Jaký vztah vás pojí s Chomutovem?

Pocházím odtud, respektive narodil jsem se v Kadani, ale celý život jsem prožil v Chomutově. Moji předci tu žili už před druhou světovou válkou a jsem asi jeden z mála v okolí, jehož rodina se sem nepřistěhovala až po válce. K tomuhle místu mám silnej vztah. Ale mluvím tady jako představitel spolku Kuprospěchu — nerad bych, aby to vyznělo, že jsem já jeho jedinou součástí. Bez spolku by nejspíš bylo plno věcí úplně jinak. I ostatní v něm jsou ale Chomutováci.

Kdy a proč jste se začal v místě svého bydliště angažovat?

Celé to začalo v roce 2003, kdy jsem se po dlouhé době setkal se svým spolužákem z gymplu Mirkem Korandou. Jednou v noci, cestou z hospody, jsme se procházeli Chomutovem a říkali si, že by bylo fajn tu něco dělat. Něco, co by to tu zlepšilo. Z prvotního nápadu jsme na sebe nabalili asi tři další lidi a v prosinci 2003 jsme založili spolek Kuprospěchu. V té době jsme všichni studovali na vysokých školách mimo Chomutov, protože tady žádná VŠ není. Chtěli jsme se ale vracet a něco dělat pro tohle místo. Pro mě osobně, když jsem se rozhodoval, jestli z Chomutova nadobro odejít, byl spolek a jeho fungování dost významným faktorem a tím „jazýčkem na vahách“, proč neodejít. Bavilo mě to a cítil jsem v tom smysl. Část z nás byla víc pro kulturní činnosti, ale další byli aktivní třeba v sociální práci nebo v otázce životního prostředí. To jsou všechno témata, která tady v celé své šíři dost rezonují. Také nám z toho vykrystalizovalo to, že chceme Krušnohoří reformovat ve smyslu napravení vztahů s pohraničím. To jsme vnímali jako velký problém. Ještě kolem roku 2000 a po něm byla ve společnosti silná averze vůči německým sousedům. I to jsme chtěli napravit. Když jsme pořádali první akce s naším německým partnerem, slýchal jsem útočné komentáře na naše německé účinkující. Myslím si, že se nám to i trochu povedlo změnit a situace se v tomto ohledu hodně zlepšila. Různé dehonestující řeči a podobně už dnes neslýchám a jsem za to rád. Spousta lidí díky osobním rozhovorům pochopila, že jsou to stejní lidi jako my a že lidé v Sasku prožívají podobný příběh jako my tady — nezaměstnanost, odliv lidí do větších měst… To byl mimochodem další cíl našeho snažení: chtěli jsme zabránit odlivu lidí z našeho regionu. Odliv mozků, talentů a schopných lidí je problém asi každé periferie.

Co jste tehdy při té noční procházce v Chomutově viděli nebo spíš — co vám chybělo?

Oba jsme toho času tíhli k alternativní kultuře a rádi se jí účastnili. Přišlo nám škoda, že tady je ta kulturní scéna mrtvá nebo roztříštěná. Zdálo se nám, že tu nefunguje žádné větší kulturní centrum, kde by člověk mohl slyšet třeba i populárnější interprety. Chomutov nebyl na mapě zastávek turné kohokoli, koho jsme vnímali jako významnějšího umělce. Nemyslím tím teď pořádání komerčních velkoakcí s mainstreamovými účinkujícími. Nevím, jestli se nám nakonec přece jenom podařilo někoho ovlivnit a ten tu kvůli nám zůstal, ale minimálně my jsme neodešli a o něco se tady dál pokoušíme.

Do čeho jste se tedy konkrétně pustili?

Začali jsme jenom koncertem v hospodě, kde hrála česká a německá kapela. Hned u té naší první akce bylo to česko-němectví. Pak jsme si naplánovali festival, který se jmenoval Cumbajšpíl a byl zaměřený na regionální česko-německé hudebníky. V roce 2004 se konal první ročník s naším partnerem z Annabergu. Jednoho dne jsme se tam vypravili, protože jsme věděli, že tam funguje spolek Alte Brauerei e. V., který provozuje kulturní centrum v bývalém pivovaru. Je to velmi milý a úctyhodný prostor pro různé aktivity. Napsali jsme jim předem, že máme zájem s nimi spolupracovat. Oni odpověděli a tím začalo naše přátelství. Nebo jsme na konci léta pořádali akci, která se jmenovala „Prospěšná sobota“. Zpětně je to docela úsměvné na to vzpomínat. Byly to takové dětské vzdělávací dny, které se od těch běžných lišily v tom, že se konaly ve vyloučených lokalitách, v romských ghettech. Účastnily se jich děti, které se na běžný dětský den nedostanou... Pro nás na tom bylo nejpřekvapivější, že některé děti tam s námi strávily celý den. Nikdo je nesháněl, nezajímal se o to, jestli šly na oběd nebo co celý den dělají. Několik let po sobě jsme v tom na chomutovských sídlištích pokračovali.

