Patří mezi potomky emigrantů, kteří přišli na počátku 20. let do Československa z bývalé Ruské říše. Její otec, důstojník Bílé armády Jevgenij Feofilovič Djukov, v Praze vystudoval medicínu díky tzv. ruské pomocné akci organizované mladým československým státem. Po studiích si zařídil praxi na Smíchově a seznámil se s Erikou Kaprasovou, která pracovala v Radlicích jako pomocnice u porodní asistentky.
Po svatbě pracovali společně a brzy se jim narodila Eugenie a rok po ní její bratr Vladimír. Otec po válce jen o vlásek unikl odvlečení do Sovětského svazu.

Eugenie vystudovala střední zdravotnicku školu a po dvou letech v Nemocnici pod Petřínemmohla začít studovat medicínu na Karlově univerzitě. To bylo v uvolněnější atmosféře šedesátých let, která skončila příjezdemsovětské armády v srpnu 1968. Eugenie se zapojila do protestních akcí a vycestovala s přítelemJiřímdo Jugoslávie, kde se v roce 1969 na ambasádě v Záhřebu vzali. Rozhodli se vrátit
do Prahy, i když Eugenie nemohla pokračovat ve studiu. Díky doporučení MUDr. Františka Kriegela našla pracovní uplatnění jako laborantka a později odborná asistentka v Ústavu klinické a experimentální chirurgie v areálu Thomayerovy nemocnice, ze kterého se stal Institut klinické a experimentální medicíny. Eugenie tampracuje dodnes.

Českou republiku pro ni symbolizují fotografie prezidenta Masaryka a jejího otce, oběma vděčí za to, že zde žije. „Jsem vděčná prezidentovi Masarykovi, díky jehož ruské pomocné akci přijalo Československo běžence Ruské říše prchající před bolševismem, mezi něž patřil i můj otec.“

Více informací na Paměti Národa

Narodil se na sklonku války v ghettu Terezín, kde byla v té době vězněna jeho matka a starší bratr. Rodina byla židovského původu a vlastnila velký statek na Slovensku. Svého otce, který bojoval ve Slovenském národním povstání, Fedor nikdy nepoznal. Po potlačení povstání byli Gálovi internováni v koncentračním táboře Sereď. Odtud otce převezli do Sachsenhausenu a na konci války zemřel při pochodu smrti. Matka s malými syny válku přežila a vrátila se na rodinný statek, kde se snažila znovu hospodařit. V roce 1948 jí však komunisté hospodářství znárodnili, proto s dětmi odešla do Bratislavy, kde až do důchodu pracovala ve Sběrných surovinách.

Fedor Gál pracoval jako dělník v chemických továrnách. Na chemické vysoké škole také vystudoval, ale věnoval se později hlavně sociologii a prognostice, pracoval v několika výzkumných ústavech. V listopadu 1989 se aktivně zapojil do sametové revoluce v Bratislavě, spoluzakládal platformu Verejnosť proti násiliu, což byla slovenská obdoba Občanského fóra. Krátce byl činný ve slovenské politice.

Po rozpadu Československa se odstěhoval do Prahy, kde přednášel sociologii na Univerzitě Karlově. S dalšími společníky stál u vzniku TV Nova. Založil rovněž nakladatelství G plus G, které vydává knihy věnované především tématům menšin, jinakosti, prožitku holocaustu. V posledním desetiletí se zabývá filmovou dokumentaristikou, natočil čtyři dlouhé filmy a dvanáct krátkých dokumentárních esejů.

V České republice vyhledává malé kulturní enklávy, jako je hospoda U vystřelenýho oka na pražském Žižkově.

Více informací na Paměti Národa

Své romství objevila přes hudbu, ke které ji přivedl tatínek Koloman Bitto, všestrannýmuzikant. Jeho doménou byl kontrabas, ale bravurně ovládal několik nástrojů. „Tatínek a celá jeho rodina se zapřeli úplně do hloubky duše, že nejsou Romové. U nich to bylo takové obrovské tabu,“ vypráví Ida Kelarová.

Narodila se v Bruntále do národnostně smíšeného manželství - maminka pocházela ze slovácké rodiny z Uherského Brodu, otec z romské rodiny z Horních Salib
na jižním Slovensku. Rodina se kvůli angažmá tatínka několikrát stěhovala. Ida vyrůstala ve Vrbně pod Pradědem, Prešově, Opavě, v Brně pak studovala na Janáčkově konzervatoři hru na klavír a violoncello. Po absolvování JAMU začala v roce 1975 hrát v brněnském Divadle na provázku. Právě tam objevila svůj hlas, kdyžmusela vmuzikálu Balada pro banditu zastupovat za svou mladší sestru Ivu Bittovou.

V roce 1982 poznala na divadelním festivalu v Dánsku svého druhéhomuže, Angličana, který se za ní přestěhoval do Brna. Kvůli neustálému sledování a výslechům StB se rozhodli vystěhovat do Walesu, kde ji zastihla smutná zpráva o smrti tatínka. V cizině poté odehrála svůj první sólový koncert s romskými písněmi a začala pořádat hlasové a pěvecké workshopy.

Do Čech se natrvalo vrátila v roce 1995 a založila zde Mezinárodní školu pro lidský hlas. V posledních letech se věnuje romským dětem a mládeži v pěveckém
souboru Čhavorenge, který vystupuje s písněmi jejího partnera Desideria Duždy. Byla první z rodiny, kdo prolomil rodinné tabu o romském původu.

