Jak jste se dostal do Václavic a na tento statek?

Já pocházím z Litoměřic a v roce 1996 jsem šel pracovat do Chrastavy na charitu. V roce 2001 jsem se oženil a s manželkou jsme hledali nějaké místo ke společnému životu, což jsme našli tady ve Václavicích, čp. 34. Myslel jsem, že je to to pravé místo, kde chci žít. Vždycky jsem snil o vesnici, dobytku a hospodaření, ale docela brzy jsem zjistil, že to ještě není ono. Že toužím po něčem větším, kde bude víc prostoru pro opravdové hospodaření a pro setkávání různých lidí. A to jsme v tom domě čp. 34 neměli, takže jsme sháněli něco dál. Cesta k tomuto statku trvala ještě dalších deset let, než jsme si ujasnili, co vlastně chceme. Navíc nás v srpnu 2010 zasáhla povodeň, která nám sebrala chlívek a půl stodoly. Měli jsme kozu na mléko a ta dostala po povodni tyfus, takže tím zde skončilo naše hospodaření. Pak jsme jezdili po okolí a sháněli vyloženě klasický statek. Ale bylo to těžké hledání, protože jsem chtěl statek nezasažený moderními přestavbami, třeba i s nějakými pozemky. Shodou okolností jako první místo, kde jsme si to uměli představit, byl Wohlmannův statek, kde jsme teď. Poprvé jsme oslovili majitele už v roce 2005, ale tehdy o tom nechtěl vůbec slyšet. Statek byl obydlen samými sociálně potřebnými lidmi a majitel řekl, že mu vlastně ani o ty budovy nejde, že je klidně nechá zchátrat a spadnout, že mu jde spíš o ty pozemky, které třeba v budoucnu využije. A my jsme se tak střídavě během těch následujících deseti let s tím majitel zkontaktovávali a zkoušeli, jestli by přece jenom nechtěl statek prodat. Ten samozřejmě mezitím dost chátral. Ale protože to nebylo průchozí, sháněli jsme v celém frýdlantském výběžku, v Českém středohoří, ale nikde to nebylo ono. V roce 2015 jsme znovu oslovili tohoto majitele, on zaváhal a pak po nějaké době řekl „ano“, že to teda prodá. On sem v podstatě vůbec nejezdil, řekl bych, že se toho místa i trochu bál. Sem do té budovy ani nechodil, protože byla plná různých lidí. Takže to jednání bylo zajímavé — kupní smlouvu jsme podepsali na poště v Liberci, ověřili jsme tam podpisy a on nám řekl: „Tak a je to vaše.“ Žádné předání klíčů, žádná prohlídka, nic podobného neproběhlo. Takhle se to vyřídilo.

To vám statek předali i s obyvateli?

My jsme o tom jednali asi dva měsíce před koupí. Ten podpis se uskutečnil v září 2015 a tuším, že nějak v květnu jsme se domluvili, že nám to prodají. Majitel i my jsme vyzvali obyvatele statku, aby si hledali jiné bydlení. U některých to šlo relativně snadno, během dvou měsíců si opravdu bydlení našli a odešli. U některých to nešlo, u nich jsme spolupracovali se sociálními odbory, abychom našli nějakou schůdnou cestu, jak jim pomoct, sháněli jsme nějaký domov pro matky s dětmi. Nakonec se to podařilo v podstatě těsně před koupí. Takže jsme vlastně statek získali už prázdný. Když jsme podepsali smlouvu, a přijeli sem, věděli jsme, že už je to naše, ale bylo to hodně napínavé. Tady tu ještě běhali psi, jeden byl uvázaný, jeden volně puštěný, docela jsme se jich báli, protože bylo vidět, že nejsou v pohodě. Takže jsme to řešili s městskou policií, která je odvezla. A když jsme se pak chtěli dostat do těch budov, všechny hospodářské budovy byly otevřené, ale ta obytná byla zamčená a zabarikádovaná tak, aby nešla otevřít. Klíče jsme nedostali žádné, takže jsme museli hlavní dveře vypáčit, abychom se dostali dovnitř. Načež jsme
33zjistili, že všechny ostatní další dveře jsou taky zablokované tak, aby nešly otevřít. Procházeli jsme celým domem a všechny dveře jsme museli otevřít násilím. Bylo to docela nepříjemné. A byl tady vyloženě záměrně nepořádek. Na jedněch dveřích byla přibitá bible. Prostě jsme pořádně nepochopili, o co tady šlo. Každopádně víme, že se tady točily drogy, bylo tu asi nějaké distribuční místo. Bylo to takové nepříjemné místo, kde se nic dobrého nestalo.

