Jaká byla vaše cesta do jedné z nejodlehlejších oblastí v Česku?

Zrovna se nacházím ve Velkém Šenově, na trojmezí Vilémov — Mikulášovice — Velký Šenov. Nazýváme to Šluknovský trojúhelník, ale katastrálně patříme k Velkému Šenovu. Nepocházím odsud, jsem původně z Mladé Boleslavi a do těchto končin jsem se dostala trochu náhodou a trochu plánovaně. Žila jsem 17 let v Německu, studovala jsem tam a pak jsme si s tehdejším německým partnerem řekli, že by bylo dobré přesunout se do Čech. Snažili jsme se najít kompromis mezi Českou republikou a Německem, a tak jsme se rozhodli pro pohraničí. Tady to zkrátka bylo takové strategické místo cestou z Německa do Čech.

Pro spoustu lidí je Šluknovsko spíš okrajová oblast, která se netěší velkému zájmu. Jak se tam člověku, který odtud nepochází, zabydluje?

Když se podíváte na mapu a berete to logisticky, vypadá Šluknovsko jako strategické místo. Ale když se tady opravdu ocitnete, situace je trošku jiná. Je to vlastně jeden z nejodlehlejších koutů České republiky, dostat se sem třeba vlakem bylo celkem problematické. Ale otevřené hranice do Německa to hodně změnily. Je to odtud blíž do Drážďan než do Prahy. A tím, že se znovu propojilo vlakové spojení přes Německo, které tu už před více než sto lety fungovalo, zkrátilo se i napojení na Prahu. Samozřejmě člověku nějakou dobu trvá, než se tu zorientuje. Ale musím říct, že nebyl problém si tu zvyknout. Líbilo se mi od začátku, že je to tady takové sousedské. Když potřebujete něco vyřídit, lidé s vámi často jednají velice sousedsky a otevřeně, ne úplně úředně. A když jsme začali s naší vzdělávací činností, postupně jsme se napojili na různé instituce a neziskové organizace. Je tady spousta podnikavých a nápaditých lidí, s kterými spolupracujeme. Na druhé straně jsou tady i starousedlíci, kterým to trochu trvá, než se přijdou podívat a zúčastní se, mají nedůvěru ke všemu, co je jiné a nové. A pak je tu samozřejmě skupina těch takzvaně sociálně vyloučených, taková ta část populace, která se tu historicky sbírala a je ještě trochu jiná. Takže je tu taková různorodá společnost, ale velmi sympatická. Cítím se tu dobře. Myslím, že se tu dá velice dobře žít, když tu člověk najde práci.

Ve Velkém Šenově nejen bydlíte, ale také jste tu založila spolek. Co vás k tomu vedlo a jaké je jeho poslání?

Když jsme sem přišli, přemýšleli jsme, co by nás bavilo a co by se tady dalo dělat. Já se zabývám profesně Čínou a Tibetem, pracuji pro Orientální ústav Akademie věd ČR, a připadá mi, že o Tibetu převládají v Čechách taková klišé a představy velmi vzdálené od reality. Zdálo se mi, že by nebylo na škodu pokusit se nějak zprostředkovat to, jak tibetská společnost funguje a vybudovat místo, kde by se lidé odtamtud a lidé odsud mohli setkat a něco se o sobě navzájem dozvědět, a třeba se tím i zbavit nějakých předsudků a strachu. Tak vznikl nápad zužitkovat naše vlastní vědomosti a nabídnout je veřejnosti — trochu jinou formou, než v podobě vědeckých článků a reportů. Ty se k veřejnosti většinou ani nedostanou nebo se nikomu nechtějí číst. Tak nás napadlo vybudovat tady místo pro setkávání a poznávání Asie.

Co všechno — kromě „stúpy“ nebo stáda jaků — je možné u vás poznat? Jak to u vás funguje?

