Jak jste se dostal k vašemu angažmá na Karlovarsku?

Před nějakými dvanácti třinácti lety jsem začal dělat encyklopedii Památky a příroda Karlovarska, kde se snažím popsat všechny památky, co tady v Karlovarském kraji jsou. Jde to pomalu, ale vzniká taková databáze všech památek od malých křížků až po velké památky, jako jsou hrady. Už na střední škole jsem jezdil opravovat hrady tady v okolí, například Horní hrad, Hauenštejn. To byly asi mé první vlastní akce a už od malička mě k tomu vedli rodiče, když jsme měli zámek Javorná, který jsme chtěli dát do kupy těsně po revoluci. Takže už jako capart jsem běhal po památkách. Pak jsem se napojil na lidi, kteří se o památky zajímají nebo se jimi živí jakýmkoliv způsobem. Spolek jako takový vznikl v roce 2015 z toho popudu, že při mapování památek v krajině jsem jich spoustu nacházel rozvalených, ale mohl jsem jenom zapsat jejich současný stav. Někdy se mi je podařilo dohledat podle starých map, ale ty křížky v polích nebo v lesích byly v takovém stavu, že jsem je musel odhrabat, abych zjistil, jestli tam opravdu jsou. A na základě toho jsem si řekl, že založím spolek, který se bude o tyhle památky starat — aby to nebyl jenom takový soupis, ale že se je pokusíme i zachránit.

Měl jste nějakou inspiraci odjinud? Co vás baví na katalogizování památek?

Člověk se dostane ven do přírody a dokumentuje ty věci. Baví mě tedy to hledání. A možná to nalézání. Jako Indiana Jones... Prostě když člověk něco najde tam, kde si myslí, že by něco mohlo být, má to pro něj význam. Zkrátka že objeví něco, o čem nikdo nevěděl. A inspirace? Asi jsem znal webové stránky pana Valenčíka Zničené kostely, které dokumentují kostely po celé republice. Chtěl jsem mít taky takovou hezkou databázi.

To asi vyžaduje dost speciální metodiku — nejenom že památky fotíte, ale také je dohledáváte v historických pramenech. Jak postupujete?

Tak prvotní jsou nějaké původní historické soupisy, takové ty knížky, co už kdysi vyšly. Ale ty samozřejmě nejsou úplně obsáhlé. Takže jsem si vzal staré mapy a začal ty památky aktivně vyhledávat. A potom kroniky — naučil jsem se kurent a takový ten starý německý jazyk a překládal jsem si to. Z toho se to začalo doplňovat. Takže teď jezdím cíleně za památkami podle starých map a snažím se je hledat — ty které nikdo nezná.

Může být s tímto člověk vůbec někdy hotov?

Ne, to ne. Původně jsem měl okres Karlovy Vary a říkal jsem si, že to budu dělat do konce života, než ho zmapuju. A pak jsem si přidal ještě okres Sokolov a okres Cheb. Takže asi tak… Je to ještě na dlouho. A navíc ke všem těm památkám, které jsem zveřejnil před pěti šesti lety, se zase vracím a aktualizuju soupis na základě zkušeností a vědomostí, které jsem získal. Takže to musím zase předělávat. Ale ty památky se prostě proměňují, proto je navštěvuji i několikrát.

Jak se vaše soukromá záliba přetavila ve spolkovou činnost?

Potřeboval jsem partu lidí, která mi bude pomáhat ty nalezené křížky obnovovat. Takových spolků je spousta, bych řekl. Což je dobře. Ale já jsem se chtěl zaměřit na ty málo známé památky, protože většina spolků opravuje ty, co vidí někde u cest a za humny své vesnice. My jsme se chtěli specializovat na ty památky, o které se nikdo nestará. Tak jsme se jali obnovovat kříže, které jsou zakopané, takže o nich nikdo neví. A potom jsme si vybrali hřbitov Svatobor, který vypadl z vojenského újezdu. Dokonce už opravujeme i některé památky přímo ve vojenském újezdu, což má mnoho úskalí, protože většinou tyhle památky, které nechce nikdo opravovat, leží mimo dostupné cesty na území Doupovských hor. Takže ta obnova je těžší, ale o to zábavnější.

Měl jste i období, kdy to drhlo nebo narazil jste na něco, co jste nečekat?