Jak jste se od koncertů v hospodě a dětských dnů dostali ke spolku, který pořádá širokou škálu kulturních akcí pro veřejnost?

Směřovali jsme k tomu, že si otevřeme kulturní centrum, jehož portfolio mělo být kulturně, sociálně a ekologicky zaměřené. To je důležitá kapitola v působení našeho spolku. Poměrně záhy jsme si totiž vytipovali budovu bývalého kina Evropa na Březenecké. To bylo sice tenkrát už zavřené, ale v dobrém stavu, stačilo jen „utřít prach“ a začít. Ale jednání s městem se táhla. Dnes to i docela chápu, protože jsme tenkrát neměli příliš zkušeností a bylo to velké sousto. Dům se mezitím dostal do dezolátního stavu, pronikli tam hledači kovů a narkomani. Stačí prolomit psychologickou bariéru, rozbít první okno, a pak stačí dva týdny a ze slušného objektu se stane životu nebezpečná ruina. To se přesně stalo tady. S městem jsme ale nakonec v roce 2006 podepsali smlouvu o pronájmu, měli jsme spoustu elánu a energie. Trochu jsme to podcenili, dům byl opravdu ve špatném stavu. Ale my jsme byli mladí a naivní. I přesto jsme si řekli, že do toho půjdeme a že to zvládneme, což zpětně viděno byla chyba. Jednání jsme započali s tím, že si pronajmeme funkční dům, který trochu vyšperkujeme, ale ve finále jsme přebírali ruinu, kde nefungovala elektřina, voda, okna byla vytlučená… Objekt se skládal ze tří částí, mj. i areálu bývalé restaurace s diskotékou. Odvezli jsme odtamtud pět velkoobjemových kontejnerů nejhoršího bordelu. Nakonec jsme tam fungovali tři roky. Byly tam zkušebny pro muzikanty, krytá skate rampa, dílna na sítotisk, tři koncertní sály, jeden výstavní prostor. Byl to totální punk! Nebylo to sice vizuálně hezké, zdi opadané, zatékalo tam, nic moc prezentovatelného, ale fungovalo to. Až na občasné akce to ale nebyl prostor vhodný pro děti. Lepili jsme to ve svém volném čase. Pak jsme se dostali do bodu, kdy nám došlo, že to svépomocí nepůjde. Investovali jsme do toho stovky tisíc a nepřeberné množství hodin volného času, byl to skoro takový komunistický ideál. Hezký bylo, že se kolem toho motalo asi padesát lidí a všichni na tom pracovali, každý něčím přispěl. Pak jsme začali být realisti a uvědomili si, že ten barák potřebuje výrazný zásah, který by ho zachránil a který my nezpytlíkujeme svými úsporami. Zkusili jsme tedy spojit síly s našimi německými partnery, měli jsme i projektovou dokumentaci, která dneska leží ve sklepě. Pak nám ale přišla od města výpověď z nájmu. Jednání sice nebyla extra nepříjemná, ale ani nám nějak výrazně nepomohli. Chtě nechtě se do toho dostala politika. My jsme se zařekli, že se jako spolek do politiky nikdy nezamícháme a tenhle princip pořád dodržujeme. Do politické roviny se to ale přece jen dostalo. Město po nás tenkrát vyžadovalo, aby naše aktivity zaštítila větší organizace, která by do projektu vstoupila jako partner. Podařilo se nám tedy navázat spolupráci s Člověkem v tísni, což bylo nadějné. Ale tehdy to bylo období takové té nejhorší politické garnitury ve městě, řadu z nich dnes vidíme v kauze ROP Severozápad [skandál z let 2011—2017, týkající se zpronevěry evropských dotací, figurovali v něm i chomutovští zastupitelé]. Chtěli si nahnat body tím nejlacinějším způsobem, „Bezdomovce vyklidíme z města“ a podobné slogany, které útočily na menšiny a sociálně slabé, to je takový evergreen některých politiků. A Člověk v tísni už najednou pro město nebyl partner, ale nepřítel, a Kuprospěchu s ním. Zjistili jsme, že nebylo možné udržet apolitičnost. Apolitická je naše činnost, ale jednotlivci se musí něčím živit, a přitom často dochází k pnutí s místní garniturou. Začali jsme být nežádoucí. To je konec naší jedné velké, hezké, ale smutné kapitoly…

Co vás po této negativní zkušenosti udrželo „v běhu“? Spoustu lidí by to od dalšího angažmá nejspíš odradilo…

Neočekával jsem metály ani diplomy nebo že nás tu budou velebit, ale bylo pro mě šokující, že jsme byli kritizovaní a pomlouvaní. Pro mě jako mladého člověka to byla velká deziluze. Na druhou stranu 120 nás to ale nakoplo si některé věci vyvzdorovat a v činnosti pokračovat. Dokážu si tak dobře představit, co asi pohánělo český underground v 70. a 80. letech, ty neustálé perzekuce... Když se věci daří, člověka to může uondat, ale útoky a perzekuce způsobují to, že člověk má větší tendenci ukázat, že to tak není a vymezit se proti tomu. Ale srovnávat naše útrapy s tím, co se dělo v 70. a 80. letech, samozřejmě nejde!

