Jak jste se dostali do Jelení?

Pocházím z Prahy, i když jako dítě jsem s rodiči bydlela také na Labské boudě na hřebenech Krkonoš a pak nějakou dobu i v Podkrkonoší. Možná to ve mně zanechalo touhu bydlet na horách, protože na tohle období mám krásné vzpomínky.

Teď už trochu rozumím té lásce k horám… Ale cesta z Prahy do Jelení nevedla přímo, nebo ano?

V Praze jsem studovala vzdělávání dospělých, andragogiku. V tu dobu jsem se již nějakou dobu věnovala orientálním tancům a začala je vyučovat společně s jógou. Když jsem se přes orientální tance dostala k těm indickým, nadchlo mě to. Vydala jsem se do Indie, abych se tancům více naučila a poznala tuto zemi. Moje maminka je lektorka jógy, a tak jsem měla k indické kultuře blízko, aniž bych o tom vědomě věděla. Spousta věcí mi pak v Indii přišla samozřejmá, moc mě bavilo poznávat zemi i místní lidi a jejich životní přístup. Po návratu jsem dodělala magistra a přihlásila se na další studium, tentokrát indologii. V rámci studia jsem se začala učit tamilštinu, proto jsem pak vyrazila do indického státu Tamilnádu. Tam jsem poznala Anba, mého manžela. Pak už jsem dala přednost, jak ráda říkám, praxi před teorií a školu jsem po roce a půl opustila. Chtěli jsme žít v Indii, ale měla jsem tam zdravotní problémy (horečka dengue, paratyfus). Myslím, že by mi nakonec Česko asi chybělo. Miluji hory, sníh a naši přírodu. Indie je krásná země, moc ráda zde měsíc cestuji, ale na dlouhodobé žití s dětmi preferuji Jelení. Když jsem otěhotněla, přesunuli jsme se tedy zpátky do Prahy, kde jsme dva roky žili a měli jsme sen přestěhovat se někam do přírody. Vlastně i v původním plánu života v Indii figurovala příroda a ekologické farmaření, mít nějaké hosty ze Západu, agroturistika... V Jelení se tenhle náš plán oprášil, jen s tím farmařením to moc nevyšlo, protože tady nevyroste absolutně nic, vše zmrzne i v létě. Jelení jsme objevili během naší dovolené v roce 2013. Byl to blesk z čistého nebe, prostě jsme šli kolem a zamilovali se. Dům se nám povedlo koupit ale až na podzim 2014. Mám pocit, že si nás tohle místo vybralo, nalákalo nás. Než jsme dům koupili, byli jsme tu dvakrát. První léto bylo parno, v Praze dokonce tropická vedra — tady krásné horké léto s chladivým lesem a potokem. Prostě ideál. Tehdy jsme se s majitelem na prodeji ale nedomluvili. Za rok jsme sem přijeli podruhé, dům byl stále na prodej, a sluníčko opět svítilo a hřálo. Když jsme dům pořizovali, věděli jsme, že se stěhujeme do hor, že zde bude hodně sněhu. Ale to, že se stěhujeme na druhý nejstudenější bod České republiky, to jsme nevěděli. Byl to od Jelení trošku podvod, protože takové teplo, jaké nám ukázalo, je tady asi jen tři dny v roce. No, asi o nás Jelení hodně stálo. Teď už jsme tady a máme ho rádi — i s tou zimou!

Kde čerpáte inspiraci pro to všechno, co v Jelení děláte?

Inspirace přicházejí odevšud, od lidí, co sem jezdí, z mých předchozích zkušeností, z internetu a z Anbovy hlavy — ta je plná bláznivých nápadů a nebojí se ničeho! Jógu dělám od svých sedmi let, díky mámě. A o dobrovolnickém stylu cestování jsem věděla dlouho, dokonce jsem si to také vyzkoušela. I Anbu dobrovolničil v Himalájích, než jsme se seznámili. Bylo jasné, že budeme dobrovolníky hostit, měli jsme to v plánu od začátku. Hodně mě taky inspirovalo tábořiště v Českém lese, kam jsem jezdila od mala, a pak několik dalších míst, kde jsem se náhodou ocitla a nadchla mě. Takové oázy klidu někde uprostřed přírody, kde lidé žijí a dělají si věci po svém. My to samozřejmě máme jinak, prostě tak nějak přirozeně vyplývající z našeho místa a taky z našich možností.

