Jak jste se dostaly do Ústí? Máte zde kořeny, nebo jste „náplava“?

Olga: Já jsem rodačka z Ústí. A nejen, že jsem se tu narodila, ale taky tu celý život žiji, kromě pětileté pauzy, kdy jsem studovala v Brně. Takže jsem opravdu duší Ústečák.

Michaela: Já jsem jediná naplavenina — z Trmic, což je asi tak tři a půl sekundy od Ústí nad Labem. A když vynechám přesně to všechno rajzování po planetě a stěhování se z Prahy do Hradce a z Hradce do Prahy, tak jsem už asi pátým rokem zase v Ústí. Ale my, kteří bydlíme kousek od Trmic, jsme byli vždycky zároveň i ústecký, takže jsem tu doma.

Proč jste nezakotvily třeba v Hradci nebo v Brně? Co vás přitáhlo zpátky?

Olga: Já jsem hodně rodinný člověk, jsou pro mě důležité vazby, a to nejen na rodinu, ale i přátele. V Brně jsem studovala pět let a mám ho ráda, ale nijak jsem tam nezakořenila, pořád jsem měla většinu kamarádů v Ústí. A hlavně musím říct, že to tady miluju, Ústecko, náš kraj, ty hory všude kolem. Brno je pro mě hrozná placka. Město je krásné, ale není to pro mě domov. Takže jsem se po studiích vrátila, našla si tady práci a už jsem zůstala. I když spousta lidí si klepala na čelo.

Michaela: V Hradci je to moc hezké, ale nevidím tam všechno to, co neodmyslitelně patří k Ústí — vyloučenost, brownfieldy, pozůstatky úspěchu a blahobytu. Mně by to asi chybělo. Já si nedokážu představit, že bych bydlela někde v překrásném ráji, kde by všechno fungovalo a všechno bylo úplně čupr. Lákají mě ve své podstatě nehostinná prostředí. Vrátila jsem se sem kvůli lásce, přátelům a samozřejmě kvůli rodině. Taky už přemýšlím jako starší holka, nedokážu si představit, že bych vychovávala dítě třeba v Praze. Že bych se musela dělit o každý metr čtvereční přírody, bojovat s kočárkem v metru, o místo ve školce. Pokud je člověk trochu schopný, není tu ohrožený nezaměstnaností a tvrdou konkurencí. V Praze je konkurence obrovská. Takže si myslím, že je tady i trošku jednodušší život.

Kdy jste si řekly, že se začnete v Ústí angažovat?

Olga: Ono to tak nějak ve mně bublalo už dýl. Cítila jsem potřebu nebo touhu něco dělat. V Ústí samozřejmě nejsme jediné, kdo se tady snaží něco vylepšovat a mně to bylo vždycky hrozně sympatické. Tak jsem se pomalinku začala rozhlížet kolem. Začaly jsme úklidem veřejných prostranství, protože člověk by neměl být lhostejný k prostředí kolem sebe. A pak jsme se shodou náhod přes společnou kamarádku pustily do projektu „Participace“, což je městem vyhlašovaná pobídka pro občany, aby předkládali projekty na vylepšování veřejného prostoru. My jsme podaly návrh na vylepšení místa v okolí, kde bydlíme.

Michaela: Aktivka jsem byla vždycky. Hodně akční jsem začala být na konci střední školy a během celého vysokoškolského studia. Ústí nad Labem kulturně velmi kulhalo a částečně kulhá dodnes. V letech 2002—2012, kdy jsem akce dělala, nebylo příliš možností jít na reggae, hip hop, techno a všechny tyhle subkulturní věci. Takže jsem začala dělat mejdany. Pak nastala dlouhá pauza, 100 protože jsem trajdala všude možně za láskama, prací, studiem, poznáním. Když jsem se vrátila, stala jsem se pár let na to mámou a začala žít rodičovský život v Ústí nad Labem. Díky tomu jsem se napojila na holky a zjistily jsme, že vnímáme svět podobně a že je asi na místě, abychom začaly dělat něco s tím, co nám vadí nebo chybí.

Co všechno jste tedy už udělaly nebo děláte?