Asi ne, že by mi to něco zhatilo. Jen se nabalují další a další věci a času je míň, to je jediná překážka. Ale jinak se snažím kombinovat profesní, rodinné i volnočasové aktivity. Nerozlišuju, jestli je to práce nebo nepráce. A když pak jedeme s dcerkou na výlet — ještě jí nebyly ani dva roky a už chodila se mnou hledat křížky — už ví, co je kaplička a podobně. Jak ji tahám ven, tak má, myslím, tu přírodu a pohyb venku, ráda. A ty památky jsou s tím trošku spojené.

Západní Čechy hodně ovlivnila výměna obyvatel. Stojí za vaší motivací třeba i hledání vlastních kořenů, vlastního místa v tomto kraji?

Já už jsem se v tomhle regionu narodil, takže ho považuju za svůj. A tím, jak ho víc a víc poznávám, je samozřejmě můj. Tak bych to řekl. Když jedu od Prahy a u Lubence vidím značku „Karlovarský kraj“, tak říkám, že jsem doma, ne, až když sedím v bytě. Celý ten kraj považuju za svůj domov. Tím poznáváním historie i krajiny, kterou procházím, si ten vztah upevňuju. A to je jedním z cílů té mojí webové encyklopedie — ukázat lidem, co tady máme. Ne snad, aby na to byli hrdí, ale aby to poznali. A když to poznají, budou to snad mít rádi.

Můžete říct něco víc o hřbitově Svatobor?

Chápu to dobře, že nejenom vykopáváte náhrobky, které byly zarostlé křovinami, ale zároveň se snažíte vypátrat i osudy těch lidí? Přesně tak. Ať už děláme ty náhrobky nebo když jsme obnovovali pomníky z první světové války, snažíme se vrátit do krajiny i ta jména, která jsou tam napsaná. Snažíme se zmapovat jejich osudy — ať už historii toho místa nebo obyvatel, kteří jsou tam pohřbení. Teď se nám aktuálně podařilo udělat soupis všech, kteří jsou ve Svatoboru pohřbení a postupně ho zveřejňujeme. Na základě toho si to můžou najít jejich potomci a přijet, ač všechny ty náhrobky ještě nenajdou. Postupně bychom je ale chtěli i ztotožnit s tím, co obnovíme, pokud to bude možné. Dva roky zpátky jsme ve vojenském prostoru odhalovali obnovený válečný pomník a při projevu jsme to popsali tak, že je to něco jako modlitební mlýnky nebo tibetské praporky, které plápolají a vydávají modlitby do krajiny. Když obnovíme náhrobek nebo pomník a jsou tam vyzlacená ta jména, tak se tím ta jména vrací do krajiny zpět. Kdybychom je neobnovili, tak by už nikdy nebyly vidět.

Proč je důležité, aby se ta jména vrátila?

Mě naplňuje to „hledat a nalézat“. A potom si myslím, že ta krajina to potřebuje. Potřebuje mít ty svoje křížky. Já jsem proti přenášení křížků někam do vesnic, proti zánikům cest. Krajina potřebuje mít vlastní paměť. Jinak je prázdná. To vysídlení ji tady hrozně moc zasáhlo, paměť byla zpřetrhaná. A ti noví dosídlenci k ní nemají vztah, protože tu krajinu neznají. Když jí nějakou tu paměť vrátíme — že někde stál křížek nebo kdo je pohřbený na tomto hřbitově, lidé si můžou najít, že bydlí v baráku, který byl obývaný lidmi, kteří jsou pohřbení právě na tomto hřbitově... Když znají jejich jména, mají zase něco víc, než jen kdy byl ten barák postavený a kdy tam oni přišli. Takže je to asi takové naplňování, naplňování duše té krajiny.

Co všechno v krajině může „vyprávět“ historii? S čím jste se setkal nebo co pozorujete?