Jak se touto zkušeností vaše činnost změnila?

Problémem bylo, že jsme dlouho „kočovali“ po městě, a to člověka unaví. Začínat pořád „na zelené louce“, všechno postavit a doufat, že se z toho stane tradice a lidi tam budou chodit, to je komplikované a dost nás to vyšťavilo. Pokračovali jsme tedy v několika tradičních akcích, měli jsme pár delších projektů, ale nikdy jsme se tím neživili. Také jsme začali nacházet jiná místa, kde můžeme realizovat naše akce — třeba bývalé Městské lázně, Goldmannovu vilu, nepoužívaný závodní klub horníků, tzv. Švermák, chomutovské nádraží a jiné. Aktuálně je to Café Rouge u náměstí, kde děláme koncerty a výstavy. Byť je dneska na městě jiná politická garnitura a ohledně finanční podpory akcí si nemůžeme stěžovat, trochu nám došla místa. Nové prostory poslední dobou nenacházíme. Ve spolku také mezitím vykrystalizovaly dva názorové proudy. Část z nás se našimi aktivitami nechtěla živit. Třeba já — když něco začnu dělat jako práci, přestane mě to bavit. Chtěl jsem to proto udržet v nezávislém duchu, kdy nemusíme nic. Chceme — uděláme, nechceme — neuděláme. Druhý názorový proud byl ten, že když se tím nebudeme živit, budeme časem „odpadat“. Což je také pravda. Od té doby máme v naší činnosti takové sinusoidy spojené třeba s tím, jak se komu rodí děti, jak je kdo vytížený v práci, ale je pro mě tak trochu zázrak, že i po dvaceti letech to ještě furt funguje a my ještě furt nacházíme touhu něco dělat.

Čemu se aktuálně věnujete?

Mnohem víc se poslední dobou zaměřujeme na místní historii, kdy jsme na toto téma napojili i naše cyklojízdy a různé výstavní projekty. Už léta letoucí děláme projekt Mozaiky, což je mapování poválečného umění v Ústeckém kraji. Vydali jsme k tomu i brožuru a byli bychom moc rádi, kdyby výstupem jednou byla obsáhlá publikace. Jezdíme furt po kraji a mapujeme. Asi by bylo dobré najít po letech aspoň malou základnu, kde by se lidé mohli potkávat. Ono to v podstatě funguje v Café Rouge, ale ne v té míře, v jaké by to bylo pro činnost spolku žádoucí. Tohle nomádství nám komplikuje i vyjednávání a plánování s dalšími partnery. Stálá scéna nám chybí. Zdá se ale, že v horizontu pár let bychom možná mohli vytvořit nějaké komunitní centrum, kde by se lidé mohli společně scházet a plánovat. Ale zatím je to „v plenkách“, tak uvidíme. Byl bych rád, kdybychom v naší činnosti pokračovali a stárli důstojně…

Zmiňoval jste, že jste ještě před pár lety byli kritizováni kvůli česko-německé spolupráci. Co je podle vás příčinou?

Rozhodně nechci jakkoli zlehčovat události druhé světové války anebo to, co jim předcházelo. Na druhou stranu bych řekl, že to je určité dědictví komunistického narativu, „vítězství nad fašismem a nad Německem“, kdy oboje bylo ztělesněním zla a v lidech to dlouho 121 přetrvávalo. A pak asi i obyčejná závist, protože většina lidí v Německu se měla dobře, dokonce po revoluci i východní Němci, což bylo vidět na první pohled. Asi hrálo roli i to, že tady to bývalo německé a spousta lidí žije v domech a na pozemcích, kam se jejich předkové v podstatě neoprávněně nastěhovali. Sbližování se s potomky vyhnaných lidí tak může být v mnoha ohledech velmi problematické. Musím říct, tahle rovina spolupráce u nás ve spolku poslední dobou nedostává takovou pozornost, jakou bychom si přáli. V minulosti jsme na tom ale hodně intenzivně spolupracovali s annabergskými a věnovali tomu několik akcí za rok. Také jsme spolupracovali s chemnitzkým centrem AJZ [Alternatives Jugendzentrum Chemnitz], se kterými jsme pořádali různé setkání mládeže, mezinárodní letní tábory, a nakonec z toho byly i skateboardingové kempy. Ty jsme postupně předali mladším, kteří už je pak pořádali sami. V současné době také navazujeme spolupráci s Marienbergem, kam bychom měli přivézt Mozaiky. Chemnitz se v roce 2025 stane Evropským hlavním městem kultury, a i tam bychom chtěli navázat spolupráci.