Olga: Všechny tři bydlíme v Ústí na Klíši, to je taková příjemná čtvrť, kde je hodně rodinných domků, lidi se tady víc znají, prostě taková malá vesnička. A máme tady park, který jsme se rozhodly vylepšit v rámci „Participace“. Iniciovaly jsme úpravu dětského hřiště a revitalizaci parku a Míša sehnala peníze od jedné soukromé společnosti na výstavbu pergoly. Začaly jsme také pořádat sousedské akce, které jsou zaměřené na úklid nebo kultivování veřejného prostoru, třeba guerilla gardening. Vlastně jsme si místo, kde bydlíme, vzaly trochu za své a snažíme se ho vylepšovat, aby se nám tady žilo hezky. Snažíme se spolupracovat i s úřadem městského obvodu — když vidíme, že někde něco nefunguje nebo je něco porouchaného, upozorňujeme na to, snažíme se zjednat nápravu. A postupně jsme také začaly pořádat i jiné akce, abychom sblížily lidi a přispěly k vytvoření vřelé sousedské komunity.

Michaela: Prostě jsme sebraly odvahu. Pro mě osobně třeba bylo nepředstavitelné, že bych napsala projektovou žádost o peníze. Ale zjistila jsem, že Olga je právnička a rozumí té „nečeštině“, Lucka miluje excel a umí počítat, a já zase zvládnu napsat dojemný text, takže ideální kombinace. Díky těm prvním krokům jsme zjistily, že vše dokážeme dát do kupy a rozhodly se požádat o první peníze. Tenkrát jsme dostaly téměř sto tisíc od Nadace Via v rámci programu „Živá komunita“ a měly jsme uspořádat Festival Nádhera, který má na Klíši už letitou tradici. Taky organizujeme Adventní dobrotrh, zveme místní podniky, který vyrábí něco k jídlu, anebo k nejídlu. Chceme, aby lidem došlo, že na rozdíl od nadnárodních korporátů, tito obchodníci řeší složenky, platbu kroužku pro dítě a dělají tvář města. Nikoliv hypermarkety na periferiích… Pak nesmíme opomenout Divadlo (o)všem, kde nabízíme představení pro malé i velké. Vše je spojeno se sbírkou pro důležitou službu, ať už je to hospic, Klokánek nebo zvířecí útočiště. Pojítkem všech našich akcí je environmentální přístup. Snažíme se, aby se nepoužívaly jednorázové obaly, aby se opravdu minimalizoval odpad. A celkově si myslím, že se nám daří dělat akce kultivované. Nikdo se nepere, nehádá… Nikdy se nám nestalo, že by tam někdo někoho okradl. Beru to jako zázrak, když ↑↑ Ústecké Promyky 101 se v místě sejde šest stovek lidí a pije se tam alkohol.

Olga: Naše akce jsou zdarma, lidi nemusí platit žádné vstupné, takže jsou vlastně přístupné pro všechny sociální skupiny.

Michaela: Je to i bezbariérové.

Olga: Taky se snažíme lidi trochu edukovat, například že divadlo není tabu, že se ho nemusí bát. Nebo jim představíme lokální kapely, ukazujeme lokální podniky. Ústí je město, kde velmi postrádám patriotismus a hrdost. My se snažíme trošku poukázat na to, že tady jsou věci, na které můžeme být hrdí. Ale samozřejmě se to daří pouze v určité sociální skupině, těžko přesvědčíte člověka, který žije na hranici životního minima a bydlí ve vyloučené lokalitě, že Ústí je super…

Michaela: Povzbuzujeme pozitivní smýšlení, protože lidi jsou tady prostě zpruzení. Vžili se do role oběti. Ukazují na ty, o kterých se domnívají, že mohou za jejich neštěstí a nespokojenost. U toho to však končí.

Olga: Pokud chceme žít v hezkém prostředí, tak pro to taky musíme něco udělat — nejen čekat, až to udělá politik nebo úředník.

Prozraďte, proč jste vlastně váš spolek pojmenovaly Promyky?