Když jsem přemýšlel o těch svých stránkách Památky a příroda Karlovarska, tak jsem si řekl, že budu mapovat všechno — každý kámen, kterého se dotkl člověk. Což je trošku nereálné. Ale vlastně cokoliv může vyprávět. Dříve byly ve vesnicích všude uličky a cesty, které vedly do krajiny. Teď už nevedou, teď si každý udělal zahradu, už se nikdo z té návsi nedostane. Takže i cesta může vyprávět. Když pak člověk přijde na rozcestí, je zarostlé a nevidí ho. Ale když tam obnovíme křížek, tak už to člověka obrátí, když tam přijde a může jít tou krajinou dál. Přečte si nápis, že to tam zřídil nějaký člověk, který tam kdysi žil. Není to tak, že by byl jenom na té návsi a zbytek je neznámý. Takže vlastně cokoliv může tu krajinu připomínat, vracet ji zpátky.

Dá se všímavost vůči krajině nějak trénovat?

No, asi tou chůzí krajinou. Když přijdu do nějaké zaniklé vesnice, tak podle stromů, podle terénních nerovností poznám, kde byla náves, kudy vedly cesty. Takže ze zkušenosti, když toho člověk už hodně viděl, může tu krajinu pozorovat a představovat si, jak to tam bylo dřív. Zajímalo by mě, jestli vám některý z příběhů nebo osudů, které jste vykopali z té „buše“, utkvěl v hlavě. Na Noc kostelů pár let zpátky přijela z Německa paní Linke se svou dcerou a byli jsme se s nimi podívat na hřbitov ve Svatoboru. Ona mi vyprávěla, že tam byla před x lety a když viděla ten zarostlý hřbitov, zařekla se, že už nikdy do Čech nepřijede. Ale teď že ho zahlédla někde na internetu, tak porušila to svoje předsevzetí, a přece jenom přijela. Skoro tam brečela, i když ten svůj náhrobek ještě nenašla, obnova ještě nebyla v takové fázi. Tak to byl takový silný příběh. I přesto, že zlomila hůl, nakonec přijela. Překvapilo mě, že se doba posunula a už nejsou v tak velké míře útoky na to, že obnovujeme německý hřbitov. Občas se to objeví, ale jsou to spíš hlupáci. Dneska už to všichni vnímají asi trošku jinak. Možná je to tím, že přichází nová generace a aktivity spjaté s Německem už nejsou vnímané tak špatně.

Zažívali jste dřív třeba i kritiku od sousedů nebo místních?

Místní přímo ve Svatoboru nás kritizují, protože jim narušujeme jejich prostor. Začínají tam jezdit lidi, a to se jim nelíbí.
Ale jinak cítíme spíš podporu. Jen občas se najde nějaký chytrák, to tak prostě bývá. Musíme tam udělat nějakou informační tabuli, kde ukážeme, jak to vypadalo dřív, protože spousta lidí tam přijede a říká si, jak je ten hřbitov zdevastovaný a my jim říkáme, jak je opravený… Oni to úsilí nevidí a netuší, v jakém stavu to bylo dřív. Tak jim to musíme ještě trošku osvětlit, aby si nemysleli, že je to tam zničené.

Máte s obnovou hřbitova nějaké další plány?

Pokud čas dovolí, chtěli bychom o Svatoboru jako farní vsi a těch přilehlých obcích vydat nějakou historickou knížku. Kostel i hřbitov ve Svatoboru jsou obecní a máme tam dobré vztahy, takže bychom z toho chtěli udělat takovou připomínku zaniklých obcí na Doupovsku, protože je to tam unikátně zachované. Protože to bylo na okraji vojenského újezdu, neprobíhal tam žádný výcvik a nedošlo k devastaci. A zároveň to bylo chráněné zvenku, takže tam nedošlo k žádné nové výstavbě u těch důležitých částí jako je škola, hřbitov, farní kostel a fara. Jsou tam unikátně dochované i cesty. Na samotném hřbitově chceme opravit márnici, kde bude soupis pohřbených a mapka, kde jsou umístěné jejich hrobky a hroby. A bude to také pietní místo, protože ten hřbitov zůstal unikátně dochovaný. Ve všech jiných vesnicích byly hřbitovy buď zcela zničeny, anebo se v nich dál pohřbívá, takže ty německé hroby ustoupily. Ale hřbitov ve Svatoboru zůstal tak jak byl, když původní obyvatelé v roce 1950 odešli. Jsou tam po nich ještě vázičky, i když rozbité…

Uvítali byste jako spolek nějakou pomoc?