Co bylo vaší motivací začít zde dělat něco pro jiné lidi?

Dům byl pro naši rodinu moc velký. Nechtěli jsme se přestěhovat do přírody a pak každý den dojíždět do práce a vozit děti do školy někam do města. V takovém případě by z našeho pohledu bylo lepší bydlet ve městě a chodit do přírody na výlety. Dům si sám řekl o to, co bychom tu mohli dělat. Já předtím vedla lekce tance a jógy, takže jsem si řekla, že by se to tu dalo spojit. Fungovalo to hezky, lidé byli spokojení, jen organizace, ubytování, uklízení, vaření… Bylo toho na nás příliš. Nakonec jsme zjistili, že sem lidé jezdí rádi i jen tak,
prostě do Krušných hor, za Jelením. Na běžky, na kola, do lesů. Ustoupili jsme tedy od jógových víkendů a seminářů a více se soustředíme na takové sebeřízené či neřízené pobyty. Lidé jezdí ve skupinách (většinou spřátelené rodiny), někdy s nimi třeba vaříme indická jídla. Někdy zase oni pozvou na jídlo nás. Povozíme děti na koních, pohladí si alpaky, vezmou je na procházku. Jinak se ale zabaví sami. Pořád tu máme lidi, hosty nebo aspoň dobrovolníky, každou chvíli se staví nějaká návštěva — třeba kamarádi, co si vyšli kolem na procházku. Dříve se nás místní ptali, jak tu zvládáme žít, že jsme tu pořád sami, na samotě bez lidí, že by to nezvládli. Nedávno se nás ti samí lidé zase ptali, jak to zvládáme tady žít, když máme pořád nějaký lidi v domě a kolem, že to by nedali… Myslím, že na předchozí rozhovor už zapomněli. My si užíváme obojí. I lockdown jsme si svým způsobem užili, byl tu ještě větší klid a ticho. Teď si zase užíváme lidi a když hosté odjedou, budeme si užívat samotu. Když je sezóna a máme lidi všude kolem nás, prostě si vyjdeme do lesů a jsme sami hned.

Co se u vás učí dobrovolníci? A co se učíte vy od nich?

Dobrovolníci, to je téma samo pro sebe… Museli jsme se naučit mít náš dobrovolnický profil na platformě Workaway napsaný tak, abychom přitáhli ty správné lidi, kterým se u nás bude líbit. To je 90% úspěchu. Pak je dobré pořádně si prohlédnout profil dobrovolníka a číst mezi řádky, zda si spolu sedneme. Dobrovolníci se na několik týdnů, někdy i měsíců stávají součástí naší rodiny, proto je to důležité. Říkat někomu, že by měl odjet, je velmi nepříjemné, takže je lepší takovým situacím předcházet. Stačí jeden člověk, který strhne skupinku špatným směrem, a je z toho průšvih. Nejhorší zkušenosti jsme zažili hned na začátku. Měli jsme více dobrovolníků najednou, opili se a běhali po lesích a hrozně řvali. Dokonce u jedné chaty krákali na stromě a její obyvatele dost vyděsili. Nikdo nás tu moc neznal, takže to na dlouhou dobu předurčilo naši pověst. Teď se tomu už smějeme.

S dospělými hosty je to asi jiné…

Co se týče hostů, platí to podobně — co nejvíce popsat, co mohou očekávat, abychom přitáhli správné lidi a odradili ty, kterým by se u nás nelíbilo. Nechtít za každou cenu nalákat všechny, to přináší akorát starosti. A musím říct, že jsme za ty roky přitáhli skvělé lidi, kterých si moc vážíme… Ti o nás říkají svým kamarádům, a tak se to pomalu nabaluje. Ale i přístup k hostům jsme museli promyslet. Zpočátku jsme třeba vybírali jen dobrovolný příspěvek za ubytování — v době, kdy to tu bylo ještě hodně punkové. Fungovalo to dobře, protože jsem se nemusela stresovat, zda si neříkáme o moc. Prostě lidé dali tolik, kolik chtěli, často dokonce víc, než bychom se jim odvážili říci. Když ale nastala druhá zima, topili jsme o sto šest (tady se protopí opravdu hodně!) a bylo u nás několik běžkařů, kteří byli s placením zcela mimo realitu. Myslím, že to neudělali schválně, ale prostě nám tehdy nezaplatili ani náklady na provoz budovy. Když se to stalo opakovaně, zavelel Anbu, že musíme zavést pevné ceny. Několik ohlášených skupin raději hned zrušilo ubytování. Takže to bylo dobré rozhodnutí, protože jinak bychom tu zimu asi zbankrotovali. Máme teď možná trochu vyšší ceny, na druh ubytování, které poskytujeme, ale my z toho celá rodina žijeme, děláme rekonstrukci, topíme... Zjistili jsme, že naši ideální hosté jsou ti, kterým je náš styl sympatický, mají rádi Krušné hory, Indii… Momentálně máme hostů dostatek, takže myslím, že jsou naše ceny v pořádku.

