Jaký vás s Horní Libchavou pojí vztah?

Já jsem v Horní Libchavě v letech 1988 až 1990 s místním vlastivědným muzeem natáčel filmy o fauně a flóře Českolipska. Projel jsem ta nejkrásnější místa díky průvodcům, kteří mě brali na chráněná území, kam se bez znalosti prostředí složitě dostáváte. Třeba na místo výskytu šafránu heuffelova [šafrán karpatský], který se tu nachází. V roce 1993 jsme sháněli chalupu a tahle v Libchavě se nabízela. Spojil jsem si to s místy, kam jsme tenkrát jezdili s těmi průvodci. Když jsem sem přijel na prohlídku chalupy, dům byl v dezolátním stavu, ale s nádhernými lipami okolo. Okolí jsem znal, tak jsme chalupu bez váhání koupili a postupně zrekonstruovali.

Natáčení filmů o přírodě a chráněných rostlinách asi na konci 80. let nebylo nic obvyklého. Jak to probíhalo?

Natáčení bylo pod tehdejším Svazem ochránců přírody. Řešili jsme otázku ekologie — jezdili jsme do oblasti těžby uranu, což tenkrát nebylo příznivě vnímáno. Viděl jsem třeba odkalovací nádrže. Důl na uran a celý areál byl tehdy obrovský, díky tomu se Česká Lípa markantně rozšířila. Ještě v 80. letech se tam těžilo ohromné množství uranu pro SSSR. V návaznosti na to se zde postavila obrovská sídliště. Na uran denně jezdilo velké množství autobusů s pracovníky z České Lípy a okolí. Roky 1988 a 1989 začaly být v otázce ekologie a ochrany životního prostředí přívětivější, problémy se začaly ventilovat. Například v Teplicích byly v roce 1989 jedny z prvních demonstrací. Buď to již režim nebyl schopný kontrolovat, nebo i díky hnutí Brontosaurus to bylo zkrátka lepší. Ekologická témata již byla povolená a bylo možné je zpracovávat. Pro mě to bylo moc zajímavé, protože jsem měl možnost poznat místa, která většinou člověk nepozná. Například kde rostou v Čechách orchideje…

Jak jste se od ekologie dostal k historii — od zájmu o přírodu k záchraně kostela?

Profesně jsem jako fotograf fotil historické artefakty týkající se gotiky a baroka a dalších starších uměleckých období. Tím pádem jsem měl k těmto věcem vztah. Strávil jsem mnoho času na Slovensku, v Německu. Ale ten rok, kdy jsem se o kostel začal zajímat (1999), jsem měl pocit určitého „stroje na peníze“. Tenkrát jsem hodně pracoval, do toho se přidaly zdravotní problémy spojené se stresem a přetažením. A tak jsem dostal pocit, že by člověk měl dělat něco jiného, co nebude pouze pro peníze. Tehdy jsme měli první schůzku u kostela s tehdejším starostou panem Černým, duchovním správcem panem Viliamem Matějkou a památkáři z okresu. Tehdejší představa církve byla kostel v Horní Libchavě zbořit. A proti tomu protestovala nejen obec, ale také památkáři. To byl první kontakt, v roce 1999, kdy jsem lezl dovnitř zatlouklými okny. V roce 2000 nás napadlo, že bychom situaci mohli řešit s maltézskými rytíři, kteří v tomto kraji měli zhruba čtyři kostely a velmi slušné majetky. Proto jsem navštívil maltézské rytíře v Praze a jejich tehdejšího ředitele pana Patka, a došli jsme k tomu, že by tu záchranu kostela mohli financovat. To ale vůbec nefungovalo. Nechce se mi zabíhat do podrobností, byly tam i určité defraudace. Zklamání. Právě oni zde později restituovali lesy a rybníky, a proto místní duchovní správce Matějka požádal o přičlenění tohoto majetku k farnosti, která neměla vůbec žádné majetky, vlastnila pouze faru, která je dnes již prodaná. Ale maltézští rytíři už na to nereagovali. Prostě peníze zůstaly v Praze, místo aby majetek připadl k farnosti a pomáhal jí existovat. Ještě bych to chtěl řešit, nikdy není pozdě.

Jak to tedy pokračovalo s kostelem dál?

