Euroregion Elbe/Labe

Miriam Macnerová Vilímová a Johana Urbanová

Je to tu děsivé a zároveň fascinující.

Horní Vítkov / Ober Wittig

Jedna je produkční, druhá studentka učitelství. Potkaly se v jazykovce a padly si do oka. Miriam Macnerová Vilímová (*1995) a Johana Urbanová (*1996) spolu od roku 2016 pořádají kulturní festival kukokli v opuštěném severočeském kostele. Potkávají se tu návštěvníci z Liberecka i z Prahy s místními obyvateli — současnými i bývalými. Kostel Navštívení Panny Marie v Horním Vítkově vybízí k tomu, aby se o určitých věcech „už konečně“ mluvilo.

Jak jste se seznámily a co vás zaválo do místa, kde pořádáte festival kukokli?

Miriam: Potkaly jsme se na pomaturitním studiu angličtiny, Johanka se ten rok hlásila na produkci na damu, já jsem to zkoušela na choreografii na hamu a jednu z choreografií jsem dělala v kostele. Říkaly jsme si, že by bylo fajn uspořádat nějakou akci právě v kostele. Nejdřív jsme uskutečnily nultý ročník v Praze. Ale pak nám přišlo zajímavější oživit nějaké místo, které chátrá, moc se o něm neví a je těžké pro něj získat finance. Tak jsme pátraly na internetu. Měly jsme vícero tipů a jeden z nich byl kostel Navštívení Panny Marie v Horním Vítkově. Tak jsme tam jely a ono to hned všechno rovnou klaplo. Hrozně se nám tam líbilo, sedly jsme si s místními správci toho kostela a viděly jsme, že tam ten festival doopravdy zapadne.

Měly jste ještě nějaké další tipy, případně podle čeho jste tu lokalitu vybíraly?

Johana: Pár dalších tipů jsme měly. A vlastně na začátku jsme si říkaly, že by bylo fajn, kdyby to místo mělo kolem sebe louku, lesy, aby nebylo úplně v centru dění, aby to nerušilo místní obyvatele, kteří by s tím třeba úplně nesouhlasili nebo nebudou chtít takovou akci ve svém okolí. Měly jsme asi dva nebo tři další kostely. Ale bylo pro nás taky důležité, aby to bylo v nějaké rozumné vzdálenosti od Prahy. Ta myšlenka je taková, že bychom těch kostelů chtěly oživit víc, takže je pořád máme někde v šuplíku a třeba jednou kukokli uskutečníme i na jiných místech.

Můžete říct něco k tomu prvnímu ročníku — jak tu vaši iniciativu vnímali místní?

Miriam: Postupně jsme se snažili s místními nějak seznámit. Nebylo to úplně jednoduché, protože jsme obě z Prahy. Každý rok jim posíláme do schránky pozvánku s programem. Snažíme se jim ukázat, že jim to místo nechceme rušit, ale spíš ho nějak zkulturnit a že jsme otevření tomu, aby přišli, že to není akce pro Pražáky, ale pro všechny. Naší myšlenkou je i to, aby se to propojilo — aby tam přijeli lidi z celého Libereckého kraje. Na první ročník přišlo místních vlastně docela dost, kolem dvaceti, což na to, jak je ta obec malá, mi připadá dobré. Přišli se podívat, byli samozřejmě takoví ostražití, byla to cizí akce a cizí lidé. Ale myslím si, že se to každý rok lepší.
Johana: Letos už bylo hodně znatelné, že tam přišli lidi, kteří si na to navykli. A i my jsme za tu dobu pochopily, že hluk nebo věci, co by mohly vadit, prostě neděláme. Nikdy si nikdo nestěžoval, což je i pro nás hrozně fajn. Zase si nebudeme nic nalhávat, je to festival, pořád tam hraje nějaká hudba, přijede určitý počet lidí… Ale vlastně jsme to ukočírovaly tak, aby to nikomu nevadilo.
Miriam: Zvlášť poprvé jsme se snažily být opravdu pokorné, abychom nikomu nenarušily jeho prostředí. A všichni říkali, že o nás vůbec nevěděli a že tam po nás bylo nádherně čisto. My jsme se snažily opravdu uklidit, aby tam nikde nezůstaly odpadky. No, a teď místní obyvatele každý rok připravujeme na to, že se to přece jenom malinko zvětšuje, možná přijede víc lidí, tak aby se toho neděsili. Ale už si zvykli a respektují to. Vědí, že to není nějaká šílená, ale spíš přátelská akce. Johana: Také se jim snažíme vyjít vstříc, takže pro obyvatele Horního Vítkova máme vstup zdarma a pro obyvatele Chrastavy se slevou. Chceme, aby tam přišli! A z toho důvodu to děláme tak, aby měli třeba i potřebu ten kostel podpořit a vzali si ho trošku za svůj, když je v místě, kde žijí.

