Euroregion Elbe/Labe

Marcela Svejkovská

Kolektivní vina je průšvih, pořád nás to může rozbrečet

Lubenec / Lubenz

Marcela Svejkovská (*1973) je učitelka se zálibou v archivech. Narodila se a žije v Lubenci. Kraj mezi Doupovskými horami a Postřelím ukrývá mnoho příběhů, které sama, s rodinou či se svými studenty objevuje. Společně tak poznávají duši kraje a zapomenuté příběhy někdejších obyvatel, ale i pomníků, kaplí, kopců a zdivočelých ovocných stromů. Že by zde mělo vzniknout úložiště jaderného odpadu, si nedokáže dost dobře představit. A tak stejně jako se spolkem SOS Lubenec, i ve výuce vede lidi k citlivému vztahu ke krajině.

Odkud pocházíš a jak ses dostala k pátrání po sudetských příbězích?

Narodila jsem se a vyrostla v Lubenci a do svých 23 let jsem tam i žila. Pak jsem se asi na deset let odstěhovala do Podbořan, ale následně se vrátila zpátky do Lubence. Můj sen bylo studovat archivnictví, ale nevzali mě, protože jsem neuměla německy. To platí dodneška, ale záliba v archivech mi zůstala. Učím na gymnáziu, mám aprobaci český jazyk a dějepis. Dvacet let jsem učila na gymnáziu v Podbořanech a teď čtvrtým rokem na gymnáziu v Kadani. Vyzkoušela jsem si učit i na základních školách, většinou externě na pár hodin (Podbořany, Krásný Dvůr, Vroutek, Lubenec). Také jsem provázela na zámku v Krásném Dvoře. Ačkoliv jsem se nedostala na studium archivnictví, jsem za to v současné době ráda, protože si uvědomuju, že kdybych pracovala v archivu, neměla bych tolik času se těmi archiváliemi probírat systematicky, jako mám nyní. Teď to dělám ze svého zájmu a potěšení.
Skrze archiválie a putování na místa paměti děti poznávají okolí na vlastní kůži.

Jak tě napadlo spojit archivní materiály s výukou?

Vždycky jsem se snažila učit „jinak“. Možná to zní fádně, ale já se snažila, aby to hlavně bavilo mě. Pochopila jsem, že je to základ, aby to mohlo bavit i děti. Když byly moje tři děti malé, do archivů jsem moc nejezdila. Asi až v roce 2015 jsem se do toho zase pravidelně pustila. Mám pocit, že teprve od té doby nacházím i cestu k tomu, jak učit. Během prvních učitelských let jsem hodně tápala a dělala spoustu chyb, které si dnes uvědomuji. Tenkrát to bez toho asi nešlo. Dneska se snažím, aby moje výuka byla hodně živá, ve smyslu poznávání místa, kde žijeme, uvědomování si, kde se nacházíme. Aby děti skrze archiválie, ale třeba i putováním na ta „místa paměti“ svoje okolí poznávaly na vlastní kůži. O to jsem se snažila už dřív, ale zpětně vidím, že jsem si tolik neuvědomovala, jak velký potenciál místo, kde žijeme, má. Jezdili jsme třeba na různé exkurze, ale spíš do vzdálenějších oblastí.

Sudety jsou taková oblast na okraji zájmu. Jak myslíš, že se dá dětem vztah k místu zprostředkovat?

Ono je to asi stejné s jakýmkoliv jiným tématem. Hodně usiluju o to, abychom si s dětmi o tom tématu povídali, diskutovali o něm. V Podbořanech, kde jsem učila, se demografická křivka obyvatel po druhé světové válce hodně proměnila. Měla jsem tak ve třídě děti z velmi různých prostředí. Některé z nich měly prarodiče, kteří do Podbořan přišli po válce z vnitrozemí. Pak tam byli žáci, kteří byli potomci lidí z ukrajinské Volyně, volyňští Češi. Část žáků také pocházela ze smíšených rodin, například zůstavších Němců a volyňských Čechů. Bylo to hodně zajímavé a pestré. A my měli šanci se těmto tématům věnovat právě skrze jejich rodinnou historii a rodinnou paměť. Dost často to bylo také hodně emočně vypjaté. Dneska mám trochu pochybnosti o tom, jestli jsem tenkrát jako mladá dokázala ty naše diskuze vhodně moderovat… Jednou se nám stalo, že se jeden žák rozplakal, pocházel z německé rodiny. Bylo mu hrozně líto, že jeho nejlepší kamarád, pocházející z rodiny, která přišla o řadu členů v Českém Malíně, mu začal předhazovat kolektivní vinu Němců. Hodně ho to tenkrát vzalo… [Český Malín — obec v západní Ukrajině, kterou založili příchozí z Žatecka, Rakovnicka a Podbořanska koncem 19. století; obec byla vypálená nacisty v roce 1943.] Ale přineslo to vlastně poučení pro nás všechny. Uvědomili jsme si na tom, že pravda není jenom jedna. A že kolektivní vina je velkej průšvih. Dotýká se nás to pořád a pořád nás to může rozbrečet.