Olga: Promyka je zvíře, taková jakoby surikata, která žije v Indii a je hrozně statečná, nebojí se ani jedovatých hadů. Rodiče tam pořizují promyky dětem jako domácího mazlíčka, aby je chránily před hady. Takže promyky jsou takoví strážci. Když jsme se s holkama začaly aktivizovat a dělaly naše první projekty, opravdu jsme bojovaly s úředníky, byly jsme kolikrát smutné a otrávené. Ale říkaly jsme si, že se prostě nedáme, že jsme jako ty promyky, které s těmi jedovatými hady dokážou bojovat.

Michaela: Promyka je snad jediné zvíře na světě, které žere ty nejjedovatější hady! Když je nešikovná a třeba ji kousne kobra, tak na chvilku umře, ale pak se zase probudí a jde dál. Tahle vlastnost mě baví. Na té cestě za dobroaktivitami se potkáváme s různými „hady“, kteří kousnou slovem nebo nějakým podrazem, ono nás to na chvilku skolí, ale vstaneme a jdeme dál.

Co vás přivedlo k tomu, že se snažíte, aby vaše akce byly šetrné k životnímu prostředí?

Michaela: Často myslím na to, kolik týdně vyhazuju plastu kvůli chodu domácnosti. Zařadila bych se mezi ty, kteří se snaží plasty eliminovat, i když nechodím na nákup jen do bezobalového obchodu. Takže zkoušíme, aby se nad tím zamysleli spolu s námi i další lidé na našich akcích.

Olga: Možná je to taky dané tím, že jsme ve věku, kdy už si uvědomujeme, jak je hrozně důležité naši planetu šetřit a vychovávat k tomu i děti. Máme kamarádky, které v Ústí provozují bezobalový obchod. Jako první tady začaly vychovávat spotřebitele k tomu, aby trochu přemýšleli. I mě tím hodně nakoply. Byť jsem se vždycky snažila třídit odpad a nežít úplně konzumně, až tak dalece jsem o tom nepřemýšlela.

Michaela: Velkou roli hraje i naše zkušenost z návštěv jiných parties. Když skončí festival a rozsvítí se reflektory, vidíte kolem sebe tu neuvěřitelnou spoušť kelímků. Je důležité, aby pořadatel udělal maximum pro minimalizaci odpadu a měl podmínku pro stánkaře zajistit zálohované kelímky. Nám se to hodně osvědčilo — kromě toho, že téměř neuklízíme, nemusíme strávit čtyři hodiny v parku s baterkou, abychom po tmě vysbíraly všechny odhozené kelímky.

Narazily jste na nějaké překážky nebo třeba slepou uličku — musely jste svůj úmysl korigovat?

Olga: Máme spoustu takových učebnicových zkušeností. V rámci „Participace“ jsme se asi poprvé dostaly do bližšího kontaktu s úřady a místními politiky a z toho jsem byla dost v rozpacích. Člověk je zvyklý na to, že když se s někým na něčem domluví, tak to prostě funguje, ale při jednání s úředníky to tak mnohdy nebylo. Takže jsme byly ze začátku hodně zklamané. Třeba jsme chtěly zrekonstruovat park, prohlížely jsme si na internetu různé tipy, co jde všechno udělat, jak to vypadá v jiných městech, a nakonec zjistily, že jsme naivní a že limity ze strany úřadů jsou obrovské. Sedí tam pětadvacet let stejná paní, která má nějaký naučený postup a nechce, aby jí do toho kecaly nějaké holky, které s tím nemají zkušenosti. Nebo se domluvíte, že osloví architekta, a pak zjistíte, že ho vůbec neoslovili, vybrali úplně nesmyslnou firmu a bude to stát nesmyslné peníze, ale nemůžete s tím nic dělat, protože buď berte nebo nebude nic. Ono to ve výsledku dopadlo fajn, máme hezký park, kam chodí lidi, ale ta původní představa byla úplně jiná. A navíc se střetáváte i s časovým aspektem. My bychom všechno chtěly hned nebo aspoň co nejdříve, ale zjistíte, že to tak nejde. Vymyslely jsme si například, že chceme do parku zasadit smrk, který by se na Vánoce ozdobil světýlky, protože tam žádný vhodný strom není. A trvalo tři čtvrtě roku, než se podařilo strom zasadit. Kdybychom ho prostě koupily v zahradnictví a zasadily ho tam samy v noci, tak bychom ho měly hned. Ale nechci být nespravedlivá. Spousta lidí na úřadě se nám snaží pomoci.