Kromě toho, že pořádáte festival, se vám asi podařilo upozornit i na to, v jakém stavu se kostel jako památka nachází. Přidal se k vám někdo, kdo by se ujal třeba fyzických prací na kostele a okolí?

Johana: Popravdě jsme asi úplně velkou vlnu zájmu v tomto ohledu nezpůsobily. Přispíváme podle mě tím, že děláme akci, která je vidět. Když se žádá o dotace na památku jako takovou, jsou potřeba statisíce, ne-li miliony, aby se s tím dalo vůbec něco dělat. Festival je silný argument, proč do toho kostela ty peníze dát, protože může sloužit pro pořádání kulturních akcí. Naše akce má výstupy, fotky, videa, tak se mají čím ohánět. Myslím, že kostelu to pomáhá primárně jako PR.
Miriam: Taky si myslím, že hodně napomohla mediální osvěta. Když už si ten kostel někdo vyhledá, tak právě přes náš festival. Sami jsme podporováni z grantů, takže i na ministerstvu vědí, že se tam ta akce koná, jak to tam vypadá, jak to funguje. Myslím, že to docela pomohlo v městě Chrastava, pod které Horní Vítkov spadá. Chrastava je i díky tomu více otevřená poskytnout nějaké finance. Otevřeli se tomu, aby se tam začaly dít kulturní akce, což bylo i cílem správců, kteří se o ten „náš“ kostel starají, a katolická církev je tomu také otevřená. Co se týče místních, myslím, že se jim trošku lepší vztah k tomu kostelu. Zdá se mi, že ho mají takový rozporuplný. „Jo, jsme rádi, je to tady naše památka, nějaká dominanta Horního Vítkova.“ Ale nejsou tomu prostoru úplně otevření. A skrze to, jak začíná být více vidět, tak se ten jejich vztah lepší.
Johana: Od správců kostela, manželů Kačani, víme, že než tam oni přišli, jezdili tam třeba kluci na skejtu, sprejovalo se tam. Je to úplný úlet. Jsou tam barokní fresky a mezi tím je graffiti a do toho vyryté „velká světová láska“! V něčem je to vlastně fascinující. Vlastně mi to připadá krásné, ale zároveň děsivé. Kdyby do toho správci nezasáhli, bůhví, v jakém stavu by byl kostel teď. Říká se taky, že byl rozkradený. Dost pravděpodobně v tom nějakou roli hrají i místní. Možná má někdo špatné svědomí…

Festival se vším všudy, ale jinak.

Víte něco, co jste na začátku nevěděly? Udělaly byste teď něco jinak?

Johana: Možná nebát se být suverénnější v komunikaci, jak s úřadem, tak s místními. My jsme se hodně bály, jak nás nebo tu akci přijmou. Za ty čtyři roky už tam máme jméno a věřím, že pozitivní. I co se týče města, dát jim vědět a třeba si říct i o nějaké finance.
Miriam: To je pravda, nemít strach se do toho víc zapojit. Johana: A pak je tu samozřejmě spousta technických záležitostí. Jako když jsme první ročník vyhodily internet v celé vesnici. To, kdybychom věděly dopředu, tak si na to dáme pozor. Miriam: Hodně se snažíme přemýšlet i nad tím, aby to bylo v duchu toho místa. Snažíme se to pořád nějak kočírovat, aby se z toho nestala úplně masová akce.

Říkáte, že návštěvníci pořád přibývají — na jakou cílovou skupinu se zaměřujete?

Miriam: Na to se nás všichni ptají, je to součást všech grantů. A naše nejčastější odpověď je ta, že cílovku nemáme a stojíme si za tím, že je to dobře. Chceme, aby přišli děti i senioři, protože na ten nultý ročník přišly i naše babičky. I teď, když to máme pojaté opravdu hodně festivalově, se opravdu snažíme cílit na to, aby přišli úplně všichni a aby ten program byl rozmanitý. Samozřejmě už tam teď nechodí lidé například ve věku sedmdesáti let, ale ve věku našich rodičů, což je třeba pětapadesát, šedesát let, a jsou z toho nadšení.
Johana: Cílovka není věkově omezená, spíš tam přijede někdo, kdo má rád kvalitní program, dobrou hudbu a kulturu jako takovou a záleží mu taky na atmosféře, na intimním prostředí, kde se bude cítit dobře. Mám spoustu kamarádů, kteří tam přijeli, a přitom nenávidí festivaly, jsou neradi mezi lidmi, nesnáší stanování. Ale tady řekli, že je to festival, kam budou rádi jezdit.

Kultura — kostel — klid.

Máte nějaký recept, jak festival uhlídat, aby se z něj nestala masová akce a jak zároveň dostát určité medializaci, která třeba souvisí s granty a další podporou?