V roce 2001 byl takový zlom, kdy jsem navštívil skvělého pana Fikara, ředitele památkové správy Severočeského kraje. Tehdy zde tolik projektů nebylo, ale existovala iniciativa na záchranu kostela s gotickými prvky v Hostíkovicích. Podobně my jsme se snažili zachránit původně gotický kostel v Horní Libchavě. Pan Fikar mi tenkrát poradil, že se kostel musí zapůjčit a pak to musím organizovat sám. První oprava se týkala střechy v presbytáři. Stav byl katastrofický, oprava byla bohužel předražená a ledabylá. Stavaři, kteří na opravě pracovali, neměli kladný vztah k budově, ale spíše k penězům, a tak část peněz šla, slušně řečeno, vniveč. Proto jsme si tenkrát dohodli schůzku s biskupem Kouklem, který byl našemu projektu velice nakloněn. Jeho finanční i morální podpora trvala i po krušném začátku. Na začátku nás také finančně podpořil Česko-německý fond budoucnosti při tvorbě brožury o projektu. A tím to začalo. Vzniklo sdružení, do kterého se připojovali další a další lidé. Někteří odpadli, když zjistili, že je to běh na dlouhou trať, ale vznikla stabilní skupina pěti až sedmi lidí, kteří celý projekt táhli a měli dlouhodobé cíle. Důležité pro mě také bylo, že se mi podařilo do naší skupiny připojit stavebního inženýra Jaroslava Vaňka, který měl „kulaté razítko“ a tím pádem jsme přestavbu mohli realizovat sami. On také vedl po odborné stránce stavební rekonstrukci. Samozřejmě velice důležitý byl i Petr Pokuta a pan Karel Vondra, praktici, kteří byli ochotni kdykoli pomoci.

Můžete trochu přiblížit historii kostela? Je to cenná památka?

Je to sice památkově chráněná budova, ale kostel i místní zámek stojí v Sudetech… Třeba se rozhodovalo o tom, že se opraví kostel ve Vernéřicích, ale „za to“ bude zbourán kostel v Merbolticích, o který se tím pádem nebude nutné starat. Takto se o historických stavbách rozhodovalo v 70. letech minulého století… Náš kostel v Libchavě byl v roce 1968 uzavřen. Poslední návštěva Kašpara, Melichara a Baltazara se podepsala nad vchodové dveře kostela v roce 1968. Po smrti tehdejšího faráře byla fara v pronájmu, s budovou kostela se nic nedělo, a tak začal postupně chátrat. Nejdřív byly odvezeny lavice na Slovensko, varhany do Volfartic a mobiliář se rozdal do kostelů, které byly funkční. A nakonec v 90. letech probíhala tzv. zlodějská turistika, která má na svědomí vykrádání nezabezpečených kostelů. Tehdy zmizelo hodně věcí. Dokonce se jeden lapka snažil ukrást na laně sochu, se kterou za normálních okolností manipulovalo osm lidí, a tím ji rozbil. Takže kostel chátral.

Odkud pochází vaše rodina, jaký máte vztah k Sudetům?

Já znám sudetské téma od dědy, který byl ze Sudet, pocházel od Náchoda. Tamější cíp je velice zajímavý. Náchod byl ještě český, kolem byly různé pevnosti, které jsou částečně zachované dodnes, např. Dobrošov. Děda se v osmatřicátém roce rozhodoval, jestli se má přihlásit k německé národnosti — jmenoval se Hasch. Nakonec se i s rodinou rozhodl, že bude Čechem. Moje matka i její sourozenci navštěvovali českou školu a vzdělávali se v českém jazyce. Takže museli ze Sudet. Tam se rodiny přesouvali třeba o sto metrů — ze Sudet do Čech. Dědova rodina později bydlela nedaleko od svého domu, ale během války pravděpodobně shořel. A protože se pak neměli kam vrátit, šli do Mladých Buků, což byla oblast pro bydlení mnohem přívětivější než Severočeský kraj (myšleno po odsunu Němců). Horní Libchava v rámci tohoto kraje vypadá ještě docela dobře. Jsou místa daleko horší, třeba v okolí Mostu. Když projíždím kolem, město je očividně zanedbané. Přesunuli tam třeba Romy ze Slovenska, což byl podle mě nesmysl, protože nebyli zvyklí na těžkou práci a na bydlení v domech. Nebo tam odsouvali lidi z Ostravska, což byl také problematický region. Takže tam vznikla taková změť lidí, takových „bezzemků“, kteří vlastně nic neměli a neměli ani žádné zkušenosti. Těžko se člověk stará o majetek, když před tím žádný neměl…

Váš spolek tvoří různí lidé s různými názory. Jak jste se shodli na záměru opravit kostel?

