Proč jste se pustil do komunitních aktivit právě v Litvínově?

Jako teenager jsem si myslel, že Litvínov je středobodem světa. Sídliště Janov pro mě pak bylo jeho pupkem. Postupně jsem si začal uvědomovat, že to tak úplně není a že jsou mnohem hezčí a zajímavější města. Zájem o Litvínov mi ale zůstal, mám v sobě určitý patriotismus. To nás také ve spolku spojuje. Začali jsme být aktivní ve chvíli, kdy jsme si všimli úpadku města. V 90. letech, když šel člověk po náměstí, tam bylo plno lidí a hemžilo se to různými aktivitami, korzovalo se sem a tam, bylo to srovnatelné s pražským Václavákem. Když tam jdete dneska, máte pocit, že jste ve městě duchů, a nám to začalo hodně chybět.
Nemyslím si, že jsme naší činností nějak ojedinělí — třeba pražská Klinika, to je docela podobná myšlenka, akorát my jsme nikdy nesquatovali. Náš spolek začal v roce 2014 a hned jsme se chtěli pustit do záchrany komplexu budov bývalé polikliniky, což je technická památka. Jednali jsme o tom tehdy s městem, nechtěli jsme dělat nic nelegálního. Ale ukázalo se, že je to dlouhodobý projekt a město nebylo úplně stálým partnerem. Nakonec jsme šli cestou takovou, že jsem objekt koupil (spolek neměl tolik peněz) a společně to opravujeme. Chtěli jsme ještě zachránit jeden další objekt, nejstarší dům stojící v centru Litvínova č. p. 158, je to dům s hrázděním. Tam jsme se ale bohužel nedohodli na ceně, byla příliš vysoká. Pracuju jako sociální pracovník a mám rodinu, takže jsem si to nemohl dovolit.
Postupem času jsme uspěli v komunálních volbách a abych — jako většina politiků — taky něco slíbil, řekl jsem, že se odstěhujeme do Janova. Začali jsme tam hledat bydlení, ale pronájmy tam byly na české poměry šíleně vysoké, běžně kolem 14 tisíc. Tehdy jsme si s manželkou řekli, že nechceme podporovat obchod s chudobou, protože za takové částky si můžete pronajmou byt v Praze, ale ne tady v ghettu. Dostali jsme sice později i výhodnější nabídku od bytového družstva Krušnohor, ale kvůli jejich přístupu k Romům jsme s nimi měli etický problém a nesouhlasili jsme. A tak jsme skončili na Libuši [pův. Villa Carola, Villa Elisabeth], která je dost velká na to, abychom v ní mohli bydlet a zároveň vybudovat zázemí pro komunitní akce. Aktivity, které děláme ve veřejném prostoru, jsou super, ale zároveň jsou náročné na zázemí.

Do čeho jste se tedy vlastně pustili?

Třeba jsme přestavěli bývalou pokladnu u vstupu do areálu Loučky na knihobudku. Nebo jsme obnovili Brožíkovu studánku. To je takový kamenný pomník, kdysi se tam stala vražda, snad nějaký milostný trojúhelník. Velkou akcí bylo vytvoření parku na střeše supermarketu. Jeho výstavba byla docela kontroverzní, zabrala park a pokácely se tam nádherný vzrostlý stromy. Spousta mladších lidí proti tomu protestovala. Billa tehdy slíbila, že na střeše vybuduje park, ale položili tam jenom takový travnatý koberec a tím to skončilo. My jsme tam přidali lavičky, vytvořili proutěnou sochu a smyslové chodníčky, osadili jsme to květinami a umístili koš na odpadky, aby to aspoň trochu připomínalo park. A najednou tam začali lidi chodit.

Kdy jste si začal „nefunkčních“ věcí všímat? A co vás vedlo k tomu založit spolek?