Věnovali jste se i pamětníkům?

Kolem roku 2007 jsme ve spolku intenzivně natáčeli pamětníky poválečných událostí. Většinou to byli Němci, kteří tu zůstali žít i po válce nebo se jim nějakým způsobem vyhnul odsun. Mezi nimi byly příběhy strašně zajímavé a zásadní. Bohužel z toho nevzniknul žádný výstup ve formě filmu, ale nahrávky existujou. Škoda, že jsme to tenkrát nedotáhli do nějaké ↑↑ Občanský aktivismus může mít mnoho různých podob. 122 lepší podoby. Třeba to ještě v budoucnu napravíme. Ale zaplať pánbůh, že se to udělalo, protože většina lidí už dávno nežije. Byla to poslední šance většinu z nich zastihnout. Čas letí…

Myslíte tedy, že česko-německé téma je už „uzavřené“?

Mně to připadá přirozené, v mém okolí to tak je. Nejdřív jsme to byli my, kdo přivezl kapely a hosty z Německa, pak je začali zvát i ostatní nezávisle na nás. Vidím kolem sebe v tomto směru spoustu aktivit. Neříkám, že už v tomto ohledu není potřeba nic dělat, to určitě ne, ale přijde mi, že se to změnilo k lepšímu.

Co je podle vás ještě zapotřebí, aby to takto vnímala většina lidí?

Je to o neustálém poznávání místa a prohlubování kořenů. Byť se aktuálně Ústecký kraj zvedá a má velký potenciál, stejně jsme furt periferií. Podobné je to s příhraničím v Sasku. Dědictví minulosti je tak strašlivé a trvalo tak strašně dlouho, že nějaká rehabilitace může trvat ještě další desítky let. Otázkou taky je, do jaké míry se tyhle pocity aktuálně transformují třeba do tématu uprchlíků. Přijde mi, že když se tne trochu víc „do živého“, je to furt vidět. Třeba když v Ústí nad Labem umístili na ulici před muzeum s expozicí Naši Němci německé náhrobky, způsobilo to zjitřelé reakce. Bylo to dost odvážné. Velkou zášť už ale necítím. Jedná se ale jen o můj osobní pocit, který nemusí vypovídat nic. Myslím, že to je na dobré cestě.

Jak by se to tu mělo vyvíjet v příštích dekádách, aby v Chomutově lidé byli a žili rádi?

Je to trochu zvrácená myšlenka, ale mě ten kraj tou svojí pohnutou minulostí a tou svojí drsností baví. Ale určitě nechci, aby tady lidi žili ve srabu jenom kvůli mojí romantické představě. Před pár dny jsem byl v Sušici, kde člověk cítí úplně jinou atmosféru než ve městech tady na severozápadě. Širší centrum města tam zůstalo historické, ne jako tady, „vyzobané“ dějinami, a navíc žádný dům ani obchod tam nebyl prázdný. Nebyly tam nonstop herny, ale třeba krejčovství a další řemeslné obchody. Bylo vidět, že to tam léta prosperuje a že tam probíhá kontinuální vývoj, ne jako tady. Připadá mi zásadní, aby lidi neměli potřebu a ani nutnost odsud odcházet. Alfa a omega vždycky bude zaměstnanost, ale zároveň jedním dechem dodávám: ne v montovnách! Je potřeba víc variabilnějších příležitostí, co se týká zaměstnání, volného času, podpory lokálních iniciativ — aby lidi cítili smysl v tom tu zůstat, něco tady dělat. Je to o usilovné práci s lidmi. Můžeme opravit sídliště, můžeme udělat nové chodníky a meruňkové zateplení, to je v pořádku, zvýší to komfort bydlení, ale lokalitu to nezmění — furt tam budou problémy, které tam jsou... Je to tedy určitě dlouhodobá práce s lidmi, s komunitami. Ani mládež by pak nemusela mít potřebu odcházet, „odpadlíci“ z velkých měst by se častěji vraceli domů a mohli bychom se dostat do úplně jiné „romantiky“, než je ta současná, drsná...

Kuprospěchu, z. s.
Bělohorská 10, 430 01 Chomutov

info@kuprospechu.org
www.kuprospechu.org
www.projektmozaiky.cz
Facebook: kuprospechu

zdroj: Uprostřed na okraji, Antikomplex, Praha, 2022, ISBN 978-80-906198-5-2