Nikdo z nás není věřící. Věřící se nám ozvali až v době, kdy byl kostel opravený, což mě trochu zklamalo. Při zakládání spolku se sešli lidé, kteří si uvědomovali genius loci kostela, který svou historií podle písemných pramenů sahá až do roku 1352. Takže gotický základ byl položen už v tomto roce a dochovalo se nám tak nejhistoričtější místo vesnice. Zámek je oproti němu mnohem mladší, asi z 18. století. Takže tito lidé si uvědomovali, že to je místo s výjimečně dlouhou historií.

Co se vlastně v opraveném kostele začalo dít?

První koncert jsme uspořádali již v roce 2001. Chtěl jsem, aby si lidé uvědomili, že tady ten kostel je, v jakém je stavu a jak to vypadá uvnitř. První Vánoce, kdy jsme zde pořádali koncert, bylo venku -20 °C a v kostele zpívaly děti v hrozné zimě. Ale lidé sem začali chodit a začali mít o místo podvědomý zájem. Nemuseli pomáhat, ale vytvořili si k tomu místu nějaký vztah. Někteří byli v radě obce a přikláněli se na naši stranu a odsouhlasili nám pomoc, i když kostel patřil katolíkům. Z počátku tu byl i nápad, že by se kostel za 1 Kč převedl na obec. Možná by pak ta rekonstrukce proběhla rychleji. Ale měl jsem trochu strach, že by mohl být zvolený za starostu třeba nějaký komunista nebo někdo, kdo by tomu místu nepřál. My máme s církví smlouvu, kde jsou stanovena pravidla provozu kostela a upraveny podmínky použití. A také jsme s otcem Janem Baxantem, litoměřickým biskupem, našli cestu, aby se tu mohly konat civilní sňatky nebo rozloučení. Ač nejsem věřící, stále ctím, že je to kostel, a tak se k tomu místu musíme chovat a jeho 600letou tradici respektovat.

Nepředhazovali vám nikdy, že jste „bláznivý Pražák“?

Říkávalo se, že kostel opravuje „Pražák, který neví, co s penězi“, ale to opravdu nebyla pravda. Já jsem v Libchavě býval každý víkend, a i díky tomu tady vyrostla má dcera Malvína. Bral jsem to tak, že jsem místní, že mezi ně patřím. Já jsem se kvůli profesi mého otce stěhoval tolikrát, že jsem toto místo začal brát jako svůj domov. Měl jsem devět ateliérů, v Praze jsem se stěhoval pětkrát do jiného bytu, ale v Libchavě jsem vždy byl jako doma. I krkonošské Mladé Buky, kde jsem vyrůstal u dědy a babičky, jsem měl rád. Ale Českolipsko jsem i díky dvěma letům natáčení zmíněných filmů dokonale poznal. Tak jsem rád, že jsem zde mohl s přáteli zanechat stopu v podobě opraveného kostela.

Zní to tak, že až na spolupráci s Maltézskými rytíři šlo všechno docela hladce. Máte nějaké špatné zkušenosti, o které byste se rád podělil, aby se jim jiné spolky mohly vyhnout?

Až na nějaké maličkosti u nás panoval skoro ideální stav. I díky spolupráci s obcí, která v tom sehrála důležitou roli. Toho, že je kostel dnes opravený, si váží i nevěřící. Měl jsem skvělého spolupracovníka, Karla Vondru, který už je bohužel po smrti. Nebyl věřící, měl kvůli určitým křivdám ke katolické církvi nekladný vztah, a přesto se mnou chodil skoro každý týden na brigády a někdy jsme tam pracovali jen sami dva. Na kostele pomáhali lidi třeba pět hodin, i když měli vlastní dům a zahradu, takže jsem tu jejich pomoc nikdy nebral jako samozřejmost. Dnes už to není tak náročné. Samozřejmě — když spadnou tašky, musíte vylézt na střechu a opravit to. Ale už jde především o udržování. Dnes nás naštěstí nestraší, tak jako dříve, pravidelné krádeže. Od roku 2010, kdy se kostel znovuobnovil, nás žádná krádež nepotkala.

Přidali se k vám v průběhu času i původní němečtí obyvatelé?

