Aktivní lidé v příhraničí
V České republice se příhraniční oblast se Saskem potýká desítky let se špatnou pověstí, často je označována jako "země nikoho" a je vnímána jako problémový region. Na první pohled to tak opravdu působí, ale na druhé straně existuje i zde pozitivní vývoj. Mnoho lidí se aktivně zapojuje do zlepšování životních podmínek nebo uchovávání historických památek. Některé z těchto aktivních lidí chceme představit. Jejich příběhy mohou sloužit jako inspirace a důkaz, že občanská angažovanost má smysl i v těchto oblastech.
V roce 2022 s nimi byly provedeny rozhovory a v některých případech byla natočena také krátká videa. Rozhovory vyšly na podzim 2022 v publikaci s názvem Uprostřed na okraji v němčině a češtině. Brožura je k dispozici na sekretariátu Euroregionu Elbe/Labe a na Antikomplexu z.s..
Zde vám představujeme 13 osobností, které jsou v brožuře uvedeny.
Interview (výběr)
Erich Vodňanský
V krajině mých prarodičů se dnes kochám. (Statek Vodňanský, Stranné u Blíževedel / Stran bei Bleiswedel)
Erich Vodňanský (*1985) se narodil ve Vídni, kde také vystudoval ekonomii a práva. Mohlo to být ale úplně jinak, nebýt odvahy jeho rodičů, kteří nechtěli žít v totalitním Československu. Když jeho rodina v 90. letech získala v restituci statek na Českolipsku, rozhodl se hodit pohodlný velkoměstský život za hlavu. Od roku 2009 tak pečuje o krajinu, ve které hospodařili už jeho praprarodiče a kde se cítí doma.
Petr Globočník
Nejsem ochotnej smířit se s neutěšeným stavem. (Litvínov / Ober Leutensdorf)
Petr Globočník (*1982) je v severních Čechách pojmem, a to nejen díky své snaze uhájit územní limity těžby hnědého uhlí na Litvínovsku. V místě, které většina veřejnosti nazývá „sociálně vyloučenou lokalitou“ vytváří spolu s místními obyvateli prostor pro komunitní aktivity, a navíc se tam rozhodl i s rodinou žít. Nejde o nic menšího než o navracení sousedské pospolitosti — do ghetta a do bývalé německé vily. Moc dobře si uvědomuje, že život v Sudetech může být prokletí i dar.
Matouš Kirschner
Poprosili jsme Josefa Wohlmanna o odpuštění, a dostali požehnání. (Václavice / Wetzwalde)
Matouš Kirschner (*1975) si severní Čechy oťukával postupně, když se se Sdružením pro záchranu drobných sakrálních památek pustil do obnovy křížků stojících v opuštěné krajině. Wohlmannův statek ve Václavicích, místo s pohnutým osudem, kterého se většina lidí bála, Kirschnerovým učaroval. Zjistili, že je to místo, kde mají být — a to i se všemi jeho démony.
Jaroslav Vyčichlo
Jsem jako Indiana Jones, nalézám věci, o kterých už nikdo nevěděl. (Svatobor / Zwetbau)
Jaroslav Vyčichlo (*1984) má od malička historii na dosah — chvíli bydlel na zchátralém zámku, opravoval hrady a pak se rozhodl zmapovat všechny památky ve svém rodném kraji. Pouhé dokumentování mu ale po čase přišlo málo. A tak dal dohromady skupinu lidí, se kterou nalezené křížky a pomníky obnovuje. Narovnávají náhrobky a pátrají po osudech lidí, jejichž jména jsou v kamenech vytesaná — krajině tak vracejí ztracenou paměť a potomkům těchto lidí naději.
