
Patří mezi potomky emigrantů, kteří přišli na počátku 20. let do Československa z bývalé Ruské říše. Její otec, důstojník Bílé armády Jevgenij Feofilovič Djukov, v Praze vystudoval medicínu díky tzv. ruské pomocné akci organizované mladým československým státem. Po studiích si zařídil praxi na Smíchově a seznámil se s Erikou Kaprasovou, která pracovala v Radlicích jako pomocnice u porodní asistentky.
Po svatbě pracovali společně a brzy se jim narodila Eugenie a rok po ní její bratr Vladimír. Otec po válce jen o vlásek unikl odvlečení do Sovětského svazu.
Eugenie vystudovala střední zdravotnicku školu a po dvou letech v Nemocnici pod Petřínemmohla začít studovat medicínu na Karlově univerzitě. To bylo v uvolněnější atmosféře šedesátých let, která skončila příjezdemsovětské armády v srpnu 1968. Eugenie se zapojila do protestních akcí a vycestovala s přítelemJiřímdo Jugoslávie, kde se v roce 1969 na ambasádě v Záhřebu vzali. Rozhodli se vrátit
do Prahy, i když Eugenie nemohla pokračovat ve studiu. Díky doporučení MUDr. Františka Kriegela našla pracovní uplatnění jako laborantka a později odborná asistentka v Ústavu klinické a experimentální chirurgie v areálu Thomayerovy nemocnice, ze kterého se stal Institut klinické a experimentální medicíny. Eugenie tampracuje dodnes.
Českou republiku pro ni symbolizují fotografie prezidenta Masaryka a jejího otce, oběma vděčí za to, že zde žije. „Jsem vděčná prezidentovi Masarykovi, díky jehož ruské pomocné akci přijalo Československo běžence Ruské říše prchající před bolševismem, mezi něž patřil i můj otec.“