Johana: Máme předprodej na GoOutu a tam dáváme jen omezený počet vstupenek. To dělá ten festival tím, čím je. Že je tam intimní atmosféra a není tam tolik lidí. Ale logicky to roste. Lidé sami od sebe chodí, píšou, ptají se, kdy bude kukokli. Takže to chceme držet těmi vstupenkami, ale nechceme je zároveň předražit.

Měly jste na počátku nějakou inspiraci, třeba ze zahraničí?

Johana: Ani ne, spíš obě máme rády festivaly, a tak to máme po Čechách docela probrouzdané. Říkaly jsme si, co se nám líbí a co se nám nelíbí a jak bychom to chtěly udělat jinak. Pracujeme hodně intuitivně. Dramaturgii skládáme podle toho, co se líbí nám. Snažíme se, aby tam byl program pro děti, program, aby se člověk mohl vytančit a zároveň i nějaká klidová hudba.

Bylo pro vás nějaké konkrétní setkání, a teď nemyslím s určitou věkovou skupinou, ale s konkrétním člověkem, objevné nebo inspirativní?

Miriam: Určitě, pokaždé se s někým takovým potkáme! Za mě bylo hodně silné setkání s vyhnanými Němci. Žijí v Zittau, takže mluví částečně česky, částečně německy. To bylo neuvěřitelně inspirující, když za námi přišli a začali se s námi bavit. A teď je tam vidíme pravidelně.
Johana: Nebo přijede někdo, kdo řekne, že tam vyrůstal nebo že tam byl někomu na svatbě. Je velmi příjemné poslouchat ty příběhy. To jsou návštěvníci. A co se týče kapel, bývají to takové, na které narazíme náhodou, pozveme je a zjistíme, že to funguje. A oni tam pak třeba zůstanou i po zbytek festivalu.
Miriam: To je vždycky krásná známka, když nám píšou, jestli tam můžou hrát příští rok znovu. Ale my máme pravidlo, že nebereme stejnou kapelu každý rok, chceme, aby ten program byl vždycky jiný. Ale je krásné slyšet, že se jim tam dobře hrálo, že byla dobrá atmosféra, přestože ten prostor je velmi náročný, v kostele je akustika nic moc. Je tam sice dřevěný rovný strop, což trošku pomáhá, ale oni se vlastně vůbec neslyší, když hrají.

Speciální akustika, super atmosféra.

Proč se váš festival vlastně jmenuje kukokli?

Johana: Ten název jsme vymyslely za pět dvanáct, když jsme v tom nultém ročníku odevzdávaly grantovou žádost a jmenovalo se to „Kulturní akce v kostele“. Napadla nás zkratka „Kultura — kostel — Kliment“, protože to bylo v kostele sv. Klimenta v Praze, takže prostě kukokli. Ale samozřejmě se setkáváme s tím, že to lidi špatně vyslovují, že si to nikdo nepamatuje, ten název je vlastně strašný. Ale zároveň je tak divný, že když už si ho lidi zapamatují, tak jim v té hlavě rezonuje. Takže ve výsledku si za ním stojím a nikdy bych ho neměnila.
Miriam: Já taky ne. Teď už to teda není „Kultura — kostel — Kliment“, ale „Kultura — kostel — klid“, což je hrozně výstižné.

Z fotografií ten klid přímo sálá. Řešíte vy osobně, ve spojení s festivalem, nějaké duchovní téma?

Johana: Já osobně nejsem přívrženec žádné církve, ale věřící jsem, duchovno je pro mě základ života, jak osobního, tak pracovního. Tím pádem se to do kukokli dost promítá. Už jenom tím, že je to vysvěcený kostel a balancujeme nad tím, co si tam můžeme a nemůžeme dovolit. Když to srovnám třeba se svými kolegy z produkce, kteří jsou prostě větší ranaři, tak by to takto nikdy nemohlo dopadnout, nikdy by nezachovali úctu k tomu místu, protože to duchovno úplně necítí. Takže si myslím, že je to základ. A je to i naše intuice.
Miriam: Já věřící jsem, patřím do Českobratrské církve evangelické, proto byl i ten nultý ročník právě v našem sboru, kam docházím. Johanka říká, že víru máme každá trochu jinak uchopenou, ale hrozně v tom souzníme a odráží se to v našem životním stylu. A v pořádání té akce se to odráží hodně, snažíme se respektovat nějaká pravidla a děláme to intuitivně. Teď máme už rozšířený tým, tak se jim snažíme vysvětlovat, že tahle myšlenka je pro nás důležitá.

Pořádáte akci v místě s česko-německou historií. Je pro vás nějak uchopitelné téma vyrovnávání se s minulostí?