Mladí lidé u vás často prožívají intenzivní čas, sbírají tu zkušenosti. Co ještě si vaši dobrovolníci z Jelení odvážejí?

Naši dobrovolníci se u nás většinou naučí dalšímu pohledu na svět, máme dost atypický styl života, například naše děti učíme doma a sami nikam nechodíme do práce. Vše si děláme svépomocí a využíváme svých kreativních nápadů (mozaiky na zdech, vlastní postele, momentálně i nějaké řezbářství). Většinou díky nám pak mají představu, co je pro ně v životě důležité — v něčem se u nás inspirují.

V čem vidíte smysl vašeho konání?

Žijeme svůj život, jak nejlépe umíme — podle svých snů a představ, abychom umožnili dětem pohodové dětství v přírodě. Zalíbilo se nám Jelení a chtěli jsme zde žít. Nejsme moc komerčně zaměření, nepotrpíme si na luxusní životní styl. Jsme zvyklí na Indii… Máme rádi pohodu, svobodu, možnost dělat si věci podle sebe, nikam se nehonit. Začali jsme tvořit místo, kam by mohli přijet lidé do pohodové domácké atmosféry. Není to žádný luxus, ale tím pádem se návštěvníci nemusí bát, že by třeba jejich děti něco drahého rozbily. Neděláme taky klasickou rekonstrukci domu, ale zprovoznili jsme ho, jak se dalo. Neděláme si vrásky z toho, když vše nejde jako na drátku a není vše jako ze škatulky. Cesta je cíl, takže počítáme s tím, že budeme pokračovat dál a dál, nikdy asi nebudeme mít úplně „hotovo“. Když jsme po prvních třech letech začali pociťovat náznaky vyhoření, pořídili jsme si zvířata — alpaky a koně — a ta nás přivedla na jiné myšlenky. Mít koně je také takový životní styl, točí se kolem toho skoro všechno. Náš dům býval rekreačním zařízením, největší slávu prožil asi před čtyřiceti lety, takže tu dýchá taková ta zašlá retro atmosféra. Na chodbách je stále staré lino, staré dveře... A pak je tu vidět i náš rukopis, například rozbité dlaždičky nahrazujeme mozaikou. Většinu práce děláme sami nebo za pomoci dobrovolníků, kterým je většinou kolem dvaceti let a nemají absolutně žádné zkušenosti. Takže nic není dokonalé, ale všechno je naše, originální. Žijeme pomalu, bereme to jako životní styl. Máme sice nějaké plány, ale snažíme se užívat si každý den, tuto chvíli. Věřím, že když se někomu podaří žít přítomností, uvědomí si, co každý den potřebuje a jak se zařídit, aby se cítil doma.

Změnil se postupem času tvůj vztah k Jelení?