My jsme takoví samorosti, vždycky si nějak poradíme. Trošku zápasíme s vojáky a s vojenskými lesy, aby nás pustili víc do vojenského újezdu. Zatím — musím zaklepat — jsme v podstatě jediný spolek, který tam může něco dělat. Vztyčili jsme pomník, což je první obnovená památka po sedmdesáti letech, co tam jsou vojáci. Jinak jsou všechny památky zdevastované nebo se devastují dál. Známe například Okrašlovací spolek Lubavia na Libavé u Olomouce, ti mají trochu lepší vztahy s tamním vojenským újezdem. Tam třeba vytipovali pohřebiště a vyjednali, že na té ploše je zakázaný výcvik. To my tady ještě nemáme, ale pracujeme na tom.

Mluvil jste o vypořádávání se s minulostí, vnímáte to pořád jako citlivé téma? Co podle vás skoro po osmdesáti letech brání usmíření?

Já to za citlivé téma nepovažuji. Ale vím, že nějaké malé procento lidí, kteří jsou v každé společnosti a týká se to i jiných témat, ano. Oni to nemusí myslet tak, jak to říkají, ale prostě stereotypně jsou tak naučení. A to může s dalšími jejich pohnutkami zavdat příčinu, že můžou být k tomuto tématu negativně postaveni. Ale spíš to, myslím, pramení z nevědomosti než z nějaké touhy něco ničit.

Karlovarský kraj má teď takový nelichotivý punc, že to není úplně dobrá adresa. Co podle vás tento region nejvíc potřebuje?

Já si myslím, že budování vztahu k regionu, k domovině by mělo začínat už od základní školy. Jako žák jsem nezažil, že by nás někdo učil mít rád, co tady máme. Aby to bylo v koncepci základní školy nebo aby nějací uvědomělí učitelé dětem řekli, že to tady máme hezké. Aby se sem chtěly vracet. To jediné, myslím, může pomoct. Ne tady budovat něco, za čím by sem přicházeli zase lidi, kteří k tomu nemají vztah. Když to tady ti, co se tu narodí, budou to znát a budou vědět, že je to tady super, budou mít víc důvodů se vrátit, ač to tady není dokonalé. Ne z nostalgie, ale z té lásky k domovu. To je divné slovo, ale… Prostě proto, že k tomu mají vztah, který přebije nějaké výhody jinde.

Říkáte, že se tady cítíte doma — kdo všechno se v tomto regionu cítí doma?

No, spousta lidí! Ti, co tady něco konají a činí, tak určitě nebudou chtít odcházet jinam. To mám asi stejně, nikam jinam bych nešel. Nejenom protože tu něco dělám, ale protože to tady znám a chci tady být. Ti, které tady nevidíme něco dělat, tak odchází. Možná by bylo dobré je už od těch školních let zapojit do nějaké spolkové činnosti…

Doteď jsme mluvili o minulosti a o tom, jak to bylo před osmdesáti lety. Máte nějakou vizi, jak to na Karlovarsku bude vypadat třeba v příštích padesáti letech?

Co si přejete, aby se ve vašem kraji stalo? Myslím si, že se to bude postupně zlepšovat s novou generací. I když občas člověk vidí, co se děje i v dnešní době v jiných částech světa — že nacionalismus může lecčemu bránit i dnes. Tak doufám, že nic takového nepřijde a že nebudeme řešit, odkud kdo je. To by asi pomohlo nejvíc.

Máte nějaké téma, které by se dalo označit za duchovní — něco, co vás přesahuje?

Asi ta krajina jako taková, ten Karlovarský kraj. Protože my všichni, kdo tu něco děláme — a teď nemluvím jen o památkách — region budujeme společně. To je asi to, co mě přesahuje, protože hezký kraj nikdy sám nevybuduju. Ale když tady bude dost schopných lidí, můžou toho dosáhnout…

Jaroslav Vyčichlo

Spolek pro dokumentaci a obnovu památek Karlovarska, z. s.
Rosnice 4, 360 17
Karlovy Vary

transparentní účet: 2501304829/2010

vycichlo.jaroslavgmail.com
www.dokumentacepamatek.cz
Facebook: Spolek pro dokumentaci a obnovu památek Karlovarska

zdroj: Uprostřed na okraji, Antikomplex, Praha, 2022, ISBN 978-80-906198-5-2