Michaela: Já politiku v Ústí nad Labem sleduju od střední školy a nejsem překvapená prioritami různých stran. Ale jsem fascinovaná nezdravou komunikací. Pro některé lidi, ať už na úřadech nebo na politických postech, není bohužel veřejný zájem priorita. Když jsme rozjely „Participaci“ se svými představami třeba o dětském hřišti, které v rámci soutěže občanů dostalo podporu, zástupci magistrátu i obvodu nám velmi rychle ukázali, kdo má kde své místo. Nabídli koncept, který jsme odmítly už v našem původním návrhu. Nestály jsme o další prefabrikované 103 hřiště. Pak se k tomu připojila neznalost prostředí, ego, ageismus, politické manýry, a nastaly tak mnohaměsíční, nepříjemné schůzky, kde jsme se navzájem uráželi, křičeli, bouchali dveřmi. Bylo to opravdu nepříjemné. Až to skončilo tak, že byla odvolána místostarostka. Ale my jsme si na zastupitelstvu vyslechly, že jsme „matky, které se z toho dobra zvencnou“. Pak tu samozřejmě máme úřední procesy, rigiditu, všechno trvá strašně dlouho. Ale co vnímám jako paradox, je ten antipatický postoj vůči aktivním občanům. Kdyby nebyli hloupí, mohli by jít lidem naproti, něčím jim ulevit, u něčeho splnit, co si přejí, a zároveň se držet těch svých procesů a využít toho z hlediska PR. Jsem fascinovaná tím, že tady máme město plné šikovných a pracovitých lidí, kteří za drobné peníze a někdy i zadarmo dělají spoustu super věcí a město to nedokáže ocenit nebo využít.

Olga: Já mám pocit, že město bere aktivní lidi jako nějaké útočníky nebo nepřátele, neumí s nimi žít v symbióze, neumí prostě spolupracovat. Občani jsou vnímáni jako nechtění aktivisti. V poslední době se v Ústí začalo hodně lidí angažovat ve veřejných věcech, protože tady vzniká spousta špatných nápadů ze strany politiků a úředníků a občané se o tom dozvídají ze sociálních sítí, sdílejí různé poznatky a informace, a pak na to reagují a pokouší se zabránit nesmyslům, které by se tady mohly dít.

Co vás motivuje to nevzdat?

Michaela: Vedle aktivit s Promykama dělám s partou dalších lidí velkoplošné malby na veřejných místech. A tam je odměnou třeba to, že mi po uveřejnění zavolají z německé ambasády, že přijede německý prezident a že ho to zajímá. Nebo když mi legenda z graffiti scény řekne, že tahle výtvarná aktivita má smysl. Nebo že to přežije rok venku, bez škrábnutí.

Olga: Pro mě je velkou motivací radost lidí — že je naše akce baví, chodí tam a jsou šťastní. Mám taky radost z toho, že podporujeme lokální výrobce a podniky. A také chceme, aby naše akce měly nějaký dobročinný přesah, takže vždycky vybíráme peníze pro neziskové organizace. To mi dělá moc dobře, že ta akce udělá radost někomu dalšímu, kdo to potřebuje. Ono to samozřejmě zní hrozně idealisticky, ale když pak chodíte na akci s kasičkou, připadáte si jak žebrák. Ale důležitý je ten výsledek.

Michaela: Nabíjející je i spojenectví s veřejnou správou — pokud tam najdete kohokoliv, kdo je nakloněný spolupráci a tu cestu vám trošku ulehčí. Když vám otevře bránu, díky které vynecháte dalších pět dveří, to je fantastické. Obzvláště, když je to člověk, který nemá potřebu se fotit do novin, podávat si ruce, být označovaný na sociálních sítích a tak podobně.

Jak to bylo s tím německým prezidentem — co vlastně viděl z vaší tvorby a co se díky vám dozvěděl o Ústí?