Na začátku jsem o tomto místě nevěděla skoro nic, kromě vágního faktu, že „nějací Němci byli z Čech odsunuti“. Myslím, že jsme se v dějepise „pro jistotu“ ke druhé světové válce vůbec nedostali. Chodila jsem sice na německé gymnázium v Praze, kde jsme měli i německý dějepis, ale skončili jsme v půlce druhé světové, probírali jsme ji hodně dopodrobna a konce jsme se nedobrali. Sama jsem pak četla různé paměti lidí, co přežili koncentrační tábory, ale druhou stranu mince jsem neznala — nějak se to ke mně nedostalo. Až když jsme se sem přestěhovali, začala se mi mozaika česko-německých dějin pomalu skládat. Konkrétní příběhy nám vyprávěli místní pamětníci nebo jejich sousedé z okolí, něco zase kamarádi a naši hosté. Další podrobnosti jsem si vyhledala na internetu. Můj vztah k tomuto místu je stále stejně pozitivní, cítíme tady už takovou energii smíření. Trochu nostalgickou, ale příroda je tu tak krásná, že to člověk nemůže snad ani vnímat negativně. Teď už vidím za každým stromem na louce nějaký příběh. Po přečtení brožury od Ulricha Möckela, který sesbíral příběhy pamětníků z Jelení, to tu vidím plastičtěji. Vím, jak to tu původní obyvatelé milovali, jak měli tuto krajinu hluboko v srdci, přestože tu museli mít těžké podmínky k životu. Přesto tu byli lidé šťastní a existuje nějaká stará báseň, kde říkají, že „by to tu nevyměnili ani za královský palác“. [Tato věta se objevuje v krušnohorské lidové písničce Wu de Wälder haamlich rauschen od Antona Günthera, kterou znají převážně sudetští pamětníci: „... mit kan Känich mächt ich tauschn, weil dort drubn mei Heisl schtieht!“] Já navazuji na jejich lásku k tomuto místu. Jen život tu máme o mnoho jednodušší — máme auto, pluh nám prohrnuje silnici na zavolání, dovezeme si kdykoliv nákup ze supermarketu, máme internet, knihy, kurýři nám sem doručují objednávky z e-shopů (v zimě teda trochu brblají), máme dostupnou lékařskou péči, jezdí k nám dobrovolníci a hosté, díky kterým tu máme obživu. I díky tomu můžu učit děti doma a trávit tak s nimi více času. Jsme tu jako v ráji.

Překvapilo tě něco v průběhu let?

Překvapilo nás několik návštěv. Zastavilo se tu několik bývalých vojáků, co tu sloužili za mlada na vojně, protože náš dům využívala pohraniční stráž. Vyprávěli, jak na lyžích obcházeli hranice, jezdili s koňmi pro proviant a vůbec, jaká to byla romantika… Prý nejlepší vojna, co si mohli přát. Jeden pán sem jezdí pravidelně každý rok. Díky němu víme, k čemu tehdy sloužila která místnost v domě. Také se tu zastavili bývalí správci budovy z doby, kdy dům byl rekreačním střediskem Ministerstva zahraničních věcí. Ukazovali nám i staré fotografie. Také přijelo několik lidí, kteří vzpomínali, jak sem v dětství jezdili s rodiči na dovolenou a jak to tu milovali. Byli jsme překvapeni, kolik fanoušků tento dům má!

Přidal se k vám s Anbem během toho času v Jelení někdo další?

V začátcích nám pomohlo hodně lidí! Díky crowdfundingu jsme prolétli Facebookem a médii a hodně lidí se o nás dozvědělo. To bylo důležité, protože jsme tu nikoho neznali. A lidé, ve kterých naše snahy nějakým způsobem zarezonovaly, za námi pak přijeli osobně. Hodně z nich se stalo našimi přáteli. Zapustili jsme tak kořeny hodně rychle. Anbova vlastní maminka již nežije a zbytek rodiny bydlí v Indii. Ale našel tady nedaleko takovou adoptivní „maminku“ a naše děti mají další „babičku“. Když se mne lidé ptají, zda pocházím odsud, občas odpovídám, že já ne, ale Anbu jo, že tu má nedaleko maminku… Známe taky dva starší pány, původně pocházejí z Jelení a teď bydlí v Nejdku. Syn jednoho z těchto pánů nám tu v začátcích vlastníma rukama pomáhal. A pak k nám občas jezdí na dovolenou dcera bývalých správců nebo lidé, kteří sem kdysi jezdili na dovolenou. A třeba Pavel Fuksa, který tu jako dítě trávil prázdniny s rodiči, nabídl, že nám vyrobí logo. Máme tedy od něho obrázek Mezi Jeleny i logo našeho masala čaje, který jsme začali vyrábět v době lockdownu.

Vzpomeneš si, co nejbizarnějšího se vám v Jelení přihodilo?