To je docela silné kafe… Když jste se dívali i v jiných regionech, čím si vás právě tohle místo získalo?

Určitě tím, že už jsme tady měli nějaké kořeny. Manželka pochází z Hrádku nad Nisou, já jsem z Litoměřic, ale tady už jsme nějakou dobu žili. Určitě nás trochu odrazovalo, že bychom navazovali vztahy na jiném místě. A nějakým způsobem jsme cítili, že tady máme prostě být. Už v roce 2002 jsme tady založili Sdružení pro záchranu drobných sakrálních památek a věnovali se opravě různých křížků a kapliček. Tím jsme i blíže poznali tenhle kraj. Vlastně jsme už tehdy získali nějaké kontakty s německými starousedlíky a přišlo nám to takové… pro nás. Že tady zkrátka máme své místo, že tu máme být.

Když jste začali uvažovat o tom, že si pořídíte velký statek, měli jste nějakou inspiraci nebo dodával vám někdo odvahu?

Odvahu jsme určitě potřebovali dodávat, bez toho by to nešlo. Já jsem sice měl v sobě touhu do něčeho podobného jít, ale pořád jsem si nebyl jistý, jestli ta touha je správná, když nemám finanční zázemí, abych mohl něco podobného dávat s rodinou dohromady. Rozhodně jsme si uvědomovali tu zátěž — nejenom nepořádek, který tady byl všude, ale i tu duchovní zátěž, která tady čišela z celého prostoru, i v podstatě z toho kraje. Takže když se otevřela možnost statek koupit, nejdřív jsme si řekli, že jo, že do toho jdeme. A pak jsme se s manželkou hodně zarazili a přemýšleli, jestli to skutečně můžeme udělat. Přemýšleli jsme, kde vzít peníze na opravu a uvědomovali jsme si i jinou zátěž, která tu byla aktuálně — to znamená drogy, obrovský nepořádek. Taky se tady stala různá neštěstí. Když jsme tu žili v sousedství, stala se tady tragédie — spadla tu zeď na šestiletou holčičku a zavalila ji. A slýchali jsme různé další story, které se tady staly, nepříjemné ztráty na životech… A do toho i ta minulost s těmi Němci, kteří byli násilně odsunuti. Od té doby, co opustili svůj grunt, se tady v podstatě nic dobrého nestalo. Uvědomovali jsme si, že ten jejich odchod není dořešený. My bychom vlastně kupovali něco, u čeho si nejsme jistí, jestli máme právo to koupit. Takže odvahu jsme určitě potřebovali dodávat. Dostalo se nám jí hlavně z naší farní rodiny, hlavně od našeho hrádeckého faráře a taky od sester františkánek, které sídlí v Liberci a se kterými jsme v úzkém kontaktu. Sestra Dominika nám poradila, abychom zkusili kontaktovat ty Němce, kteří tady kdysi bydleli. My jsme se shodou okolností už během našeho působení ve Sdružení pro záchranu drobných sakrálních památek dostali k takovému seznamu čísel popisných z Václavic. A k těm číslům popisným bylo vždycky připsáno nějaké jméno se současnou adresou v Německu. Ten seznam byl ale starý, někdy ze 70. nebo 80. let. Ani jsme nevěděli, co je aktuální nebo co z toho je použitelné. Tak jsme si našli statek čp. 35, tam byl napsaný nějaký Josef Wohlmann a adresa v Německu. Na tu adresu jsme poslali dopis — představili jsme se a napsali, že zvažujeme koupi