Michaela: Před dvěma lety jsem se seznámila s historikem z místního muzea, Martinem Krskem, který napsal knížku Neznámí hrdinové také mluvili německy [Edice ČT, 2018]. Je o lidech, kteří měli většinou německý, židovský původ a po válce byli odsunutí, ale zanechali tady za sebou důležité stopy, které nejen ústeckou společnost někam posunuly. Zároveň se kamarádím s Petrem Karlíčkem, ředitelem archivu města Ústí, který je studnicí znalostí o historii nejen města. Jednou mě napadlo, že bych začala organizovat výtvarné aktivity ve veřejném prostoru a skrze velkoformátové fotografie, anebo právě velkoplošné malby, zprostředkovat příběhy, které by mohly Ústečáky probudit. Mohly by jim říct: „Hele, žil jsem ve strašné době, měl jsem tady všechno, pak jsem kvůli židovství nebo němectví musel odejít ze svého domova, ale nevzdal jsem se. Začal jsem žít jinde, a i když jsem třeba neuměl jazyk uvítací země, udělal jsem tam obrovskou kariéru a vymyslel něco, co třeba posloužilo celé planetě.“ Jeden z těch příběhů je o Ruth Hálové, jedné z Wintonových dětí. Její máma byla tak chytrá a silná, že dala malou Ruth Wintonovi do náruče a řekla mu, aby ji odvezl do Velké Británie a zachránil jí život. Ruth si prošla různými rodinami, měla obrovské štěstí na pedagogy, kteří v ní odhalili talent na biologii, které se pak celý život věnovala a leccos vyzkoumala. Po válce se vrátila do Ústí, kde se setkala s mámou a žila do svých devadesáti let úplně neuvěřitelný život. Když se o ten příběh budou lidi trošku zajímat, můžou se chytit za nos a říct si: „Já tady nadávám na Ústí, ale tihle lidi, kteří tady žili přede mnou, si prožili pekla, museli opustit rodinu a já tady nadávám, že nejsou uklizené odpadky na náměstí…“ Zlehčuju to, ten příběh má ale daleko širší aspekt. Zkrátka tohle jsme namalovali kousek od hlavního nádraží, protože malá Ruth se po válce potkala se svojí maminkou na hlaváku v Ústí. Proto jsme si říkali, že by bylo vhodné, aby to bylo ztvárněné v tom nejbližším okolí. Vzniknul tam sedmdesáti metrový kus od Adély Bierbaumer a Magdalény Gurské. A než jsme ho dokončily, přijel německý prezident. Ústí toho bravurně využilo, pozvali ho do muzea na skvělou výstavu Naši Němci a po cestě zpátky se šel mrknout na tu naši malbu. Bylo to fantastických patnáct minut. Fakt dobrá zkouška, když musíte asi třicet novinářů jednou rukou odtlačit, abyste se mohli s prezidentem posunout k té stěně a vyprávět tenhle příběh, a ještě tam mít tlumočníka a kamery. Byla to zajímavá zkušenost a pro Ústí obrovská vzpruha. Myslím si, že nám to mediálně hrozně pomohlo a jsem ráda, že jsem u toho mohla být.

Vzpomenete si na nějaké další setkání nebo příběh pamětníka, který vám nějak změnil názor nebo zažitý postoj?

Michaela: Já jsem holka z Trmic, což je vyloučená lokalita, takže jsem do nějakých sedmnácti let vyrůstala v prostředí, které bylo problematické, a znala jsem kromě vyloučených Romů i neromů spoustu dětí-cizinců, které bydlely v ubytovně vedle školy. Byly to děti z Rumunska nebo z Angoly, které utíkaly před válkou a jinou perzekucí. Takže mi přijde naprosto normální, že mám různě vypadající kámoše, chudé, bohaté, blbé, chytré. Neřeším, že někdo nedokáže napsat slohovou práci na téma „Ekologie“ a druhý má deset titulů ze stejného oboru. Buď se snaží hrát a žít fér, nebo naopak. A v tom mi hrozně pomohlo i cestování. Člověk na cestách potká tolik rozporů a dojde ke zjištěním, která mu změní život a vůbec celkový náhled na svět.