Z vyprávění pamětníků se tají dech.

Představuji si tě, jak stojíš ve třídě a říkáš „Téma dnešní hodiny: otevírání nedávné minulosti“… Kdy ses o toto téma začala zajímat?

Mě téma otevírání nedávné minulosti provází celý život. Moji prarodiče přišli do západních Čech z Malého Boru, vesnice v Pošumaví, po druhé světové válce — podobně jako další rodiny v Lubenci. Pamatuju si třeba na jejich vyprávění, jak jejich vesnici osvobodili Američani. Ukazovali mi přitom fotky, které mám pořád schované. A pak jsem to konfrontovala s tím, co nám ve škole říkaly soudružky učitelky o Rudé armádě. Byly to úplně jiné příběhy. Taky mě odmalička zajímalo to, že tu v okolí pořád žijí Němci. Třeba v autobuse bylo slyšet, jak spolu lidé mluví sudetským nářečím. Žili tady všude kolem, i když vlastně neexistovali… Tyhle paradoxy mě provázejí celý život a poslední roky mě to zajímá čím dál tím víc, protože jsou to témata, která stále budí emotivní reakce. S naším spolkem SOS Lubenec pořádáme přednášky pro veřejnost, kam si zveme různé hosty. A čas od času se objeví někdo z posluchačů, kdo tvrdí, že téma odsunu německých obyvatel se už nemá otevírat. Že už to bylo a není radno o tom mluvit. Mně osobně přijde velká škoda, že spousta archiválií z té doby, třeba školní nebo obecní kroniky, matriky a další dokumenty, byly zničeny nebo se ztratily. Žijeme tak ve vesnici, která svoje kroniky nemá. Je to jako kdyby tam ta část historie nebyla. Prázdná, bílá místa v historii obce. Existuje taky velmi málo odborných studií, které by se zabývaly oblastí Sudet v období 20.—40. let 20. století. Když to srovnám s množstvím středověkého bádání, vidím, že nám tohle novodobé období a jeho dokumentace schází. Třeba v Kadani je hodně důležité zajít na místní hřbitov, který určitou část dějin taky „vypráví“.

Můžeš zmínit nějaké své inspirace?

Inspirují mě určitě knihy a také lidi. Třeba Marta Vančurová a její projekt „Zmizelí sousedé“. Josef Märc z Chomutova, který děti přivádí k lásce k dějinám i k osobní zodpovědnosti. Petr Linhart, který má unikátní vhled do sudetské krajiny a promítá ho do svých písniček, které mám moc ráda. Richard a Jitka Kantovi z Lubence, kteří se regionální historií zabývají dlouhá léta, bádají v archivech a snaží se zaplnit ta „bílá místa“. Určitě je pro mě inspirací i můj manžel, který se coby geolog věnuje aktuálně výzkumu kolem těžby kaolinu na Podbořansku a zároveň je to i téma někdejších porcelánek a keramických závodů, jejichž majiteli byli místní Němci. I on se při svém bádání potýkal s absencí dobových pramenů a často narážel na jakousi hráz nevědomosti nebo možná i záměrného nevědomí o období do roku 1945. Velkou inspirací jsou pro mě také knihy Jiřího Padevěta, které podporují osvětu u lidí, kteří by třeba s těmito tématy do kontaktu nepřišli.

Jakou máš odezvu od žáků, zajímá je to?

Nejvíc mě těší, když na začátku hodiny, při brainstormingu, toho žáci o tématu moc neví a na konci jsou schopni velmi detailní reflexe. A třeba i vlastního uvědomění. Jak je to vlastně divné, že se o určitých tématech ve společnosti nemluví. Nemusí to být nutně jenom regionální témata nebo Sudety. Třeba o politických vězních a také ženských vězeňkyních se vůbec nemluví. Zpětná vazba od žáků je pro mě mnohem důležitější než dodržování školních dokumentů. Nejdůležitější je podle mého, nejen v dějepise, ale ve všech předmětech, vzbudit v dětech zájem. Ony už si pak za tím půjdou samy, budou se zajímat nebo na ta místa chodit.

Na úložiště jaderného odpadu nebyli místní zvědaví, na přednášky ano.

Narazila jsi během své učitelské praxe na nějaké překážky kvůli tomu, že se věnuješ moderním dějinám a česko -německým vztahům?