tohoto statku, ale že si uvědomujeme, že není vyrovnaná ta minulost, že nám není jedno, co se stalo, a že bychom je chtěli požádat o odpuštění křivd, které se tu staly. Ten dopis jsme poslali v květnu 2015 a tuším, že v červnu přišla odpověď, ale úplně od někoho jiného. My jsme psali Josefu Wohlmannovi, což byl jeden ze tří bratrů, kteří odtud byli odsunutí, a vrátil se nám dopis od Ulricha Wohlmanna, což je syn jiného z těch bratrů. Dostalo se nám od něj ujištění, že do toho máme jít, že budou mít radost — dostali jsme požehnání do toho našeho záměru. A taky se nám v tom dopise představili, že hospodaří v Německu, že pokračují v linii sedláků a že v současnosti mají sto mléčných krav, které dojí tím nejmodernějším způsobem. Tohle bylo pro nás nesmírně důležité. Mě to dojímá ještě teď. My jsme ten dopis vnímali tak, že rozlomil pečeť zla, že se to tím prostě zlomilo. A za rok jsme se s těmi Němci setkali. Byl to Ulrich Wohlmann se svojí manželkou, syn Ernsta Wohlmanna, jednoho z těch tří bratrů. Oni nám pak vyprávěli, jak ten náš dopis putoval. My jsme ho poslali na adresu Josefa Wohlmanna, ale ten tam už řadu let nebydlel, ani už ho tam v podstatě nikdo neznal. Jenže ten den, kdy tam dopis přišel a měli ho doručovat na tu adresu, současná pošťačka onemocněla, tak tam povolali nějakou důchodkyni, která toho Josefa znala a na vlastní pěst to poslala jeho příbuzným. Takže tak se ten dopis, zázračně, božím řízením, dostal do jejich rukou. Při tom setkání v roce 2016 jsme se pak o té rodině dozvěděli víc. Doposud nevím všechno, protože jsme se nesetkali se všemi. Ale dozvěděli jsme se, že byli odsunuti tři bratři a jejich sestra a rodiče. V roce 1939 všichni tři bratři narukovali do armády. Ernstovi bylo tehdy sedmnáct let. Nevím, jestli jeden nebo dva bojovali i u Stalingradu, kde byli zraněni. Naštěstí všichni tři válku přežili, dva padli do amerického zajetí a jeden do ruského zajetí. Tím pádem ti z toho amerického zajetí byli po válce odsunuti do americké zóny a ten z toho ruského do východní zóny. Ulrich vyprávěl o svém otci, Ernstovi, který padl do amerického zajetí, kde se zotavoval a v roce 1946 se dozvěděl, že se sem do Václavic už nevrátí. Vyprávěli nám, že on si chtěl ten rodný grunt uchovávat v paměti, a ještě v tom zajetí namaloval obraz statku. Tenhle obrázek si pak přivezl s sebou do Německa, kde ho měl až do své smrti pověšený. A oni nám v tom roce 2016 přivezli jeho kopii. Já ji mám tady u sebe — obraz je tak dokonale namalován, se všemi detaily staveb, že je to pro nás tím nejlepším dokumentem o tom, jak statek vypadal. Vloni se nám podařilo nechat statek zapsat jako kulturní památku, takže je to pro nás zdroj i toho stavebně-technického řešení. Ten obrázek je dokonalý. Já teda nevím, jestli to ten Ernst měl takto dokonale v paměti nebo měl třeba nějakou fotku z toho roku 1938, ale je to úžasný doklad, jak to tady vypadalo.

Co vlastně stojí za tím, že je váš statek kulturní památkou?