Vzpomínám si na jednu příhodu z našich prvních měsíců v Jelení. Stalo se to asi tři dny potom, co se narodila naše mladší dcera Amálka. Bylo asi osm večer, úplná tma, nikde nikdo. Tehdy to tu bylo mnohem opuštěnější než teď. A najednou někdo bouchá na okno. Byli to Němci z Aue, pár ve středním věku, ona na podpatcích, které se jí bořily do sněhu. Byli na víkend v Karlových Varech a chtěli se vracet tudy. Navigace nezná zimní a letní trasy, takže je navigovala přes Jelení a oni po cestě na Přebuz s autem zapadli. Jeli po cestě, kde už bylo tolik sněhu, že to dál nešlo. Nevšimli si, že cesta není prohrnutá — až když auto úplně zastavilo. Neměli ani signál a bylo asi -20 stupňů. Šli tedy po silnici zpět, až narazili na naše okénko ve tmě svítící. Otevřel jim indický Anbu, což je vylekalo ještě víc. Anbu mě zavolal a já se s nimi snažila domluvit, mluvili místním dialektem a byli ve velkém šoku. Tehdy jsme neměli ani jak zavolat pomoc, nyní už máme vše zařízené přes satelitní internet. Ženu jsem pozvala dál a Anbu šel s tím mužem vyhrabat auto ze závějí. Nakonec se jim to povedlo — Němci byli tak šťastní, objímali ho a vnutili mu 50 eur, přestože to odmítal. Byl to náš první výdělek v Jelení. Za týden přijeli znovu, děkovali nám a přivezli dárky pro děti. Od té doby je Anbu odborník na odhrabávání aut a radí i místním, když zapadnou.

Žijete tu hodně blízko k přírodě. Pěstuješ u svých dětí nějak pozitivní vztah ke krajině?

A dá se podle tebe vnímavost vůči místu, kde žijeme, nějak cvičit? Myslím, že od té doby, co máme koně a alpaky, je tu více „živo“. Naše děti milují les a louky v Jelení, je to jejich obrovské dětské hřiště. Od mala jsem je nechávala chodit samotné do lesa. Dneska je to samozřejmé, chodí samy na houby, stavět domečky, v zimě stopovat liščí stopy…
Naše mysl bývá přeplněná příliš mnoho věcmi. Myslím, že pomáhá trávit více času venku a zpomalit, nepospíchat. Nemít rozplánovaný celý den aktivitami od rána do večera. Díky zvířatům nyní pozorujeme více počasí — je to pro nás najednou důležité. Díváme se na svět jinak. Učíme se od zvířat a od malých dětí. Ti všichni jsou v přítomnosti a přítomnost jde ruku v ruce se všímavostí.

Řešíš také sama pro sebe nějaké „duchovní“ téma — třeba i v krajině, která Jelení obklopuje?

Každé místo na světě má nějakou energii. Všude se nějak cítíme, něco nám sedne a něco ne. Někdy se to může změnit — někde se cítíme špatně, ale nakonec místu „přijdeme na chuť“. Když jsme sem přišli s Anbem poprvé, náhodou během naší dovolené, cítili jsme tu mír a klid. Nic jsme o historii Jelení nevěděli. Stále se tu tak cítíme a spousta lidí nám říká to samé. Nevím sama, čím to je… Na začátku jsme dostali jeden negativní e-mail, že se na tomto místě stalo hodně špatného, jak tu můžeme pořádat meditace nebo cvičit jógu, že je to tu energeticky zcela nevhodné. Musím říct, že to tak vůbec nevnímáme! Sami rádi chodíme i na Sauersack, tam tedy jakési temno je cítit stále, ale přijde mi, že každá uctivá návštěva tomu místu pomáhá a snímá z něj negativní energii. [Sauersack - bývalý cínový lom a zajatecký tábor z druhé světové války, který se nachází mezi Jelením a Rolavou. V poslední době je hojně vyhledávaný filmaři a turisty.] Poslední dobou tam ale chodí až moc lidí a připadá mi, že někteří z nich mají stejnou negativní energii v sobě — asi je to nějak přitahuje…

Co podle tebe v Jelení a okolí ještě „vypráví“ historii?

Například stromy, které stály u domů, rozvaliny stavení, schody, zbytky sklepů... Potom i silnice, která Jelením prochází. Byla to dřív kupecká cesta, hojně používaná. Pak upadla v zapomnění a za minulého režimu se sem nesmělo ani vstoupit. Nyní ji znovuobjevili turisté. Máme radost, že přímo na hranici se objevilo občerstvení Celnice. Provozují ho fajn kluci, kteří se vřele vítají s každým, ať už přichází z české nebo saské strany hranice. Je to krásné symbolické propojení obou kultur. Všichni se tu na sebe usmívají, vládne tu pohoda a my tam chodíme moc rádi.