Miriam: Obzvlášť při prvním ročníku jsme to řešily dost. Chtěly jsme to tam co nejvíce zapojit, napojit se i na nějaké organizace. Vždycky máme přednášku od Viktora Kačani (správce), který mluví o tom místě a okolí. Musím přiznat, že teď řešíme jiné věci, ale jsme tomu stále otevřené. Každý rok si říkáme, že bychom hrozně rády nějakou česko-německou spolupráci navázaly, aby tam i to místo hrálo větší roli.
Johana: Loni jsme měly domluvenou kapelu z Německa, což bohužel nevyšlo kvůli covidu, ale letos je oslovujeme znovu. A vlastně bychom mohly rozšířit i diváckou agendu. Na tom musíme ještě zapracovat.
Miriam: Hrozně rády bychom dělaly PR i na německou stranu, ale je to pro nás popravě složité. Bylo by skvělé, kdyby se to víc propojilo. Loni jsme spolupracovaly se dvěma produkčními, které nás oslovily právě díky tomu, že děláme kukokli v pohraniční oblasti a sami taky dělají akce v pohraniční. Ale kvůli covidu to nevyšlo…

Tanec a hudba pomáhají rozpomínání na minulost.

Z česko-německého prostředí jsme zvyklí, že novodobá kapitola našich dějin je taková rozbuška ve vztazích… Jak na tom podle vás jsme?

Johana: V Praze jsou podle mě česko-německé vztahy jako téma už pryč. Ale co se týče pohraničí a Sudet, tak tam to, myslím, téma pořád je. Vlastně kdokoliv, s kým jsme se tam bavily, měl potřebu to nějak ventilovat, bavit se o tom.
Miriam: Přijde mi, že v Sudetech je to doopravdy z té atmosféry cítit. Stalo se nám třeba, že přišla paní, která tam dřív bydlela. A už víckrát jsem se tam o tom s někým bavila, buď s ní, anebo s někým, kdo už tam nežije. V tom našem kostele mají vždycky tendenci o tom mluvit, protože ten prostor k tomu nějak vybízí. Lidé se tam setkávají, což nás těší. Ta diskuze se otvírá díky akci, o které se dá říct, že by s tím nemusela souviset. Ale ona s tím souvisí, protože je na tom místě. A zrovna tohoto kostela se tyhle dějiny dotkly dost.

Podle čeho člověk pozná, že tam je „sudetské téma“ pořád otevřené a citlivé?

Johana: Myslím, že právě tím, že lidé mají potřebu to ventilovat. Mám pocit, že mladší lidé mají potřebu si říct: „Dobrý, bylo to tady, ale pojďme se posunout dál, ať se to už nevleče s další generací.“ Kdo to řeší nejvíc, jsou právě ti padesátníci a šedesátníci, kteří se na kukokli na chvíli zatoulají, ti mají potřebu to otevírat.

Když si zkusíte představit padesát sedmdesát let do budoucna — jak to v místě vašeho festivalu bude vypadat? Co byste si přály, aby se tam stalo?

Miriam: Já bych si hrozně přála, aby ten kostel zůstal na svém místě a co nejvíce se zrekonstruoval do své původní podoby. A přála bych si, aby byl nadále využíván ke kulturním akcím. Aby i nadále katolická církev podporovala tyto aktivity, spíš než třeba jenom mše pro katolické věřící. Přála bych si, aby to tam zůstalo otevřené. Přijde mi, že to funguje, lidé se snaží, jsou velmi angažovaní. Obyvatelé se zaktivizovali, tak doufám, že to tak i zůstane. A taky doufám, že se odtamtud lidé nebudou stěhovat pryč, ale naopak zůstanou. Horní Vítkov má strategickou polohu, je to kousek do Liberce a zároveň je tam krásně, krásná příroda, klid. Tak bych jim přála, aby to takové zůstalo i nadále a aby se to ještě víc otevřelo světu. Aby i obyvatelé byli otevřenější.
Johana: Dokážu si představit, že ten kostel je už opravený, ale vlastně bych byla nerada. To je paradoxní… Kouzlo toho místa je v tom, že je ten kostel trochu zchátralý, vytváří to tam takovou zajímavou atmosféru. Takže mě by bavilo, kdyby ho zrekonstruovali, ale…
Miriam: ...aby se to nevrátilo úplně do původního stavu. Což možná zní zle, ale já si myslím, že by to mohlo napomoci tomu, aby se nadále upozorňovalo na tyto problémy s památkami. Johana: Zároveň si dokážu představit, že i za těch padesát let tam kukokli pořád bude, i když třeba v režii někoho jiného. Věřím, že se z toho stane tradice, kterou třeba někomu předáme. Anebo se třeba někdo z místních rozhodne, že chce, aby tam nějaká taková akce probíhala dál.

ProCache: v401 Render date: 2024-03-25 22:32:40 Page render time: 0.3185s Total w/ProCache: 0.3219s