Ne všichni, kdo se pustí do rekonstrukce staré budovy, o takový status usilují... Co to pro vás znamená? To souvisí s mým současným zaměstnáním, pracuju jako živnostník — tesař. A v podstatě pracujeme výhradně na zapsaných kulturních památkách, takže k tomu mám velmi blízko. Jsem i v dobrém vztahu s libereckými památkáři, mám tam spoustu kamarádů, rozumíme si, je mi to prostě blízké téma. Ale samozřejmě ne každý objekt může být kulturní památkou. Tenhle Wohlmannův statek byl vlastně během let 1908—1933 kompletně přestavěn, zmodernizován. Takže by se dalo říct, že to žádný historický špek není, ale je to úžasný doklad selského hospodaření počátku 20. století. Vlastně moderního hospodaření, protože sedláci, v Sudetech zvlášť, byli bohatí. A to nejen tím, že ten kraj byl bohatší než třeba střed země, ale ti sedláci byli šikovní, uměli inovovat, což je znát třeba z toho, že uměli správně logisticky postavit budovy tak, aby ta sedlačina mohla probíhat moderním způsobem. Myslím si, že ten statek je dokladem toho, že té bohaté selské vrstvě už nestačil klasický komoro-chlévní styl hospodaření, už chtěli, aby hospodaření bylo modernější. Potřebovali daleko větší budovy, stodoly, chlívy, a chtěli i moderněji bydlet, takže místo takových těch klasických malých světnic stavěli v podstatě samostatné domy s moderním bydlením.

Je takových statků v okolí Václavic víc?

Tady ve vesnici určitě ne. A myslím si, že ani v blízkém okolí. Buď jsou ty statky totálně přestavěné a těžko tam hledáte nějakou původní podobu, nebo jsou zbourané. Víme, že tady proběhly dvě vlny demolic nejen statků, ale i domků, první hned po válce a pak v 70. letech. Tady na naší straně potoka byl v podstatě zdemolován každý druhý statek. Jsou tady doteď patrné mezery, že vždycky mezi dvěma statky stával ještě jeden. Takže si myslím, že stav našeho statku je vzácný. Je tady vzácně zachovaný ještě panský statek na Grabštejně, ale nachází se ve velmi žalostném stavu a v podstatě padá. Jinak tady v okolí nevím o žádném podobném statku té bohaté selské vrstvy, který by byl stavebně zachován v původních rysech.

Proměnilo se nějak za tu dobu, co se zde pohybujete, vaše vnímání tohoto kraje?

Překvapilo nás na jednu stranu, když jsme statek otevřeli pro nějaké akce, jak rychle si to místo lidi podmanilo. Já jsem si myslel, že to bude trvat hodně dlouho. Nečekali jsme, že to bude v podstatě po roce dvou. Co je možná míň pozitivní, že pořád hledáme cesty, jak statek otevřít přímo místním lidem. Když jsme poprvé pořádali dožínky, tak to byla logicky místní slavnost a zamýšleli jsme ji pro místní lidi, ale oni o to moc zájem neměli. Jsou tady takoví zakřiknutí — když se děje něco nezvyklého, skoro je jedno, jestli je to pozitivní, nebo negativní, tak se k tomu staví rezervovaně, až netečně. Spíš poukazovali na to, že si tady na něco hrajeme. S tím se potýkáme dodnes. A právě proto nás překvapilo, že lidi z širšího okolí sem jezdí velmi rádi. Pořádáme třeba místní svatojakubskou pouť, protože zde stával kostel svatého Jakuba, který byl zbourán v roce 1976. Na místě kostela se koná na svátek svatého Jakuba Staršího mše svatá za vesnici a za okolí a pak na statku máme pohoštění a stánky a pouťovou veselici. Zaměřujeme se víc na pozvání místních lidí. Jsme v kontaktu s místním osadním výborem a podařilo se nám s městem vyjednat, aby zasponzorovali kapelu Šlapeto z Prahy. Takže jsme ji tu letos měli a vnímali jsme, že přišlo daleko víc místních lidí, což nám udělalo velikou radost.

Říkal jste, že Wohlmannův statek si velmi rychle podmanil spoustu lidí. Co cítíte, že u vás hledají a co zde nachází?