Utkvěl ti v paměti nějaký pamětnický příběh?

Pamatuji si příběh pána, který nyní bydlí v Nejdku — bydlel se s rodiči v Jelení, když mu byly asi čtyři roky. Tady se pak narodilo několik jeho sourozenců, tatínek pracoval v místní továrně na zpracování cínu. On mu tam jako nejstarší syn denně nosil oběd. Po válce je měli odsunout, ale z nějakého důvodu odsunuli jenom tatínka, prý byla maminka původem Rakušanka, tak nemusela... Ten tatínek se snažil vracet do Čech, asi dvakrát se mu povedlo utéct, ale vždy ho vrátili do Německa. Maminka se nezvládala sama postarat o všechny děti, a tak se nejmladší ocitly na nějakou dobu v dětském domově.
Po revoluci se jedna z jeho sester vydala do Německa po tatínkovi pátrat, našla jeho stopu, ale on už byl po smrti. Prý se v Německu znovu oženil, měl spoustu dalších dětí a dával jim popořadě stejná jména, jako těm svým prvním, které zůstaly v Čechách... Ten příběh mi připadá dost mrazivý. Nebo jeden pán, který byl v našem domě kdysi na vojně, nám říkal, že chodil pěšky do hospody na Přebuz. Z Přebuzi prý Němce neodsunuli, protože tam tehdy zrovna řádila dětská obrna a celé městečko muselo zůstat v karanténě. Když nebezpečí pominulo, již se „neodsouvalo“, takže tam všichni zůstali. Tento pán nám vyprávěl, že tihle neodsunutí Němci prý z legrace nadávali dospělým-hendikepovaným (po té dětské obrně) — že kvůli nim „zkejsli“ v zapadákově, v socialistickém Československu. Jinak mohli žít někde v západním Německu…

Tady se ta česko-německá historie píše neustále. Jak vůbec vnímáš vývoj česko-německých vztahů?

Je těžké zapomenout na minulost. Ale je třeba jít dál. Pro nás je to už asi jednodušší. Máme takových možností, jak si pomáhat! Zrovna včera jsme na poslední chvíli ubytovali Němce na podlaze v tělocvičně, přestože jsme měli plný dům. Večer se přidali k našim hostům, hráli si s jejich malými dětmi, večer seděli a zpívali s nimi u kytary. Dnes jsem dalším Němcům doplnila zásoby vody v lahvích, aby měli na cestu. Stačí se usmát, zeptat se, odkud jsou… Máme také kamarády, jsou to takoví dva starší pánové. Žijou úplně jiný životní styl než my, normálně bych řekla, že si nebudeme rozumět, ale je mezi námi takové zvláštní spojení. Občas se tu najednou zjeví, přijedou autem, uvařím jim masala čaj a kafe a koukáme na sebe, usmíváme se, občas se snažíme něco si říci, ale mají silný místní dialekt, a já přesto, že rozumím německy dobře, jim nerozumím skoro vůbec. Nosí nám různé dárky (hračky pro děti, sladkosti nebo německé párky) a ukazujeme si fotografie. Nedávno mě jeden z nich začal oslovovat jako sestru, aspoň tomu tak rozumím, a i kdyby to tak nebylo, já to tak vnímám. Je to hezký pocit.

Jaká je tedy podle tebe cesta k vypořádání se s nelehkou historií tohoto regionu?

Nemyslet jen na minulost, ale na přítomnost a budoucnost. Když budeme myslet jen na minulost, tak se toho nezbavíme. Bydlíme na dobrém místě na planetě. Nemusíme se stavět do role, že máme někomu odpustit, nebo prosit o odpuštění. Prostě se jde dál, my to můžeme vše teď dělat lépe. Vždy se dějí někde na světě špatné věci. Pozitivní je, že zde se to již neděje. Ano, je dobré si říci, co všechno se stalo, ale ne se tím užírat. Doplnit to nějakými dobrými příklady a žít podle nich. Všude existují i pozitivní příběhy — někteří Němci a Češi si také v těžkých chvílích vzájemně pomáhali! Proč se nesoustředit více na to?

Je společná historie podle tebe ještě pořád citlivé téma?

