmi rychle stud a jsou ochotní komunikovat rukama, nohama, anglicky a bavit se spolu. Tenhle pocit jsem poznala na Heulageru, když jsem tam byla poprvé, a ještě jsem nemluvila moc německy. Společná práce neuvěřitelným způsobem spojuje. Společné zážitky nepotřebují společný jazyk. A takové zážitky Heuhoj-Camp nabízí. To mám na něm moc ráda.

Vybavíš si nějaký moment, kdy to s Heuhoj-Campem třeba trochu drhlo?

Vnímám, že mi v nějakou dobu začaly docházet síly. Asi to souvisí s tím, že Heuhoj-Camp je takové moje třetí dítě a ty dvě opravdové děti nejsou o moc méně náročné ... Co mi vždycky přišlo složité, bylo shánění peněz. Na začátku jsme v tom jely dvě, ale moje tandemka pak z týmu vystoupila, protože chtěla taky založit rodinu - to mně ubralo hodně sil. S přibývajícími roky a s přibývajícími lidmi v týmu pro mě bylo čím dál náročnější udržet mezi všemi otevřenou a srozumitelnou komunikaci. Jeden rok jsem tvrdila, že chci skončit, že už další ročník nebude. Ale Heuhoj-Camp má na závěr vždycky takovou sousedskou slavnost u kostela Nanebevzetí Panny Marie na Cínovci. Účastníci Heuhoj-Campu zařizují, aby slavnost fungovala. A přichází tam jak starousedlíci z české i německé strany, tak mladí lidé, a všichni se tam potkají. Jsou to vždycky tak neuvěřitelné rozhovory a setkání a člověk vidí, že ti lidé jsou vděční - že mají radost, že se takové akce na Cínovci konají. Je to vlastně obec kdysi rozdělená hranicí, ale vždycky měla českou a německou část. No a samozřejmě po jedné této akci všichni říkali: ,,Nekonči, pojď, my ti pomůžeme." Tak jsem se nechala zviklat. Podpora, kterou jsem si já osobně přála (ale možná to nahlas nevyslovila), nebyla dostatečná. Neměla jsem pocit, že věci, které bych potřebovala předat, někdo jiný převzal.

Vyšlo z té krize pro tebe nebo pro váš tým nějaké ponaučení, nějaká nová perspektiva?

Určitě mi docvaklo, že komunikace v týmu je strašně důležitá. Že všichni nemohou být vždy spokojení. A že ne vždy se dá všem vyhovět. Ta krize mi dává příležitost rekapitulovat a říct si, na čem můžu pracovat, aby příště byla krize menší nebo aby z ní člověk vyšel silnější, ne zničenější. Beru to jako odrazový můstek k něčemu dalšímu.

Říkala jsi, že jsi začala do Krušných hor jezdit jako malá a teď máš sama děti. Zajímalo by mě, jak se jim dá zprostředkovávat pozitivní vztah ke krajině. A zkoušíš to i u jiných lidí?

Myslím si, že velkou roli hraje to, jak sami vnímáme krajinu. Obzvlášť u dětí a vlastně i u dospělých, když člověk sám něčím žije a je do toho zapálený, přeskočí to i ostatní. Děti nevychováváme tím, co říkáme, ale tím, co žijeme. Děti napodobují naše chování, naše žití. To je pro ně učebnice života. Já jsem si vztah ke Krušným horám taky nevybudovala jen tak. Můj táta miluje sport a chození do přírody, výlety, focení. A tím, že nás s bráchou brával s sebou, ovlivnil to, že to dnes máme podobně. A pak to byly ty zážitky v krajině, v přírodě, kdy jsem měla mozoly na rukou a byla zpocená, ale vlastně jsem zažívala čistou radost z toho být v krajině a mezi lidmi. Vlastní zážitky jsou, myslím, ten nejlepší způsob, jak předat vztah ke krajině dál.

Má pro tebe to, co člověk v krajině prožije, nějaký duchovní přesah?

Nemám vysloveně duchovní přesah, ale jsem ráda v přírodě a uvědomuji si její zranitelnost. O to víc, když znám její příběh, konkrétně pohraničí ve východním Krušnohoří. Ale abych v té krajině byla ráda nebo šťastná, potřebuji u toho mít i lidi. Sama si krajinu dokážu užívat jenom do určité chvíle. Jsem ráda, když jsou kolem mě lidi a když spolu něco děláme, stanujeme nebo prostě jdeme na výlet.