Jednak to byly zkušenosti z „velkého světa“. Třeba v Itálii jsem zažil rasismus coby „Východoevropan“, kdy jsem byl odstrkovanej. Na vlastní kůži jsem zakusil rasismus, kdy se se mnou v jednom obchodě nechtěli bavit, protože jsem nebyl Ital. A to i přesto, že mě viděli poprvé v životě jsem jim nic špatného neudělal. Nebo na mě jeden italskej týpek pokřikoval: „Hey, Ivan!“ To bylo hodně nepříjemný! Nějak jsem s tím  chtěl bojovat a postavit se tomu, takže jsem si vysloužil přezdívku „Grande Checo“, což je buď Velký Čech, nebo slepý člověk. Nejsem si dodnes jistej, jak to tenkrát mysleli.
Ale také jsem tam zažil, jak fungují komunity a že když se stanete její součástí, je jedno, jakej jste, prostě vás bezpodmínečně přijmou. Zjistil jsem, že tohle u nás nefunguje. Pak jsem byl pár let v Praze, která je ale různýma aktivitama přesycená. V Litvínově mi to chybělo, lidé se scházeli jenom po hospodách a kolem jednoho klubu, což mi přišlo málo. Říkal jsem si, že veřejný prostor je veřejný a má být okupovanej lidma — a ne autama!
Chybělo to nejenom mně, cítili jsme to v určitý moment všichni stejně. Dali jsme na Facebook výzvu, na kterou pár lidí zareagovalo, sešli jsme se a začali hledat, co smysluplnýho bychom mohli dělat.
Začali jsme takovýma guerillovýma akcema. Třeba jsme přesunuli boží muka. V jednom místě v Litvínově stála boží muka a město furt tvrdilo, že je nemůže opravit, protože stojí na pozemku soukromé firmy. Onen pozemek byl asi 5 m2 a daná firma byla v insolvenci, bez jakékoliv reakce. Jednoho dne jsme tam přijeli s navijákem, zahákli to a přesunuli o pár metrů — na pozemek města. Je to taková kontroverzní věc, protože nevím, jak to nakonec dopadlo. Ani nevím, kde ta boží muka skončila, najednou prostě zmizela... Měl bych se zkusit poptat!

Co bylo záměrem těchto guerillových akcí?

Jednak jsme chtěli zlepšit veřejný prostor, který je tu dost zbídačenej. Třeba číst infoleták města, to je hotový trauma! Vlastně vás víc zve do jiných měst, než že by tam bylo něco zajímavého z Litvínova.
Ale také jsme podporovali jiné spolky, třeba Spolek přátel historie Litvínovska, který obnovoval Czedikův gloriet [Postaven jako poděkování Aloisi Czedikovi (1892) za zbudování vlakového nádraží Louka u Litvínova.], a společně upozorňovat na naší historii. Litvínov nespadl z nebe. Odkazy do minulosti tady nikde moc nebyly, ani na základních školách se o regionální historii neučilo. Chtěli jsme v lidech vybudovat pocit sounáležitosti a prostřednictvím našich akcí je dát víc dohromady, aby to tu brali, že tu jsou doma. Aby si uvědomili, že je někdy dobré za domov „bojovat“ nebo pro něj něco udělat, a to i za cenu mírného nepohodlí. Že život není jenom po práci nákup v supermarketu, zapnout bednu anebo jít na hokej. Nechtěli jsme, aby tu lidi jenom přežívali nebo odsud utíkali.

A co bylo dřív — spolek nebo vila Libuše?

Dřív než spolek, byla myšlenka. Před založením spolku jsem byl coby sociální pracovník na stáži v Německu. Projekt se jmenoval „Inspirace Saskem“ a já jsem byl asi jediný, koho to opravdu inspirovalo. U ostatních účastníků jsem měl pocit, že je potěšilo hlavně přidělené kapesné. Tehdy jsem viděl, že komunitní centra můžou fungovat jinak, než jak to známe od nás: „nízkoprahy, fotbálek, stolní tenis a začleňujte se“.  Začalo mi být jasné, že bez nějakého stálého místa, budovy, komunitní centrum nevybudujeme. A pak jsme přišli k Libuši. Je to pro mě splnění dětského snu, protože jsem vyrůstal na sídlišti a kolem Libuše jsme často chodili. A já si říkal, že tam jednou budu bydlet. Pak jsem na to zapomněl a až po letech, když už jsme vilu koupili, jsem si tenhle sen zase připomněl. Začalo se mi to vracet a uvědomil jsem si, že jsem tu chtěl celý život bydlet. Ale určitě jsem nebyl sám — spousta malých dětí, které vyrůstaly na sídlišti, to měly zrovna tak. Nebyl to zkrátka panelák, ale pro nás zajímavej barák. Takže nejprve byla myšlenka, pak spolek a pak fyzický prostor a realizace.