Marcela Svejkovská
Kolektivní vina je průšvih, pořád nás to může rozbrečet. (Lubenec / Lubenz)
Marcela Svejkovská (*1973) je učitelka se zálibou v archivech. Narodila se a žije v Lubenci. Kraj mezi Doupovskými horami a Postřelím ukrývá mnoho příběhů, které sama, s rodinou či se svými studenty objevuje. Společně tak poznávají duši kraje a zapomenuté příběhy někdejších obyvatel, ale i pomníků, kaplí, kopců a zdivočelých ovocných stromů. Že by zde mělo vzniknout úložiště jaderného odpadu, si nedokáže dost dobře představit. A tak stejně jako se spolkem SOS Lubenec, i ve výuce vede lidi k citlivému vztahu ke krajině.
Radovan Boček
Jsem rád, že jsem mohl zanechat stopu v podobě opraveného kostela. (Horní Libchava / Oberliebich)
Radovan Boček (*1963) tráví se svými přáteli a spolupracovníky většinu času v Horní Libchavě. Tamní kostel sv. Jakuba Většího by toho mohl za šest století, které pamatuje, hodně vyprávět. Když ho ale na konci 90. let Radovan Boček poznal, „říkal si“ kostel z posledních sil už jen o pomoc. Ruinu se nakonec podařilo zachránit a vydala i některá svoje tajemství.
Anna Strnadová
V budovách jsou zakódované vzkazy našich předků. (Jablonec nad Nisou / Gablonz an der Neiße)
Když Anna Strnadová (*1993) s kamarádkou hledaly prostor pro svůj taneční projekt, narazily na budovu, kde před sto lety pulsoval život. A byla to láska „na první pohled“. S pomocí tvůrčích a nadšených Jablonečáků areál oživily a návštěvníky pozvaly třeba na dno bývalého bazénu. Ne všichni ale viděli v jejich snažení přínos. Tvůrčí energie však Annu ani její přátele neopustila. A tak i nové místo, kterému vdechují život, má díky nim co vyprávět.
Alice Janstová
Tohle místo si nás vybralo, nalákalo nás. (Jelení / Hirschenstand)
Alice Janstová (*1986) s manželem a dvěma dcerami jsou po dlouhých desetiletích prvními stálými obyvateli Jelení u Nových Hamrů na Karlovarsku. Na opuštěné pláni s dvěma osamocenými budovami by jen málokdo tušil bývalou obec se stovkou domů. Mezi Jeleny, jak Alicina rodina svůj domov pojmenovala, tak vrací život do horského údolí — nejen díky své otevřenosti světu, ale i díky všem živým tvorům, kterým se tu spolu s lidmi dobře daří.
Miriam Macnerová Vilímová a Johana Urbanová
Je to tu děsivé a zároveň fascinující. (Horní Vítkov / Ober Wittig)
Jedna je produkční, druhá studentka učitelství. Potkaly se v jazykovce a padly si do oka. Miriam Macnerová Vilímová (*1995) a Johana Urbanová (*1996) spolu od roku 2016 pořádají kulturní festival kukokli v opuštěném severočeském kostele. Potkávají se tu návštěvníci z Liberecka i z Prahy s místními obyvateli — současnými i bývalými. Kostel Navštívení Panny Marie v Horním Vítkově vybízí k tomu, aby se o určitých věcech „už konečně“ mluvilo.
Lucie Melničáková, Olga Jarolímková, Michaela Valášková
Jsme lokální „mikroinfluencerky“. (Ústí nad Labem / Aussig an der Elbe)
Lucie Melničáková (*1979), Olga Jarolímková (*1978) a Michaela Valášková (*1983) jsou patriotky z Ústecka. Procestovaly část světa, ale „rozvojový potenciál“ je přitáhl zpátky do severních Čech. Rychle si uvědomily, že jenom kritizovat nestačí a že hezké prostředí a kulturní život mohou pomoct samy utvářet. S jejich spolkem Promyky zvelebují nejen veřejný prostor na Klíši, na který se „zapomnělo“. Vytvářejí také příležitosti pro setkávání lidí, kteří by se jinak nepotkali, a navíc přitom myslí i na planetu. A že těch mimořádných setkání už zažily!