V Podbořanech jsem zažila ze strany kolegů a vedení nepochopení a také určité překážky. Nechtěli, abych se tématům nedávné minulosti věnovala a otevírala je s dětmi. Když jsme měli ve škole besedu s pamětníky, jejichž povídání děti doslova hltaly, mě pak bylo předhazováno, že žáci kvůli tomu přišli o další vyučovací hodiny… Tenkrát přijel na besedu třeba pan František Lederer, který zažil ghetto Łódź nebo pan Ladislav Krejza, který byl vězněn komunistickým režimem za rozšiřování letáků. V lágru se setkal s generály, kteří bojovali ve druhé světové válce za Británii. Měl ohromnej nadhled i přesto, co všechno zažil. Poslouchalo ho asi 60 studentů a kdyby spadl špendlík, bylo by to slyšet. Besedu jsme ale museli přerušit, aby děti nepřišly o hodinu další výuky. Pan Krejza nedávno umřel, což je mi moc líto, ale je dobře, že se s ním studenti mohli setkat. Osobní kontakt s přímými svědky je asi nejvíc, co můžou zažít. Vidět, že nejsou sebelítostiví, zahořklí a ublížení, že mají nadhled a dokážou odpustit i přes to všechno, co se jim stalo. A pochopit, jak velká je hodnota života. Takové setkání je moc důležité. I pro uvědomění si toho, jak vzácná je možnost se takových lidí (ještě) ptát.

Jak se liší reakce dětí a dospělých na vyprávění pamětníků?

Jednou jsme byli se studenty na exkurzi ve Vykmanově u Ostrova nad Ohří v tzv. „Věži smrti“. Provázel nás tam pan Jaroslav Cibulka. Když jsem ho potom pozvala na besedu k nám do Lubence, někteří z žáků zase přišli, aby si jeho vyprávění poslechli znovu. A vzali s sebou i svoje rodiče nebo prarodiče či sourozence. Chtěli jim ho „představit“ a měli zájem o to, aby si i oni jeho příběh vyslechli. Mám pocit, že dnešní mladí lidé už jsou zvyklejší na setkání s pamětníky a na pokládání otázek. Uvědomuju si, že zástupci střední a starší generace takové aktivity možná potřebují ještě daleko víc. Proto je moc důležité vytvářet prostor pro setkávání lidí a diskuzi s těmi, kteří zažili příkoří totality. Ať už té nacistické nebo té komunistické. Poslední dobou se v médiích objevuje relativizování té doby, v tom vidím veliké nebezpečí. Myslím, že osobní setkání s pamětníky je cesta, jak si uvědomit, jak strašná to byla doba. Člověk pak ztratí tendence to zlehčovat.

Vybavíš si nějaký pamětnický osud nebo příběh, který tě hodně zasáhnul?

Nedávno jsem objevila v karlovarském archivu dopis — žádost od jakési Anny. Bydlela na Brložci, což je vesnička poblíž Štědré nedaleko Lubence. Žádala o vyjmutí z odsunu. V dopise argumentovala tím, že byla vždycky při Masarykovi a Benešovi, že její děti chodily do českých škol a ona sama měla problémy s ostatními obyvateli obce, kteří podporovali Henleina. Její syn padl na frontě a dcera jí zemřela. Měla hodně těžkej život a moc si přála zůstat v Čechách, protože se cítila být Češkou. A po válce najednou nebyla ani Češka, ani Němka. Mě na tom fascinovalo to, že místní národní výbor jednohlasně její žádost o vynětí z odsunu zamítl. Tomuto MNV předsedal tenkrát katolický básník Josef Palivec, manžel Heleny Koželuhové (sestry Karla a Josefa Čapkových). Tohle zjištění mě nemile zaskočilo. Ale svědčí to o tom, že ta doba byla nekompromisní a princip německé kolektivní viny prosákl společností a nakazil i takové lidi. Příběh této ženy ve mně vzbudil velký zájem a chtěla bych zjistit, jaký osud ji potkal v Německu. Myslím, že tento její dopis je skvělým pramenem pro badatelsky orientovanou výuku, která zachází s kolektivní pamětí a kolektivní vinou. Studenti si na něm mohou uvědomit třeba to, jak lidi neměli žádnou šanci před rozhodnutím druhých uniknout nebo ho jakkoliv zvrátit. Druhý příběh, který mě zaujal, souvisí s transportním lístkem Anny Grundlach, který jsem také našla v archivu. Tato Anna měla na konci války čtyři děti, od jednoho do pěti let, a starou matku. Se všemi musela do odsunu. Je těžko představitelné, co si asi mohla odnést, když měla plné ruce dětí...

Co se ti honí hlavou při čtení takových příběhů?