Možná je pro mě těžké na to odpovědět. Určitě vnímají, že je tady příjemně. Nebo to alespoň takto říkají. Přece jenom, já už jsem tady rád a těším se, že tady budeme jednou bydlet (zatím je ta budova neobyvatelná). Taky tady hlavně pracuju, takže to místo už je pro mě místem práce, dřiny, potu a stresu. Ale když sem ti lidé přijdou, říkají, že je jim tady příjemně, že je to moc hezké místo. O kousek dál na statek navazuje úvozová cesta, zakončená Wohlmannovým křížkem v polích, což je taky úžasné místo. Je tady prostě krásně, příjemné prostředí, genius loci, který sem ty lidi nějakým způsobem táhne. Možná je to spíš otázka pro ty, kdo sem chodí, než pro mě. Ale vnímám, že když se tady sejdeme, je tu příjemná nálada na popovídání a odvázání od různých starostí. Stále vnímám, že je to dané i tím smířením. Myslím si, že to hraje roli, že tu k tomu usmíření došlo. A že místa, kde k tomu nedošlo, jsou nějakým způsobem stále zatížená neporozuměním a konflikty. Tím nechci říct, že si tady žijeme jenom v pohodičce, to určitě ne, ale vnímám, že to smíření tady hraje velkou roli.

Proč k česko-německému smíření ještě nedošlo tak nějak celkově a i na jiných místech?

Co k tomu podle vás potřebujeme? Pro nás bylo to smíření ohromným krokem i k navázání kořenů. Moje maminka pochází z jižních Čech, zase z druhé strany Sudet, z místa, kde její rod působil staletí a je tam dodnes. Máme tam ještě nějaké příbuzné, tak jsme si zrovna říkali, jak tam ti příbuzní můžou cítit staletí dozadu své kořeny a my jsme tady jen taková náplava. Jsme tu šest let na nějakém gruntě a mám pocit, že bez vědomí, kdo tady byl a co tady prožíval a jak to tady vybudoval, bychom byli opravdu jen nějaká náplava, kterou může čas zmítat sem a tam. Ale s těmi kořeny nějak vnímáme, že to místo je taky naše a že je pro nás. Je nám tady prostě příjemně.

Myslíte, že se dá tato citlivost vůči kraji nějak rozvíjet i u mladší generace?

Já si myslím, že se to dá, například skrze aktivity, které se tady konají. Zažijí tu něco příjemného, máme tu stánky, kde si můžou něco koupit, děláme workshopy, kde si můžou něco vyzkoušet, vyrobit. A pak prostě mimoděk sledují, kde jsou, a zjistí, že je tady třeba i něco napsáno nejenom o statku, ale i o kraji. Takže můžou postupně vnímat, v jakém prostředí se nacházejí a jakou má to místo historii. U těch nejmenších je absolutním trhákem lezení po balíkách sena. My jsme přemýšleli, co pro ty nejmenší udělat — nějaký dětský koutek, prolézačky, houpačku a klouzačku…. A pak jsme přišli na to, co těm dnešním dětem chybí a co my jsme ještě částečně zažili: prostředí, kde tyto atrakce nejsou! Tady můžou lézt na seno, po stromě, můžou lítat po louce, můžou skočit do chlíva podívat se na zvířata nebo do výběhu. A mám pocit, že bude přicházet postupně i zájem o tu historii. Alespoň já se snažím, když to jde, něco říct i o tomhle místě — že tady nejsme jen my, ale že to místo taky někdo vybudoval. Někdy mě hrozně štve, že tady ty kořeny nemáme, že jsme bez peněz něco koupili a peníze sháníme na to, abychom to opravili, a stejně za celý život to nedáme do kupy tak, jak to bylo. To určitě nebude v našich silách. Na druhou stranu mě to drží v takových mantinelech, že mojí ambicí není to všechno co nejlíp opravit. To nejhlavnější, co se tady děje, je to setkávání lidí a to navazování kořenů. A to bude možná asi to, co si jednou odneseme na věčnost — ne ty opravené budovy…

Máte vcelku unikátní příležitost bavit se s pamětníky, případně s jejich potomky. Mluvili jste někdy i o tom, jestli je tento region pro ně ještě „domovem”, anebo už to vnímají jinak?