Litvínov bývá spojován s chátrajícími panelovými sídlišti, ale určitě měl také historické jádro…

Měl, ale soudruzi to srovnali se zemí! Proto je dneska Litvínov tak ošklivé město, hlavně centrum. Kolem je to prostě panelákov. Dřív to ale bylo jinak, na historických nákresech jsou uprostřed Litvínova rybníky, manufaktury, soustava vodních děl. To dnes velmi chybí, protože jedna
z věcí, která dnes v centru města schází, je voda. Zvlášť teď ve vyprahlých letech je to důležitý prvek.
Janov je ale specifický. Než tam vystavěli sídliště, byl Janov významnější obcí než Litvínov. Ten ho předběhl až díky průmyslové výrobě. V Janově je třeba i zámek! Zajímavé je i to, že k nám vede ulice Sadová, což odkazuje na bohatou historii, na kterou se dost zapomíná. Sadařství
a ovocnářství bylo součástí naší krajiny, pojem „zahrada Čech“ zná skoro každý. Akorát dnes si ho spojujeme s Litoměřicemi a nám tady zůstal akorát hnědouhelnej prach. Jedna z myšlenek našeho spolku, byť nejsme historikové, je tedy šířit aspoň základní povědomí o historii. Není to jen tak, že se ulice mezi paneláky jmenuje Sadová…

Co bylo tou hlavní motivací začít s takhle velkými věcmi? Dětský sen asi ne…

Byla to absence věcí, ta prázdnota! Tahle prázdnota totiž k tomu vybízí, nebo aspoň já to tak mám. A někdy je to také dané tím, na koho narazíte. Začnete spolu mluvit a v hlavě se vám začne tvořit nějaký nápad. Ne že bych se podíval na plánek Litvínova a řekl si: tady bude šalupa, tady budeme mít zázemí. Tak to není. Někdy jdete životem a na cestě se vám otevírají různé příležitosti. Tak to bylo i s Libuší. Mám v sobě to, že nejsem ochotnej se smířit se stavem, který je podle mě neutěšenej. S tím se snažím vždycky něco podnikat. A moji kolegové ze spolku to mají podobně.

Co je pro vás největší odměnou?

V Janově mě baví, že se na Libuši potkává majorita s minoritou. Spojuje je v tu chvíli společná práce a díky tomu se daří vytvářet neformální vazby. Na  ulici  by se tihle lidé asi vůbec nepozdravili. Díky našim aktivitám si můžou jeden druhého „oťukat“ a zjistit, že není nic špatného spolu kamarádit. Libuše je o lidech… Nezáleží na nábytku, vybavení — to hlavní jsou lidi.

Co ještě na Libuši plánujete?

Hodně bude záležet na tom, jací lidé k nám budou chodit. Je to teď hodně dynamické. Už teď jsme ale vytvořili prostor pro komunitní zahradu a komunitní dílnu, ty jsme tam bezpodmínečně chtěli mít. Abych dostál svému slibu, že v Janově opravdu budu bydlet, tak v části Libuše máme také byt a zázemí pro naši rodinu. Ale nemyslete si, že zabereme půlku vily, to ne! Víc než 3+1 nepotřebujeme. Ale jsme tady 365 dní, 24/7.
V podkroví bychom chtěli vybudovat byty a možnost ubytování pro případ, že tu budeme hostit zahraniční projekty. A ještě připravujeme jeden byt pro lidi, kteří se opravdu dostanou do sociální nouze. Třeba aby rodina nemusela v případě krize skončit na ubytovně, v nuzných podmínkách. Na přechodnou dobu by mohli zůstat u nás. Na tomhle záměru se s námi podílí i městský Odbor sociální péče. Ateliér zůstane poloveřejným prostorem. Aktuálně ho mají propůjčený kluci, kteří si opravili dveře a už ho mají zamčený. Slíbili nám ale, že jednou za čas uspořádají workshop pro děti, což byla podmínka jejich podnájmu ve vile — aby se zapojili do komunitního života. Máme to vymyšlené tak, že lidé to tu budou mít „zadarmo“, ale nebude to fungovat bez jejich aktivity. Tedy lidi, kteří nemají peníze, stále mají volný čas a můžou se zapojit.
A pořád je tu spousta volného místa, kde zatím nevíme, co bude. Kluci chtějí posilovnu, tak ji asi uděláme. Další nápad je třeba nahrávací studio nebo společenská místnost pro koncerty a přednášky. Ale bude hodně záležet na penězích, které se nám podaří sehnat, a taky na tom, co budou lidi chtít.