Olga: Rodiče a babička mi vyprávěli, jak bylo Ústí dřív krásné a kolik škody na něm napáchala nejen válka, ale i období normalizace, kdy se strhávaly nádherné stavby a stavěly se budovatelské komplexy, které dneska Ústí hyzdí. Je potřeba Ústí vnímat v historickém kontextu, že to není město, které tady vyrostlo před pár lety, ale má nějakou minulost. Na ten historický kontext lidé často zapomínají. Bohužel si neumíme vážit kulturního dědictví a na to Ústí velmi doplatilo.

Už jste zmiňovaly, že je důležité, aby lidi měli pozitivní vztah k místu, kde žijí. Máte na to nějaký recept?

Olga: Jednou z cest může být právě to, co děláme. Budovat v lidech vztah k místu formou různých akcí, které lidé mají rádi a stanou se pravidelnou součástí jejich života. Když má člověk místo, kde bydlí, spojené s určitými tradicemi, pak je pro něj domovem. Když ví, že na Vánoce si půjde dát svařák do parku, na jaře tam půjde s dětmi na divadlo a v létě na festival, když ví, že je tady spousta hezkých akcí, které má rád a kde se potká se sousedy. Žije se mi dobře tam, kde mám hodně přátel. Samozřejmě nikdy nemůžete mít rádi celé město, je tady spousta míst, která jsou opravdu úplně strašidelná. Jsem přesvědčená, že člověk, který Ústí z principu nemá rád, už ani není schopný ta hezká místa vnímat. Nevidí krásný kostel, krásné vily. Vidí jen rozsypaný odpadkový koš, vylámanou dlažbu. Ale je to samozřejmě i věc politiků, aby měli chuť s Ústím něco dělat, trochu vyzdvihovat jeho pozitiva, dominanty, věci, na které můžeme být hrdí. Což spousta z nich nedokáže. Ústí by velmi pomohlo, kdyby nemělo tak negativní obraz, protože každý sem přijíždí s obavami, ale nakonec je překvapen, že tady najde tolik krásných a zajímavých míst.

Michaela: Nějaký recept z pohledu Promyk jako malé komunitky holek, které poukazují na to, že město je místo pro život, a ne stroj na bydlení, to je vlastně pro část populace nepřijatelné téma. Co si budeme povídat, my jsme všechny vysokoškolačky, nežijeme si špatně, bydlíme v překrásných bytech, máme auta a žijeme si jako „bachyně v žitě“. Takže vysvětlovat někomu z vyloučené lokality, z paneláku, který nemá ani okna a výtah, že Ústí je super místo pro život, je fakt složité. Zároveň po těch letech přesvědčování ústecké společnosti, že to fakt myslíme dobře, že chceme oživovat veřejný prostor a život dělat trošku lepší, už na to slyší víc lidí, kteří o věcech v Ústí rozhodují. Kupříkladu politici se na nás občas obrátí a nechají si něco vysvětlit z pozičně jiného pohledu. Jak říká jeden náš známý, jsme takové lokální „mikroinfluencerky“. Což zní srandovně, ale rády měníme věci k lepšímu.

Máte nějaké duchovní téma, které vás ve vašem počínání vede — nějaký morální kompas? Nebo jste spíš akční ženy činu?

Michaela: Já o duchovnu nemůžu mluvit, nevím, co to je. Věřím v lidi. Je tady spousta lidí, kteří jsou akční a dokážou, každý po svém, vložit do města a lidí v něm energii — ať už finančně, hmotně, svým entusiasmem, nebo tím, že mi pošlou kontakt na člověka, který mě může posunout dál.

Olga: Já věřím, že když člověk dělá věci s dobrým úmyslem a dělá věci pro dobro druhých, tak že se mu to vrátí. To, co děláme, neděláme proto, abychom si nějak zvyšovaly vlastní ega nebo abychom si čistily auru. Prostě chci, aby z toho lidi něco měli, aby to mělo smysl a aby to přinášelo radost. Velkou přidanou hodnotu toho, co děláme, vidím v tom, že to snad pozitivně ovlivňuje moje děti. Moje dcera se o naše promyčí aktivity hodně zajímá, pomáhá v organizačním týmu. Takže vychováváme i generaci našich dětí k tomu, že je fajn být aktivní a něco dělat.