Jarmila Ptáčková
Tibetská atmosféra ve Velkém Šenově
Nikdo by asi nečekal, že v oblasti Šluknovského výběžku najde jurtu, ale ve Velkém Šenově opravdu jedna taková stojí. Je to projev sounáležitosti Jarmily Ptáčkové s mongolskou kulturou, kterou chce různými způsoby zprostředkovat ostatním.
Petr Karásek
Pohnutá minulost a drsnost kraje mě baví, ale znám i lepší romantiku. (Chomutov / Komotau)
Petr Karásek (*1981) spoluzaložil spolek Kuprospěchu, jehož cílem je už dvě desetiletí oživovat v Chomutově veřejný prostor a podporovat komunitní život — a to se všemi specifiky, které severozápad Čech „nabízí“. Snahy těchto aktivních Chomutováků se neobešly bez velkých zklamání a překážek, nenechali se však odradit a stále hledají způsob, jak zabránit odlivu mladých mozků z regionu.
Jitka Pollakis
Díky zkoumání luk se dostala k příběhu pohraničí. (HeuHoj Camp, Krušné Hory)
Jitka Pollakis (*1988) se narodila v Duchcově, jako malá trávila hodně času v Novém Městě, jehož okolí se stalo krajinou jejího dětství. Studium jí zavedlo do Freibergu, kde se začala naplno věnovat praktické péči o krajinu a němčině. Od té doby také organizuje česko-německýworkcamp, který zájemcům přibližuje péči o unikátní horské louky a vývoj kulturní krajiny v Krušných horách. Ta dokáže hodně „vyprávět': pokud v ní chce člověk „číst".
Sestřih všech 5 interview Uprostřed na okraji na Youtube.
O projektu
Záměrem projektu bylo ukázat (formou tištěné i elektronické publikace) příklady dobré praxe aktivního občanství a angažovanosti lidí a iniciativ v českém příhraničí. Došlo zároveň k síťování a zviditelnění těchto aktérů, ale také k šíření pozitivních, inspirativních příkladů a podpoře vlastní občanské angažovanosti. Lidé jsou podpořeni ve své snaze se také aktivně zasazovat o pozitivní změny svého okolí.
České příhraničí od středověku známé také jako Sudety (slovo keltského původu) se dlouhá léta potýká s negativní pověstí. Je symbolem problematického regionu a do určité míry se stále potýká se specifickými problémy oproti jiným krajům v ČR. Tímto projektem chceme tuto zažitou představu nabourat a dodat inspiraci všem, kteří věří v pozitivní společenské změny. Projekt přinese také naději pro česko-německé vztahy, smíření a pozitivní přístup všem, kteří se chtějí zapojit.
Publikaci Uprostřed na okraji tvoří rozhovory s lidmi, kteří v pohraničí aktivně působí, rozvíjejí dobré sousedské vztahy, pečují o krajinu a reflektují česko-německou minulost. Mezi oslovenými jsou jak lidé známí i méně známí, zkušení i začátečníci.
Od září 2021 - dubna 2022 sesbíral společný tým celkem 13 rozhovorů s aktéry (spolky, organizacemi i jednotlivci) přímo v česko-saském pohraničí. Jejich výběr byl proveden s ohledem na zastoupení mužů i žen, sociální status či vzdělání, aby byla skupina dotazovaných pestrá a vyváženě zastoupená.
Následně byla vytvořena dvojjazyčná publikace, kterou projektoví partneři budou prezentovat na akcích v Česku i v Sasku jako výsledky celého projektu. K některým rozhovorům byla vytvořena také krátká videa, která jsou zveřejněnana internetu především na sociálních sítích.
Spolupracujícími subjekty vedle EEL (CZ a SN) byly: spolek Antikomplex, Dobrovolnické centrum Ústí nad Labem.
V případě zájmu si publikaci můžete objednat na sekretariátu EEL .