Zdá se, že se vám skvěle daří zapojovat místní lidi…

Je fakt, že když jdu po sídlišti, lidi už ví, kam patřím. To je důležité. Taky jim vysvětlujeme, že nejsme charita. Jednou přišla paní a ptala se: „Co nám dáte?“ A já na to: „Co dáte vy mně? Proč bych vám měl něco dávat?“ divil jsem se. Takhle to u nás nefunguje a možná nás to odlišuje od toho, na co můžou být někteří lidi zvyklí. Pro některé lidi ale právě tenhle přístup může být zajímavý. Zdá se mi, že znají jen dva extrémy: buď všechno dostat zadarmo a přijmout roli chudáka, nebo že je lidi pošlou do háje a nechtějí s nimi mít nic společného. Moc neznají nějakou střední cestu: „Ano, pojďte mezi nás, ale neznamená to, že si sem jenom přijdete vyzvednout sociální dávky.“ Jsem v tomhle směru trochu deformovanej — to víte, vyhořelej sociální pracovník.

Vila Libuše má určitě také bohatou historii, nejenom současnost…

O historii domu toho zatím moc nevíme. Jednou bychom se chtěli pustit do toho, že zpracujeme kroniku Libuše, ale zatím na to bohužel nemáme kapacitu. Doufám ale, že to stihneme dřív, než poslední pamětníci úplně vymřou. Víme, že vila byla postavena kolem roku 1900 a pravděpodobně to bylo pro majitele, který měl co dočinění s těžbou uhlí. Víme ještě, že tu bývala ozdravovna, archiv, ústav pro mentálně hendikepované ženy — v tu dobu tam pracovala moje máma a z té doby mám i svoje první vzpomínky. Pak se dům prodal a byla v něm hospoda. Taky tam fungoval spolek Libuše, zdá se, že to společenské angažmá vila nějak přitahuje. Chvilku tam byly také sociální byty a pak to přešlo do soukromého vlastnictví a následně už jenom chátralo.

Jak se k situaci stavělo město? Podnikalo nějaké kroky k záchraně vily?

Město má svých problémů dost, a i spoustu prázdných domů, se kterými si neumí poradit. Stalo se nám taky, že jsme pro spolek chtěli — za zvýhodněných podmínek — od města odkoupit pozemek přilehlý k Libuši, nebo ho aspoň získat do pronájmu za symbolickou korunu. Do toho se městu taky moc nechtělo, i když by tím nic neriskovalo. Vůbec je to občas taková zvláštní spolupráce. Třeba v parku na střeše supermarketu, o kterém jsem mluvil, jsme umístili koš na odpadky. A ten koš jsme museli sami vyvážet, přestože technické služby města kolem něj jezdily, byl to ale obrovskej problém… To je ilustrace toho, jak funguje naše město. Bohužel. Je to největší žal — nad takovými drobnostmi by se přece neměl nikdo pozastavit, mělo by to být samozřejmé. Postupem času jsme se dostali k tomu, že ten odpadkový koš už dneska technické služby města vyváží, ale řešilo se to hodiny. To mi nepřijde normální, vysilovat se máme nad jinými problémy, než je vyvážení jednoho odpadkáče.

Změnila se nějak situace, když jste se dostali do městského zastupitelstva?

Tím, že jsme se dostali do zastupitelstva, se situace moc nezlepšila. Dokud jsme byli „jen“ občanská iniciativa, nepředstavovali jsme pro město politickou konkurenci a nebezpečí — naše vyjednávací pozice byla v mnohém lepší. Když jsme s městem jednali už v roce 2014 ohledně pronájmu bývalé polikliniky a po roce jsme od nich dostali košem, řekli jsme si, že takhle město nesmí fungovat. Byl to moment, kdy jsme se rozhodli jít do politiky. V roce 2018 jsme uspěli ve volbách a najednou jsme jim začali být konkurencí. Proto nás nechtějí moc podporovat. Nechtějí naše úspěchy, protože jim to ubírá jejich potenciální voliče. Takže naše politické angažmá nám moc nepomáhá, spíš naopak.