Češství pro ni symbolizuje lípa, která roste na její zahradě.

Více informací na Paměti Národa

Do Československa se přistěhovala za svým českým mužem, kterého poznala v roce 1958 ve Vietnamu. Vladimír Nechyba přiletěl do Vietnamu jako technik s československou expedicí na geologický průzkum, Hong Nhung expedici uvítala jako tlumočnice ve francouzštině. Za rok od prvního setkání na letišti spolu začali chodit. Tajně, protože dívky, které chodily s Evropany, měly ve Vietnamu špatnou pověst.

Po třech letech Hong Nhung otěhotněla, právě ve chvíli, kdy se Vladimír Nechyba musel vrátit do Československa. Jeho plán na odvoz těhotné Hong Nhung nevyšel, nemohla získat pas. Po jeho odjezdu zažila nejhorší chvíle svého života. Kvůli vztahu s Evropanem zakusila opovržení, a to i ze strany své vlastní
rodiny. Trvalo rok a půl, než mohla s dcerou Růženkou odletět do Československa.

Měsíc po příletu do Prahy následovala svatba v Teplicích, která vzbudila rozruch. V té době byla v Československu jen tři smíšená československo-vietnamská manželství. Hong Nhung mohla konečně začít budovat rodinu a zázemí, což pro ni nebylo jednoduché, protože nemluvila česky. Její manžel navíc často cestoval do zahraničí, kde se podílel na geologických průzkumech. Několikrát měli možnost emigrovat, ale rozhodli se zůstat. I přes počáteční obtíže a mnohá nedorozumění si
českou kulturu a humor oblíbila.

Symbolem češství jsou pro ni Karlové - Karel IV., Karel Schwarzenberg a Karel Gott.

Více informací na Paměti Národa

Dne 30. května 1945 musela opustit rodné Brno a vydat se s maminkou, tetou, babičkou a bratrem Karlem na tzv. brněnský pochod smrti. Narodila se do rodiny Františka a Marie Pekařových. Oba rodiče pocházeli ze smíšených manželství, a u Pekařových se tedy mluvilo německy i česky. Otec pracoval v městské dopravě jako průvodčí tramvaje, maminka se vyučila švadlenou, ale byla v domácnosti. Žili v Brně v domě otcovy sestry Mimi, která se provdala za advokáta JUDr. Evžena Popelku.

Popelkovi se hráli pro rodinou Pekařových významnou roli během pochodu smrti do Rakouska. Mariina matka totiž využila při zastávce pochodu v Pohořelicích možnosti zachránit své děti tím, že je dala k adopci švagrové Mimi Popelkové. „Maminka podepsala, že se nás jakoby zříká, že nás posílá k tetě a že násmůže vychovávat v českém duchu,“ vzpomíná paní Pekařová. V roce 1948 se v Brně jako zázrakem celá rodina opět shledala. Matka dostala jako jedna z mála oficiální povolení vrátit se do Československa, totéž se podařilo otci, kterého odvlekli Sověti do Rumunska.

Maria nemohla studovat, a tak se vyučila švadlenou. Vdala se a s manželem odešli načas žít do Sudet. Po pěti letech se rodina vrátila do Brna, po nějakém čase i do původního bytu. Maria pracovala třicet let jako jeřábnice a vychovala dvě děti.

Českou republiku pro ni symbolizuje Brno, kde s krátkou přestávkou prožila celý život.

Více informací na Paměti Národa

Když přišel jako student do Prahy, neuměl ani slovo česky a neovládal příliš dobře ani slovenštinu. Rodák z města Nové Zámky na jižním Slovensku totiž doma mluvil maďarsky a vystudoval maďarské gymnázium. I když byl maďarské národnosti, do Maďarska se poprvé podíval ve svých deseti letech. Vycestovat pro něj a jeho rodinu za socialismu nebylo jednoduché.

Češtinu si brzy osvojil, součástí studia na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze byl intenzivní kurz českého jazyka. Přes nelehké začátky nakonec našel v Praze
domov. Studentská léta zde strávená označuje za nejkrásnější období svého života. Našel si tu ženu a založil rodinu.

Manželství sice skončilo rozvodem, ale Béla v Praze zůstal. I kvůli tomu, že má rád knedlíky a pivo, které zvolil jako symbol češství. Svůj profesní život zasvětil energetice – nejdříve pracoval v podniku Energoinvest a později přešel na generální ředitelství Českých energetických závodů.

Po listopadu 1989 se podílel na založení Svazu Maďarů žijících v českých zemích a na dva roky se stal jeho předsedou. Rád vzpomíná na tehdejší nadšení a pocit sounáležitosti, s nímž uspořádali první Maďarský ples v Praze. Pracovní nasazení v nové energetické firměmu na čas znemožnilo podílet se na spolkovém životě, před šesti lety se však do činnosti Svazu Maďarů opět zapojil a stal se předsedou jeho pražské organizace. Ta se kromě pořádání kulturních a společenských akcí zabývá i péčí o hroby Maďarů, kteří v různých dějinných etapách zemřeli na českém území.

Béla Szaló zemřel v prosinci 2018.

Více informací na Paměti Národa