Při putování krajinou člověk postupně začíná vnímat určité prvky, které „vypráví" historii. Co vlastně tobě začalo vyprávět historii tohoto regionu?

Pro mě to byly ty květnaté louky, které jsem ze začátku vůbec nevnímala jako něco, co stvořil člověk. Ale ve skutečnosti to tak je! Když jsem byla malá, vnímala jsem, že jsou zničené lesy a že se dá dohlédnout z jednoho kopce na druhý, protože tam prostě chyběly stromy. Ale nikdy mě nenapadlo, jak obrovský vliv člověk na krajinu v Krušnohoří měl. Krajina, jak vypadá teď, vypráví příběh, který tam napsali lidé, kteří v té krajině žili a žijí. A to mě začalo neuvěřitelně fascinovat. Obzvlášť v okolí Cínovce mě nepřestává udivovat, jak dlouho zůstávají zásahy člověka v krajině „zapsány". Příroda si ale zároveň místa, která člověk opustil, bere rychle zpátky. Je to taková přetahovaná - kdo bude silnější a mocnější. V horách rok běží trochu rychleji, zima je delší, je to hodně dynamické a moc zajímavé. Když tam jezdíte každý víkend na chalupu, zažijete všechna počasí a roční období. Ta proměnlivost mi přijde fascinující.

Co všechno se dá z louky „vyčíst"?

Podle toho, co na louce roste, se dá vyčíst, jak hodně je v ní člověk přítomen, co s ní dělá. To, že tam louka vůbec je, signalizuje, že se tu člověk pohybuje už hodně dlouho.

Jinak by tam místo louky byl třeba stromový porost nebo rašeliniště?

Přesně tak. Kdyby to místo nebylo člověkem ovlivněné, tak by tam nejspíš rostl les. Když se na louce objevují remízky a malé stromečky, je to signál, že tam člověk už dlouho není aktivní. Když je louka světlá, květnatá, znamená to, že se o ni člověk pravidelně stará. Když je to monotónní, tmavě zelená louka, dá se z toho odhadnout, že tam člověk už nějaký ten pátek nebyl - nebo že ji využívá takovým způsobem, že chce získat co možná nejvíc sena, trávy, senáže. Podle toho, co na louce roste a jakou má barevnost, lze jasně poznat, jak se na ní aktuálně hospodaří nebo v minulosti hospodařilo.

Dá se takovéto vnímání a všímavost vůči krajině nějak cvičit?

Za sebe můžu říct, že se to určitě musí trénovat. Pro mě je tématem zapomnětlivost a pomíjivost. Na horách a na loukách je pořád co dělat - aby člověk neztratil tu citlivost pro krajinu, je potřeba se do ní pravidelně vracet. Být v ní přítomen. A nejenom v jednom ročním období, ale v průběhu celého roku, aby člověk mohl vnímat a prožít ty změny, které s sebou koloběh roku přináší. Když se dostanu na podzim nebo v zimě do míst, kde pravidelně bývám jenom v létě, je to úplně jiný zážitek. Ať už kvůli zimě nebo kvůli výhledům. Prostě je to jinačí.

Dokázala bys říct, kdy se pro tebe stalo slovo „Sudety" nějakým významuplným pojmem? Proměnil se nějak v průběhu času tvůj vztah k Sudetům?