Já si myslím, že už to vnímají jinak. Vím to z rozhovorů s Němci, kteří pochází třeba z jiných domů z Václavic. Určitě se sem netouží vrátit. Vnímají, že tady mají nějaké kořeny, rádi sem přijedou, zajdou na hřbitov… Určitě vnímají, že je tady kus jejich minulosti. Ale rozhodně jsem neměl pocit, že by stále vnímali, že je tady něco jejich, že by se sem měli vrátit. Tak to rozhodně není. Když jsme se setkali s Ulrichem a jeho ženou poprvé, bylo pro ně setkání emotivní v tom smyslu, že se sem dostali po dlouhé době. Vyprávěli nám, že tady byli naposledy těsně po revoluci, ještě s tatínkem. Sem na statek se nedostali, ani na dvůr — viděli, že to není možné. Běhali tady psi a bylo to tu v zuboženém stavu. Jejich tatínek prý odešel s dost zlomeným srdcem a řekl, že sem už nikdy nepojede. Ulrich, byl dost zamlklý, více mluvila jeho manželka, o rodině a tom, co znala o statku z doslechu. On velmi bedlivě pozoroval všechno, co tady bylo v okolí i v domě. Několikrát se zeptali, jestli jsme nenašli něco, co by jim mohlo připomenout jejich rodinu. My jsme jim řekli, že jsme nic nenašli, ale oni tu otázku opakovali snad desetkrát, až mě to i trochu naštvalo, že si můžou myslet, že jsme tady mohli něco najít. Vůbec si neuvědomovali, co se tady za ta léta všechno mohlo stát, kolik lidí tudy prošlo… Tady se prostřídalo tolik lidí, tolik rabovacích vln tady proběhlo, ani jsme tady nic najít nemohli! Nakonec z nich vylezlo, že tady jeho tatínek, spíš asi tedy prarodiče, uložili nějaký rodinný poklad. Ale myslíme si, že ten je dávno pryč. Takže možná v tomto smyslu třeba měli touhu něco najít — něco, co by jim připomínalo ten domov. Ale určitě si nemyslím, že by se sem chtěli vrátit.

Mluvili jsme o Sudetech posledních 70 let. Co si přejete, aby se událo v nadcházejících dekádách, aby se tu dobře žilo?

Je důležité pokračovat v tom, co jsme započali — v tom setkávání. Mám pocit, že je potřeba dál hledat kořeny. Myslím si, že se to může dít skrze zájem o minulost. Ono už stačí jenom zajít na hřbitov a sledovat, kdo všechno tam leží. A třeba se i zajímat o současné potomky starousedlíků, kteří sem jezdí. Na hřbitovech v okolí se pravidelně objevují kytky nebo svíčky a není to od Čechů — je vidět, že sem pořád někdo jezdí. Kdyby se podařilo je kontaktovat a být vůči nim otevřený, když se přijdou podívat na své domy, to by pomohlo. Myslím si, že v tomto máme velké nedostatky. Občas tady do Václavic nějací Němci přijedou a chtějí vidět svůj dům. Ale my často vystartujeme: „Co tady chcete, proč si fotíte ten dům?!“ Nemáme tu otevřenou dlaň a srdce k přijetí. „Ano, přijďte se podívat, my víme, že nám nic neukradnete.“ Máme v sobě stále nějaký ostych. Pracovat s tím strachem je, myslím, důležité. V tom máme rezervy. Teď při poslední pouti zažila manželka, která mluví dobře německy, že přijeli manželé a řekli, že se jdou podívat na svůj bývalý dům, odkud pocházela jejich maminka, která nedávno zemřela. Manželka se nabídla, že půjde s nimi a bude jim překládat. Když zazvonili, vyšla současná majitelka domu a nejdřív, že nechce nikoho vidět a s nikým mluvit, v podstatě je odmítla. Pak jí manželka vysvětlila, že jim jde jenom o to se podívat, třeba si i jen zvenčí udělat fotku. A ta paní začala pomalu měknout. Manželka jí řekla ještě něco o nás a o těch Němcích, a nakonec se ta majitelka úplně obrátila. Pozvala je dál, prošli si dům a řekla, aby přišli ještě večer, že si dají kafe, ale k tomu už nedošlo, protože museli odjet. V tomto je, myslím, důležité pokračovat. Skrze taková setkání může mimoděk docházet k tomu smíření…

zdroj: Uprostřed na okraji, Antikomplex, Praha, 2022, ISBN 978-80-906198-5-2