Nazýváme to Areál pro poznávání asijských regionů, kterým prochází Asijská poznávací stezka (po turistická žluté trase ze zastávky Mikulášovice — dolní nádraží). Vloni se nám podařilo vybudovat infotabule za podpory Nadace VIA a Opavia. Na stezce postupně přibývají další zastávky, jak naši činnost obohacují další kolegové z Orientálního ústavu a dalších institucí. Postavili jsme například uzbecký tandúr, což je pec na chleba. Návštěvníci si ji můžou přímo vyzkoušet. Jednou ze zastávek na Asijské poznávací stezce je ona tibetská stúpa. Kvůli ní jsme začali od sousedů slýchat, že se o nás povídá, že tady máme nějakou sektu, meditujeme a praktikujeme jógu, takové ty velmi spirituální představy… Což nebylo smyslem, ale v Tibetu, i v islámských zemích, je náboženství velmi těsnou součástí každodenního života — narozdíl od našich oblastí. Takže sem přijíždí i věřící, kteří si k té stúpě jdou zameditovat a vyzkoušet si její atmosféru. Někdo se přijde jen podívat a přečte si pár informací, někdo si tam jde duchovně povyrazit. Přestože nejsme buddhisté, snažili jsme se tu stúpu postavit podle pravidel, jak to má být. Sice to známe z terénu a teoreticky, ale bylo zajímavé si vyzkoušet, jak se to vlastně dělá. Je to dutá stavba, vyplněná soškami Buddhů z nepálené hlíny, které se dělají takovou formičkou. Takže třeba s malými dětmi jsme vyráběli malé Buddhy. V rámci našeho letního festivalu jsme pak měli i obřad zasvěcení. Pozvali jsme tibetského mnicha, který ten obřad provedl. A to bylo zase něco, na co se sem mohli lidé přijít podívat a seznámit se s tímto rituálem. Stojí tu i mongolská jurta. A loni jsme založili mongolské ovó [tradiční kamenná mohyla, kterou často zdobí barevné vlaječky]. Teď stavíme hlavní budovu našeho areálu, která by měla vypadat jako tibetský dům.

Jaký je váš motiv provozovat — právě tady, a právě takové — vzdělávací centrum?

Chceme sdílet to, co jsme měli šanci zažít během naší práce a v jiných částech světa. Tady v pohraničí je otázka cizích kultur a migrantů (zejména na té saské straně) velice přítomná. I u nás má dost lidí rasistické poznámky, například když projíždí kolem domů, kde žijí Romové. Myslím si, že stojí za to lidem nabídnout víc informací o jiných kulturách. Nesnažíme se nikomu říkat, co si má myslet, co je špatně a co dobře. Naším zájmem je nabízet informace, které máme. Přijde nám škoda nechávat si je pro sebe a myslíme si, že není smyslem naší práce jen filtrovat to vědecké pro další vědecké instituce nebo organizace. Z těchto informací mohou těžit i lidé z nevědeckých kruhů. Přináší nám to výsledek, který je vidět zase jinak, než jsou citace našich publikací. Organizujeme například promítání dokumentárních filmů z regionů Asie. K nim nabízíme přednášku někoho, kdo se v tom regionu vyzná, aby bylo možné si o tom popovídat. Tady v Mikulášovicích přijdou dva tři místní lidé, ale pak se rozpovídají a začnou se ptát. Zaujme je například, že tematika žen v arabských zemích se někdy podobá i té naší — postavení ženy a to, čemu musí společensky čelit, není úplně jednoduché. Najednou vidí, že takové to označení, že „všichni muslimové jsou teroristi“, je velmi nepřesné a že je třeba rozlišovat mezi jednotlivými lidmi všude na světě. Potom mám pocit, že je naše aktivita smysluplná. Naší největší akcí je v současnosti festival asijské hudby a kultury Eastern Tunes. Snažíme se zvát umělce z Asie, záleží ale na tom, kolik máme finančních prostředků, takže někteří dojedou z Asie a někteří z Evropy, kde už trvale sídlí. Chceme, aby přinášeli hudbu tradiční i moderní. Takže tu zní jazz, punk, rock, metal, ale i tradiční hudba, zkrátka od každého něco. Máme návštěvníky z různých koutů republiky, z Německa, z jiných částí Evropy. A snažíme se taky nalákat místní. Těch úplně místních, řekněme konzervativních starousedlíků, je nejméně, ale každým rokem jich přibývá a z toho máme velkou radost. Často mají předem takový svůj názor, že je to něco divného. Ale když přijdou, často zjistí, že tu hudbu znají nebo že to je něco, s čím se mohou ztotožnit. Máme taky spoustu her pro děti, loutkové divadlo i ochutnávky jídel z různých regionů, což se místním líbí — a přijdou znovu. To nás žene dopředu. Když tady potom jdu po vsi a ptají se mě, kdy zas bude festival, říkám si, že je to sice strašně moc práce a jsme z toho vyčerpaní, ale tohle nám znovu dodává sílu.