Asi v průběhu prvního Heuhoj-Campu - předtím jsem pohraničí a tu extrémní rozdílnost české a německé strany vlastně nevnímala. Nevěděla jsem, co se za tím skrývá, jaký to má důvod. Příliš jsem to v té své magisterské práci historicko-politicky nerozebírala. Ale účastníci, kteří na Heuhoj-Campu byli první rok, kladli takové dotazy, které ve mně vzbuzovaly ohromení. Neznala jsem
odpovědi, protože jsme se to ve škole neučili. Protože mi to rodiče nevyprávěli. Protože mě to nikdy nenapadlo ... Nejdřív jsem cítila trochu zášť vůči rodičům, proč mi to nikdy neřekli a proč jsme pořád jezdili jen na tu chatu a nic kolem neřešili. Ale postupně jsem zjistila, že moji rodiče o tom vlastně taky nic moc nevědí, protože táta je z Břeclavi, z jižní Moravy, a mamka z Loun, vlastně ze Středohoří. Do Teplic se přistěhovali kvůli práci, a protože tam kdysi dostali přidělený byt. Takže to pro ně není domov v pravém slova smyslu. Nebyla to pro ně krajina, o které by jim jejich rodiče nebo babičky vyprávěli. Neznali příběh spousty míst. Krušné hory považovali za hezké, navštěvovali jsme je, jezdili jsme kolem Flájské přehrady, křížků, hřbitovů, rozpadlých domů ... Ale nikdy jsme nebádali o tom, proč vypadají tak, jak vypadají. Až když jsem byla opravdu součástí krajiny a nějakým způsobem jsem se do ní zapojovala, začala jsem se ptát proč, kdy a jak. Začala jsem hledat odpovědi na otázky. Musím říct, že jsem se v některých chvílích i styděla, že to vůbec nevím, že mě to nikdy nezajímalo. I pro mě to byl obrovský přínos, že jsem se skrze vědecké srovnání louky a péče o ni dostala k příběhu pohraničí.

Jaké máš - po zkušenostech z Heuhoj-Campu a dalších akcí na Teplicku a Cínovecku - vztahy s místními obyvateli?

Musím říct, že jsem byla vždycky velmi mile a srdečně přijata lidmi, kteří se na české straně narodili nebo k ní mají rodinný vztah, protože se tam narodili jejich předci, žili tam nebo pracovali. Pociťovala jsem od nich vlastně radost, že moje generace má zájem o jejich příběh. Pochopila jsem, proč se do Čech z Německa často a rádi vrací, proč chodí na hřbitovy, proč pořád „hledí" přes hranici, jezdí tam na návštěvy ... Mám pocit, že generaci mých rodičů příběh pohraničí nikdy moc nezajímal, neřešili to. Myslím ale, že generace, která už je tu doma (tzn. opravdu se v kraji narodila), to má jinak. S tímhle krajem ji pojí vztah a zajímá ji, co se tu dělo a proč krajina vypadá tak, jak vypadá. A také se do vývoje kraje chtějí osobně zapojovat. Už to není jen o tom tu žít nebo přežívat, ale krajinu aktivně (spolu)utvářet.

Utkvěl ti v paměti nějaký pamětnický příběh nebo životní osud, který s východním Krušnohořím souvisí?

Jo! Na Zinnwaldu bydlí člověk, který žije příběhy - Wolfgang Mende. Když jsem ho poprvé navštívila, nestačila jsem se divit, jaké má doma sbírky fotek, magnetofonových pásků, fotoalb ... Vlastně nevím, co je jeho motivem, proč s českou stranou tak spolupracuje. Neznám jeho životní příběh. Ale nepřestává mě překvapovat a obdivuju, s jakým elánem do té Česko-německé spolupráce vstupuje. A to je mu určitě přes osmdesát let! Má ve svém archivu neuvěřitelné množství příběhů, jak německých, tak Česko-německých. Přátelí se s městem Dubí a hodně se tam i angažuje. Podílel se také na obnovení potkávání se na hranici, např. při slavnosti Hraničního buku, která se koná ve spolupráci Zinnwaldu a Dubí.

Proč je podle tebe vypořádávání se s minulostí - pro některé lidi pořád tak citlivé téma?

Nevím, já to tak nemám. Myslím, že často je to příběhem, který se s rodinou nese. Ať už se týká majetku nebo jde o nějakou křivdu. My tohle v rodině nemáme. Vím, že můj dědeček měl vlastně německé nebo rakouské kořeny, ale nikdo o tom nemluvil. V naší rodině to nebylo tématem, které by vzbuzovalo emoce. Takže nemám důvod o tom přemýšlet jako o problematické záležitosti. Dovedu si ale představit, že to někteří lidé mají jinak.

Kudy podle tebe vede cesta k tomu, aby byly Česko-německé vztahy harmoničtější?

Napadá mě zase ta komunikace. Znám pár obcí a vím, že tam Česko-německá spolupráce funguje bez nějaké organizace nebo nějakých projektů. Lidé se baví s lidmi přes hranici, spolupracují. Funguje tam komunikace a vzájemná důvěra. Když je nějaký problém, který je třeba vyřešit, je důležité spolu mluvit. A vyříkat si to.