Asi stále trochu je, je to pořád relativně nedávno. Bolavá témata má spousta národů. Třeba zrovna Indie. Mají doteď něco vyčítat Britům? Myslím, že vždy, když existuje nějaké trauma, zároveň spousta lidí usiluje o dobré vztahy — o vyrovnání se, jsou k sobě milí a nápomocní. Říká se, že Češi a Němci se stále nemají rádi, ale přijde mi, že to není vidět. Aspoň já to nevidím. Jsou vidět ty pozitivní příklady lidí, kteří se právě proto snaží ukázat opak a opravdu to tak od srdce cítí. My to tady zažíváme každou chvíli a snažíme se takoví sami být.

Vyžaduje to nějaké speciální nadání, úsilí? Jak k vyrovnání se s minulostí přispíváte vaší činností?

Žijeme svůj život tak, abychom byli šťastní a pomáhali druhým. Jestli to někoho ovlivní a inspiruje, budeme jedině rádi. V našem domě se setkávají Češi i Němci a často si dobře rozumí. Někdy společně hrají na kytaru, povídají si. Chvíli jsme tu měli postavenou i jurtu. Jednou, uprostřed zimy, tu měli spát hosté, byla jsem s nimi domluvená, že přijedeme domů až večer, protože jsme potřebovali něco zařídit ve městě. Přijeli jsme a koukám, v jurtě už se topí a někdo tam je. Tak si říkám, že návštěvníky půjdu pozdravit. A najednou vedle mě zaparkuje auto, vystupují lidé a říkají, že jsou ti hosté do jurty. „Tak kdo je v té jurtě?“ říkám si. Byl to zbloudilý německý pár na běžkách, padali únavou a netušili, kde jsou, náš dům byl zamčený. Jurtu jsme nezamykali, takže si sami zatopili v kamnech a vlezli do postele. Tak jsem pravým hostům do jurty řekla, že mají dnes velké štěstí, protože mají už zatopeno, a dokonce i předehřátou postel… Němce jsme přesunuli do domu a navštěvují nás pravidelně, jsme přátelé. Dokonce si doma na zahradě postavili vlastní jurtu!
Nemáme pocit, že potřebujeme uměle vytvářet nějaké česko-německé aktivity. Když se to děje samovolně, je to nejlepší.

Co podle tebe Sudety a Jelení dnes nejvíc potřebují?

Aby lidé, kteří nyní v tomto kraji vyrůstají, si byli vědomi hodnoty tohoto místa, aby jim přirostlo k srdci. Dát jim takové hodnoty, aby se tu nakonec usadili. Aby se nehonili za iluzí úspěchu někam jinam. Pak se to může obrátit proti rodnému místu. Hodně mladých lidí se z tohoto regionu stěhuje, třeba za vysokou školou, a málo se jich později vrací. Nevím proč. Nám to v pohraničí přijde skvělé! Myslím, že by jim rodina měla dát takový systém hodnot, aby to tu pro ně bylo atraktivní, nade vše ostatní. Jako to čteme v německých básních a pamětech — tato krajina pro ně byla nade vše jiné na světě. Přeju si, aby zde žili lidé, kteří tu budou šťastní.

Jak to podle tebe bude vypadat v Jelení za padesát let?

Padesát let je dlouhá doba. Oblast kolem Jelení začíná být populární, ale nemyslím, že se velmi změní. Asi bude do této oblasti jezdit více turistů, vidím v celém regionu každoroční nárůst. Někteří na to nadávají. Já mám taky ráda samotu a opuštěnost přírody. Ale je přeci hezké, když to má rádo víc a víc lidí. Je to dobré znamení, že lidé chtějí raději do přírody než do nákupního centra. Holt ta samota není pak taková, ale člověk vždy může sejít z cesty, jít trochu stranou a hlouběji do lesa, a být zase sám. Asi to tu bude obydlenější — myslím širší okolí. Budou tu zase bydlet lidé, kteří tu budou cítit kořeny a vztah k tomuto místu. Budou zde existovat rodiny, které propojí Česko a Německo, už nyní takové vznikají v okruhu našich známých. Mladí lidé se poznávají a zakládají rodiny napříč česko-německou hranicí. Ta hranice je jen formalita a čím víc bude rozmazaná, tím lépe. Trochu mě děsilo, když se kvůli covidu hranice zase vynořila. Ale už je to zase při starém a maže se a rozmazává dál…

zdroj: Uprostřed na okraji, Antikomplex, Praha, 2022, ISBN 978-80-906198-5-2