Přidal se k vám během let někdo?

Pro mě osobně je hodně důležitý vztah s AJZ Chemnitz, kteří jsou mojí zahraniční inspirací. Díky jejich akcím jsem získal kamarády po celém světě. Taky od nich získáváme důležité know-how. Třeba na suché záchody, které využívají přírodní filtraci a kořenovou čističku a teče z nich čistá voda. Pevný odpad tak můžete používat rovnou například na hnojení kytek, což je skvělý.
I ve městě máme lavinu podporovatelů! Někdy je to spíš nárazové, třeba brigádnická výpomoc. Za to jsem hodně vděčnej, protože kdyby to bylo jenom na nás, členech spolku, bylo by to hodně náročné a někdy i vyčerpávající. Stačí, když se sejde deset dvanáct lidí a udělá se tolik práce! Je to taková živá voda. A večer u táboráku jsme sice unavení, ale spokojení. Takže ano: podporovatele máme, a dokonce přesahují i hranice města, jsou odevšad.

Řešíte sám pro sebe nějaké duchovní téma, které je ve vaší činnosti důležité a zrcadlí se v ní?

Vnitřně si říkám, že „něco“ mezi nebem a zemí asi existuje. Ale bližší princip je pro mě ta pozemská udržitelnost. Aby děcka věděly, že rajčata nerostou v igelitových obalech v supermarketu. Loni jsme byli v komunitní zahradě v Krásném Březně, a když jsme si ji procházeli, uviděl jsem nějaké romské děti. Pozvali jsme je dovnitř a oni zahlédli cukety a říkali: „Jéé, to jsou banány, ne?“ Takže právě proto je důležité, aby děti měly vztah k tomu, odkud pochází jejich jídlo. Tenhle problém se netýká jenom romských dětí, ale obecně všech. Jsme takoví vytržení z kontextu… Proto chceme lidem ukazovat, jak roste zelenina, ale i to, proč nemají házet odpadky na zem a proč je dobré třídit odpad. Tohle jsou moje témata a chtěl bych jít touhle cestou.
Je obrovský deficit, že se na základních školách vůbec neučí o romské historii.

Kdy jste se pustil do spolupráce s lidmi z minority? Zní to, že ve vašem okolí není moc lidí ochotných spolupracovat s Romy…

Myslím, že jsme vyrůstali v hodně rasistické společnosti. Třeba se říkalo „tady je bordel jako u cikánů“ a podobné, zdánlivě nevinné průpovídky, které nás ale formovaly. Zažíval jsem ale situace, které byly s těmahle „pravdama“ v rozporu a nějak mi to nešlo dohromady.
V Itálii jsem si tehdy mimo jiné uvědomil, že Romové to nemají oproti mně tak snadný — když jsem si vhodně upravil vlasy, pořád jsem byl Italům docela podobnej. Zatímco Romové nikdy nebudou na první pohled vypadat jako „běžnej Čech“. Já jsem tenkrát v Itálii strávil čtyři měsíce, kdy jsem s předsudkama vůči svojí osobě musel bojovat, ale Romové s nima v Česku zápasí celej život, od narození. Nechci samozřejmě omlouvat věci, který někteří Romové dělají a rozhodně nechci říct, že žádný Rom není kriminálník. Ale zároveň je potřeba říct, že je k tomuhle typu chování směřujeme…
Taky jsem se v životě setkal se spoustou skvělých Romů a z toho mám radost. Hrozně mi vadí, když si někdo začne vylejvat svoje frustrace a řve třeba takový hnus jako „cikáni do plynu“. To je naprosto špatně, myslím si, že by takovéhle chování v moderní společnosti už být nemělo. Pro mě osobně je to nepřijatelný. Shodou okolností jsem nedávno slyšel hodně zajímavou přednášku z Muzea romské kultury v Brně a uvědomil jsem si, že je obrovský deficit, že se na základních školách v Čechách o romské historii vůbec neučí. Myslím si, že by se to určitě mělo dostat do osnov škol. Pak by nám totiž mnohé věci byly jasnější, byli bychom otevřenější a některé konflikty by nevznikaly. Příkopy mezi námi by se aspoň malinko zasypaly.

Utkvěl vám nějaký příběh, se kterým jste se během vaší činnosti setkal a třeba vám trochu změnil perspektivu?