Člověku asi nezbývá než věřit na dobré konce… Někteří z odsunutých snad měli možnost žít lepší život, než kdyby tady zůstali. A dnes, s odstupem času, existuje naděje na smíření. Hodně lidí v Čechách dnes zastává názor, že princip kolektivní viny není správný a odsun nebyl proveden vhodným způsobem, nicméně zároveň tvrdí, že to bylo nevyhnutelné. Já si to nemyslím.
Brání ještě něco usmíření mezi Čechy a Němci? Jak by se tomu dalo pomoct? Ať už se smiřování týká států, národů nebo jednotlivců, mám pocit, že nejtěžší na tom je, aby oba zúčastnění přiznali svůj díl viny. Aby pojmenovali to, co se stalo. Přihlásili se ke svému podílu viny. I když už se nás to dneska zdánlivě netýká a aktéři už jsou dávno po smrti, je důležité tyhle věci pojmenovávat. Uvědomit si, že to je škoda. U Lubence máme hodně řopíků z původní obranné linie Československa, často kolem nich chodím s naším psem. Ale až nedávno jsem si uvědomila — když jsme se s žáky bavili o mnichovské dohodě a zda jsme se měli bránit — co by to znamenalo. Mezi těmi bunkry mi došlo, že možná jedním z důvodů, proč jsme se tenkrát nebránili, bylo to, že by to byla občanská válka. Spousta manželství byla tenkrát smíšených, tak by vlastně proti sobě bojovali sousedé...

Co podle tebe dnes Sudety potřebují nejvíc?

Aby tu zůstávali mladí lidé a kraj se nevylidňoval. Mladým lidem tady často schází uplatnění, nemají důvod tady zůstávat. A také aby tady fungovaly sousedské vztahy, pocit komunity, mohly se tu dít zajímavé věci, jejichž hybateli budou právě mladí lidé. Aby měli chuť a motivaci tu zůstávat a proměňovat to tady. Hodně záleží na tom, jestli budou mít kolem sebe i svoje vrstevníky.

Vidíš kolem sebe, ve vašem regionu, nějaký posun v tom, jak lidé tuto oblast vnímají?

Daří se zde navazovat vztah k místu, zapouštět kořeny? Postupnými kroky už se i naše okolí mění, třeba tím, že se někdo rozhodne obnovit starý křížek nebo boží muka v krajině, zasazovat se o obnovu kostela, zpívat ve sboru, pořádat charitativní sbírky. My jsme v roce 2012 založili spolek SOS Lubenec, jehož původním účelem bylo upozornit na snahy vlády ČR vytvořit nedaleko naší obce úložiště jaderného odpadu. Zdejší obyvatele tenkrát nikdo neinformoval a už bylo téměř rozhodnuto. My jsme na poslední chvíli začali usilovat o to, aby jednání byla transparentní. Uspořádali jsme třeba konferenci se zástupci ministerstva, paní Drábovou z Úřadu pro jadernou bezpečnost a dalšími. Spojili jsme se také s ostatními vybranými lokalitami a pořádali Den proti úložišti, který se konal koncem dubna na Den Země. Nebo jsme pořádali turistický pochod místy, kde měly být sklady toho jaderného odpadu, a šli jsme přes Tiskou louku, která je plná chráněných druhů rostlin. Také jsme uspořádali pár koncertů. Někteří lidé z okolí vůči našim aktivitám pociťovali odpor, protože cítili, že sklad jaderného odpadu sem může přinést i dost peněz v rámci různých kompenzací. Obecně se v té době šířila naší vesnicí špatná nálada. A tak jsme začali dělat i jiné věci, třeba přednášky pro veřejnost, aby probíhala také určitá osvěta a lidé si uvědomili, jak důležité je být občansky aktivní. Nakonec byly vybrány jiné lokality, Lubenec mezi nimi není, což je na jednu stranu potěšující, ale na druhou stranu je nám líto těch, kterých se ten problém týká dál. Naše činnost ale nekončí. Chceme i nadále zůstat v kontaktu a také pořádat přednášky se zajímavými osobnostmi a taky exkurze do okolí. Zjistili jsme, že naše aktivity spojují zástupce různých generací, měli jsme účastníky od 12 do 90 let, a také z okolních vesnic. Snad se nám podaří více oslovovat i místní obyvatele.

Jak by sis přála, aby Sudety vypadaly za padesát let?

Chtěla bych, aby krajina i cenné stavby zůstaly zachované, abychom je dokázali včas ochránit a zachránit. Nechtěla bych, aby se to tu komercionalizovalo. Oživení by mělo přicházet s citem ke krajině a s respektem k tradici a místu.

ProCache: v401 Render date: 2024-03-25 22:32:35 Page render time: 0.3238s Total w/ProCache: 0.3271s