Místní původní obyvatele jsem tu potkal jen dvakrát, když se zde byli podívat, a byli to většinou velmi staří lidé. V roce 2005 jsme skrz německé dopisy dopátrali původní komunitu, konkrétně paní Muškátovou, měli totiž nějaký spolek v Halle. Plánovali přijet na koncert, ale k jejich návštěvě nakonec nedošlo. Omluvili se s tím, že i když náš spolek za to nemůže, utrpěli velké příkoří, že byli odsunuti do Halle. Ta spolupráce se už pak bohužel nepodařila navázat. Dopisy mám dodnes schované, ale bohužel nebylo, komu je předat. Například v nedaleké Srbské Kamenici, ale i v dalších místech ti původní obyvatelé často spolufinancovali opravu kostela a jezdili tam na mše. Dělali to bez jakéhokoliv nároku. Když občas někdo straší, že budou chtít zpět svoje bývalé majetky, tak to je samozřejmě nesmysl. Ale u našeho kostela to bohužel tak nefungovalo.

Na vašem webu jsem se dočetla o tajné schránce, kterou jste našli ve věži kostela. Co je na tom pravdy?

V kopuli věže bývá schránka, kde jsou uchovány mince, něco o historii obce, jsou tam podepsaní lidé jako starosta nebo ředitel či učitel školy, a bývá tam seznam a počet obyvatel. Začínali jsme opravou věže, protože jsem chtěl, aby bylo už z dálky vidět, že se tu něco děje. V roce 2001 jsme opravdu právě na takovou schránku narazili. Vložili jsme tam dnešní mince, fotografie a odkazy na současnost. Dali jsme tam taky naši brožuru, pan starosta Černý s otcem biskupem Kouklem něco připsali, a uložili jsme ji zase zpátky. Až se za dvě stě let bude kostel rekonstruovat, měla by budoucí generace tuto patronu opět najít na svém místě. Ještě se spekuluje o tajné chodbě vedoucí z kostela na zámek, ale to není možné, protože by musela být dvacet metrů pod zemí. Zároveň se spekulovalo o pokladu, který měl být schovaný na zámku, ale nic takového se nenašlo. Takže to je spíše lidová tvořivost. V kostele se sice našlo pár starých obrazů, ale byly bohužel zničené. Jedna z mála věcí, která se zachovala, je křtitelnice a dva oltářní obrazy, jež byly schované na faře.

Vzpomenete si na nějaký příběh člověka, s kterým jste se během opravy kostela potkal, jež by vás hodně oslovil?

Když jsem zde začal pořádat festival Libchavský hudební podzim, měl jsem možnost poznat spoustu zajímavých a úžasných lidí a muzikantů. Ten pozitivní přístup mě na tom těší asi nejvíc. Sejdou se tu různí lidé s různými zálibami i z různých sociálních skupin nebo s různými politickými názory, a přesto je všechny spojuje pozitivní vztah ke kostelu.

Inspirovali jste svojí činností někoho v okolí?

Věřím, že ano. Lidé se třeba ptali, jak získat finanční prostředky na opravy nebo na činnost. Po okolí se také začaly opravovat kostely, ačkoliv stále tu jsou místa, která jsou ve špatném stavu. Tím, že náš kostel byl opravdu v dezolátním stavu a měl špatnou střechu, muselo se začít opravovat hned. Jiné kostely se opravují postupně a dlouho, je to různé. Každopádně rčení „práce jak na kostele“ plně platí!

Kromě opravy kostela váš spolek pořádá také festivaly a prý se chystáte i na expozici…

Dala by se uskutečnit expozice o českých a německých obyvatelích, soužití, práci, osudech… Bylo by zajímavé mít více dokumentů a fotografií z místní historie od původních obyvatel.

Uvítali byste tedy pomoc s šířením informace, že sháníte německé obyvatele ke spolupráci?

To by bylo skvělé! Nejlepší by samozřejmě bylo navázat kontakt s původními obyvateli. Nebo kdyby se daly sehnat nějaké archivní materiály, těch je opravdu málo. V litoměřických archivech jsou informace o kostelech i místních obyvatelích, seznamy obyvatel až do roku 1600. Takže nějaké informace jsou dohledatelné, ale obrazové materiály moc ne. Bohužel tyto věci se buď ztratily nebo nezachovaly. Lidé si během odsunu směli vzít jen velmi málo věcí, možná si ale s sebou vzali nějaká fotoalba. Jenže když máte možnost vzít si jen omezený počet věcí, tak berete spíše věci praktické. Takže možná marně doufám, že si někdo odnesl a uchoval fotografie… Zkrátka sháníme původní dokumenty nebo památky a informace o Horní Libchavě.