Říká se, že obyvatelům českého pohraničí často chybí pozitivní vztah k místu, kde žijí. Co podle vás může mladé lidi přesvědčit, aby neodcházeli jinam?

Dost to závisí na tom, jakou máte profesi a co jste schopní dělat. I rozdíly v platech mezi regiony jsou pořád dost velké. Nějak přežít a vyžít z toho, co je tady k dispozici, není jednoduché. Takže rozumím tomu, proč odsud lidé odcházejí nebo proč si hledají práci v Německu. Na druhou stranu rozumím i těm, kdo jsou z Prahy nebo odjinud, nejdřív si tady pořídí chatu a pak se rozhodnou tady i žít. Rozumím oběma pohledům. V tomto ohledu doufáme, že se nám brzy podaří vybudovat tu hlavní budovu a v rámci nějakého pracovního poměru zapojit víc místních lidí. Zatím nemáme prostředky na zaměstnance, ale doufáme, že se to do budoucna změní. To by byla také šance pro místní. Tak bychom mohli přispět k tomu, aby se zdejší situace, alespoň pro někoho, o něco zlepšila a zjednodušila.

Museli jste při zakládání vašeho Areálu pro poznávání asijských regionů překonávat nějaké obtíže?

Tím, že pracuji v Praze, nebylo jednoduché se rozhodnout, zda zůstat tady, nebo se přestěhovat tam. Být na obou místech na plný úvazek je dost fyzicky i psychicky náročné. To je trochu potíž. Jinak je obtížné prokousat se stavebním řízením, což ale není problém pouze Šluknovského výběžku. Je tady i dost velká skupina konzervativních lidí. Když jsme se snažili na obci představit náš projekt a získat souhlas pro náš záměr, nejdřív jsme se setkali se zamítavým postojem. Protože když řeknete „asijské centrum“ a třeba něco „relaxačního“, většina lidí si představí středisko prostituce nebo přinejlepším vietnamskou tržnici. Takže nám náš záměr nejdřív několikrát zamítli… Také jsme zažili těžkosti s tím, že jsme na hranicích katastru (mezi třemi obcemi) a v každé z nich je jiný přístup úředníků. Některé obce se snaží podporovat jakoukoliv aktivitu, aby se místní život trochu obohatil a aby se sem vrátila i nějaká populace nebo přinejmenším aby nalákali turisty. Jinde je naopak velmi opatrný přístup.

Jak se váš vztah k tomuto místu, kam jste se rozhodla přestěhovat, vyvíjel?

Původně jsme vlastně hledali jen nějaké větší prostranství, protože můj tehdejší partner chtěl chovat pštrosy. A tenkrát na nás při hledání na internetu vyskočila nabídka louky. Koupili jsme ji celkem narychlo a až později jsme zjistili, že k pozemku patří i část na druhé straně lesa. Je to takové místo obklopené lesem (po loňské zimě a honu na kůrovce tedy už jen pasekou) a železničním kaňonem. Stojí tam dva domky a jeden z nich je náš. Toto místo jsme původně neznali, ale rozhodli jsme se sem nastěhovat. Je to taková zvláštnost, že nám tady nedaleko projíždí vlak, železnice tu vede v takové průrvě ve skále. V průběhu času se nám přes ni podařilo obnovit lávku pro pěší, takový mostek, který tam kdysi stával. Chtěli bychom najít informace o tom, jak to tu vypadalo dřív, třeba nějaké staré fotografie, ale zatím jsme v archivech neměli moc úspěch. Snad se to podaří díky čtenářům této knihy. Lidé mostek využívají a jsou rádi, že nemusí lézt někde nebezpečně přes koleje. Taky nás to spojilo s okolními obcemi. To se nám povedlo. Jinak za tu dobu, co se tady pohybujeme, pozoruju velký posun k lepšímu. Příroda je tady kouzelná, ale z hlediska sociálního nebo ekonomického je tady stále ještě mnoho nedostatků. Jsou tady zříceniny obřích továren, i soukromých domů... Spousta z nich zůstala neobydlených, lidé je opustili, když šli za prací jinam, protože tady nebylo co dělat. Je tady hodně takových chátrajících míst. Ale za těch deset let, co tady bydlíme, je znát velký posun. Má to takovou atmosféru historie — od rozkvětu zase k propadu. Je v tom nějaké kouzlo.