Napadá tě, kde má Česko-německé soužití svoje limity?

Přijde mi škoda, že kolem česko-německé hranice - obzvlášť tady v Sasku - se velmi málo vyučuje cizí jazyk sousedů, ať němčina nebo čeština. Znám snahu jedné paní učitelky v Dippoldiswalde, která nabízí češtinu jako čtvrtý jazyk. Děti tam mají dva jazyky povinné, třetí volitelný a čtvrtý jako dobrovolný. Ale třeba v Altenbergu, který je skoro na hranici, není ani volnočasový češtinářský kroužek. Přitom si myslím, že je to maličkost. Když bydlím na španělské hranici, také umím pár španělských slov, když bydlím na polských hranicích, také umím pár slov polsky ... Přijde mi, že by to spoustu věcí ulehčilo, kdyby byla taková možnost na obou stranách. Přeci jenom němčina také upadla, ne v zapomnění, ale v nelibost, protože to není jednoduchý jazyk. A určitě je spousta dalších věcí a oblastí, které by se mohly zlepšit. V Krušných horách je to třeba ochrana přírody. Kdyby se dělala přeshraničně, dalo by se docílit ochrany a kompaktnosti tohoto přírodního celku daleko lépe, než když má česká strana svoji strategii a německá zase tu svoji. Spojení sil by bylo velmi přínosné.

Je pravda, že zvířata nebo rostliny nerozlišují státní hranice ...

Přesně tak. To je taky trochu naším mottem - příroda se na hranici nezastaví, ale pokračuje dál, stejně jako zvířata. Z německé strany je hodně iniciativ, snaží se o společnou řeč a strategii, ale často se nedaří najít českého partnera, protože tu prostě není nebo nemluví německy ...

Kdybys měla říct, co konkrétně třeba Adolfov nebo Bouřňácko teď nejvíc potřebují, co by to bylo?

Myslím, že udržitelnost, perspektivu, strategii, jakým směrem jít. Chceme na těchto místech hodně lidí a hodně turistů? Nebo chceme, aby to byl kout pro přírodu, rostliny, zvířata, která tam nebudou rušena tím, že tam budou chataři dělat ohňostroje a jezdit na čtyřkolkách? Krušné hory jsou pohoří, které lidé ještě úplně neobjevíli a nepodmanili si ho. A to je na nich jedinečné! Ale myslím si, že se teď situace začíná dost lámat. Víc a víc se rozkřikuje „Jeďte do Krušných hor, nejsou tam sice žádné lanovky a Sněžka, ale dá se tam dělat spousta věcí, sportů a je tam docela hezká příroda." Krušné hory jsou jedny z mála, které nemají vyšší status ochrany přírody. V 90. letech dostaly hodně na frak, když trpěly emisní zátěží. Aby tu příroda dostala ještě další ránu, to mi přijde škoda. Aktuálně ale bohužel nevidím a necítím, že by tu byla nějaká snaha, která by chtěla masivní turismus, kterému ani Krušné hory neuniknou, nějak zastavit ...

Jak by to tu tedy mohlo vypadat za padesát let?

Myslím si, že je to dost nerozhodnuté. Asi jsem spíš skeptik než optimista. Podle mě se na spoustě míst hodně věcí zničí, než člověk zase dojde k tomu, že je potřeba více pravidel, více ochrany, více jemnosti.

Co si v tomto ohledu přeješ ty?

Já si přeji určitě to, aby východní část Krušných hor, která je ještě pořád spíš opuštěnější a přirozenější, taková zůstala. Aby se opět nezničila a pak složitě ,,opravovala". Zároveň mi přijde důležité, aby se historie, kterou už nikdo z krajiny nevymaže, nezapomněla. Čím starší ta historie je, tím je samozřejmě větší riziko, že se na ni zapomene, protože za pár let už prostě nebudou pamětníci, kteří by mohli živě vyprávět o tom, co tu zažili. Proto mi přijde důležité jejich příběhy zaznamenávat. To je zásadní úkol naší generace! A přála bych si osobně, i pro východní Krušnohoří, aby pořád existovali lidé, kteří mají chuť historii oživovat a předávat ji dál. Aby se na to, co se v pohraničí stalo, nezapomnělo.

Heuhoj-Camp & Grüne Liga Osterzgebirge

heuhojgmail.com

Facebook: HeuHoj