Jednou jsme seděli v hospodě se známým, Romem, a byla tam i jeho dcera. Hrozně moc tenkrát nadávala na Romy, že nemá klid na učení a že se nemůže vyspat kvůli hlučným sousedům, a pak chodí ospalá do školy. Tehdy jsem si uvědomil, že je jedno, jestli jste Rom nebo Čech, pokud se jedná o nároky na studium, jsou pro všechny stejný. Je to třeba jeden příběh, prostřednictvím kterého bych chtěl ukázat, že existují i další pohledy na Janov.
Mě třeba mrzí to, že když se bavím s mladými lidmi, Romy, mají jediný cíl: odejít z Janova. Někteří to tu pro sebe odpískali, nevidí tu budoucnost a chtějí pryč. A to i přesto, že tu mají kamarády! Nevnímají to jako místo, kde by chtěli žít. To mě opravdu mrzí, ale zároveň jim hodně rozumím. Je to lokalita, která je z hlediska veřejného prostoru úplně zanedbaná.

Když mluvíme o česko-romském soužití a přílivu lidí do pohraničí, nevyhneme se ani česko-německému tématu. Řešil jste ho někdy taky?

Stejně jako se dlouho neučily novodobé dějiny po roce 1989, tak jsme neslyšeli o tom, co se dělo po druhé světové válce. Tak trochu nám ve škole zapomněli říct, že ne vždycky se Češi zachovali k Němcům hezky. Nebo to, jak se naše vztahy rozpadly a jak velkou propast to tady zanechalo. Sudety jsou tím trošku prokletý. Je to prokletí, ale i dar zároveň! Záleží na tom, z jaké perspektivy se na to podíváte. Samozřejmě, že pro lidi, kteří byli nuceně odsunutý, to byla tragédie. Je to skupina lidí, která nám tu teď chybí, a navíc se přetrhla dlouhá tradice. Ale je to smutné i pro ty, kteří museli odejít v době těžby uhlí. To, co se stihlo během poválečných třiceti let vytvořit, se znovu zpřetrhalo… Třeba kousek od Libuše stával dům, místo kterého je dneska už jenom panelák. Člověk, který v tom domě vyrůstal, mluvil o tom, jak jim kvůli stavbě janovského sídliště jejich barák zbourali, a ještě mu navíc pokáceli meruňku. Ten strom pro něj symbolizoval jeho dětství. Říkal tehdy, že už se sem nikdy nevrátí. Přes známé jsem ho vypátral a doufám, že se mi ho podaří pozvat k nám na Libuši. Slíbil jsem mu, že když přijede, zasadíme mu u nás meruňku, aby měl dobrý důvod se sem vracet. Takovéhle příběhy jsou jako „jizvy“ na tom kraji.
 
Jak by mělo Litvínovsko podle vás vypadat za padesát let?

Myslím, že konečně dojde k docenění přírodního bohatství. Máme tu zásoby pitné vody, bučiny, Krušné hory, které se snad brzy stanou CHKO. Doufám, že zůstanou zachované a těžařská firma
je nevytěží! A mělo by tu být rozhodně míň těžkého průmyslu, který způsobuje devastaci krajiny. Asi se ho úplně nezbavíme, ale měl by fungovat ve větší
harmonii s okolím. Ideální by bylo, kdyby se kraj také vrátil ke své historii a tradici ovocnářství a sadařství. Lidi snad pochopí, že existují i jiné, trvalejší hodnoty než peníze… To by byl skvělý, celospolečenský posun!
V naší vile Libuše bývala kdysi ozdravovna pro lidi s dýchacími obtížemi, což je dnes velký paradox, ale rozhodně máme na co navazovat. Myslím, že tenhle kraj má obrovský potenciál!

MY Litvínov, z. s. & Libuše — sousedský dům Janov
Mostecká 2019, 436 01 Litvínov
číslo účtu: 8357761001/5500

mylitvinovseznam.cz
Facebook: litvinovMY
Facebook: sousedskydumJanov

Kořeny, z. s.
Kostelní 35, Litvínov, 436 01
číslo účtu.: 4006876001/5500
www.koreny.cz
Facebook: Obcanske-sdruzeni-Koreny/ 116695125054929

zdroj: Uprostřed na okraji, Antikomplex, Praha, 2022, ISBN 978-80-906198-5-2