České pohraničí utrpělo s odsunem německých obyvatel velkou ztrátu tradičního způsobu života, který tady po staletí lidé vedli. Nakolik se podle vás tento kraj vypořádal s česko-německou minulostí — je to ještě aktuální téma anebo se tady už hledí spíš do budoucnosti?

Tak daleko ještě nejsem sžitá s místní komunitou, moc do toho nevidím. Je to moc zajímavé téma, o kterém bych se ráda dozvěděla víc, ale myslím, že to ještě vyžaduje čas a větší důvěru místního obyvatelstva. Podle starostky Mikulášovic v několika domech stále žijí německé rodiny, které nerady mluví česky. Německá kultura je tu ale stále patrná. Když se díváte pozorně, vidíte na božích mukách německé nápisy, některé památníky z války jsou německé, i názvy na domech, sice už opadané, ale pořád čitelné. Takže ta německá nebo česko-německá přítomnost tady pořád je. Spíš jsem měla — možná naivní — představu, že by lidé tady v pohraničí měli umět daleko líp německy. A překvapilo mě, že tady spousta lidí německy nemluví. Očekávala jsem, že na obou stranách hranice budou lidé víceméně dvojjazyční, ale není tomu tak. Všímám si ale toho, že se k tomu snaží vrátit.

Jak by podle vás mělo Šluknovsko vypadat za padesát let? A přejete si v tomto směru něco vy osobně?

Já jsem ještě pořád ve fázi objevování, kde to vlastně jsme a jak to tady všechno funguje. Doufám, že budeme moct přispět nejenom k povědomí o Asii, ale i o Šluknovském výběžku. V rámci našeho festivalu se snažíme, aby byl program asijský, a když už to není Asie, tak ať je to Šluknovsko — aby to nebylo odkudkoli… Jsme rádi, že můžeme přispět k tomu, že sem zase přijíždějí turisté. A ti tu vlastně díky našim aktivitám mohou objevit dvě věci najednou.

Moje poslední otázka je spojená s lidmi, ať už jsou to starousedlíci nebo vaši návštěvníci… Utkvěl vám v paměti nějaký silný příběh, který s sebou přinesli?

Jednou se nám stalo, že na naše promítání přišly nějaké babičky a říkaly: „Když to nebude ten tibetský film, tak my jdeme domů, Afghánistán nás nezajímá.“ A pak zůstaly a bylo vidět, že se zájmem poslouchají — nějak se jich to přece jen dotklo a něco jim to dalo. To jsou takové malé příběhy. Nebo na náš festival přijela punková skupina z Barmy, která se jmenuje The Rebel Riot Band. Angažují se i v domácí osvětě a sociální práci a účastní se projektu „Books not Bombs“. Byla to taková skupina mladíků s růžovým přelivem a různými punkáčskými přívěsky, tetováním a roztrhanými kalhotami. Dalo by se říct taková „klasická punková kapela“. Pro ně to byla velká věc, že mohli vyjet z jejich země a přijet sem. Mohli se podívat do zahraničí a něco zažít… My obvykle nejsme schopni hostům zaplatit velký honorář, ale zase jim chceme nabídnout příjemný zážitek. Chceme, aby byl náš festival místem setkávání — nejenom pro české, ale i pro zahraniční návštěvníky. A pak slyším na městském úřadě takovou paní středního věku, jak říká: „Já se tak strašně těším na ty barmské pankáče!“ Lidé mají zájem o víc věcí, než by si člověk na první pohled myslel. Nebo když se místní ptají: „Kdy zase bude festival?“ Takové malé, milé příběhy mě těší nejvíc.

Jarmila Ptáčková

Thonmi, z. s. Areál pro poznávání asijských regionů
Velký Šenov č. ev. 41
407 78 Velký Šenov

číslo účtu: 1427380000/2700

infothonmi.eu
www.thonmi.eu
Facebook: Thonmi

zdroj: Uprostřed na okraji, Antikomplex, Praha, 2022, ISBN 978-80-906198-5-2