Ústí kromě válečných a předválečných událostí postihlo i období poválečného bezpráví. Most s pietní deskou určitě zná i leckdo za hranicemi. Jsou podle vás tyto události už vyřešené?

Michaela: Nedávno se mě ptala kolegyně z Prahy, jak jsme na tom se vztahy s Němci. A já bych řekla, že bravurně. Hodně do Německa jezdíme na výlety, máme tam české přátele, kteří tam žijí, máme i německé přátele. Já tam jezdím za kulturou. Miluju Německo. Německo je fantastická země a já vůbec nad těmihle věcmi nepřemýšlím. Naši společnou historii beru jako fakt. Zároveň jsem dneska narazila na jeden příspěvek, který mě hodně zarazil. Říkala jsem si, co všechno 107 se muselo udělat, aby Němci sami mohli projít duševní očistou vzhledem k minulosti. Co to bylo za národní terapii! Dneska je vnímám jako hrdý národ, který si umí nasypat popel na hlavu. Nedávno prezident Steinmeier vystoupil při výročí konce války a mluvil o tom, co všechno předchůdci napáchali. Mně to přijde strašně fér i v této době o tom mluvit nahlas a říkat, kde se staly chyby a co se v budoucnu nesmí opakovat. Přála bych si, aby Češi se sebou taky uměli takhle pracovat a přiznali si, že i oni napáchali chyby. A že je neustále pácháme, zejména sami na sobě.

Olga: Muzeum v Ústí pořádá výstavu Naši Němci, je zajímavá i poměrně kontroverzní. Na silnici před muzeem byly třeba vystavené německé náhrobky. To téma se dnes víc otevírá a není už tak tabuizované. Jsme součástí Sudet, severních Čech, je to součást naší historie. Kvůli tomu, že se tady pořád proměňovalo obyvatelstvo, vysidlovalo, dosidlovalo, tu ty kořeny nejsou tak hluboce zasazené. Na hranicích lidi jezdí sem tam, prostě tam tak žijí pospolu. Celá ekonomika příhraničních obcí je závislá na německých zákaznících. Nemám pocit, že by tam byla nějaká nevraživost.

Co si přejete, aby se ve vašem regionu stalo v příštích padesáti letech, aby to byl pro vás pozitivní vývoj?

Olga: Já bych si hrozně přála, abychom začali město kultivovat a abychom uměli udělat přednost z toho, co je teď vnímáno jako hendikep. Třeba místní brownfieldy. Kdyby se s nimi začalo něco dělat, jako třeba v Ostravě. Přála bych si, aby Ústí bylo jednou cool město, které si ↑↑ Jen tak spolu být — udržitelně, sousedsky, rádi. 108 zakládá na tom, že tady sice není žádná historická architektonická krása, ale je tady úžasná kultura, jsou tady šikovní lidi, krásná a dobrá univerzita. Aby tu lidi chtěli zůstat nebo se sem naopak vraceli. Aby to tady žilo. A hrozně by se mi líbilo, kdyby lidi začali žít víc pospolu, aby se prolínaly kultury. Byla jsem v létě v Brně na romském festivalu a přišlo mi úplně super, jak tam lidi spolu žili, radovali se, tančili a zpívali. Bylo úplně jedno, jestli jsi Rom, nebo nejsi Rom. Chtěla bych, aby lidi byli na Ústí hrdí a abychom měli politiky, kteří budou mít město rádi a budou dělat všechno v jeho zájmu, ne ve svém vlastním...

Michaela: Přála bych si, aby šlo obrovské množství peněz do vzdělávání, aby prestiž učitelů šla nahoru, aby se lidi nebáli učit ve vyloučených lokalitách, aby dostávali šanci i tyhle děti. U nás v Ústí třináct procent dětí odchází ze základní školy třeba v osmé třídě. Nikdy nedokončí základní školu. Co s tím životem pak? Co umí? Co mohou nabídnout? Kdo je vezme do práce? Je důležité přizpůsobit vzdělávání trhu práce i s ohledem na nízce vzdělanou část populace. Chybí mi taky investice do sudetské krajiny, ale nikoliv v podobě velkohal v chráněných krajinných oblastech, kde se těží lithium na baterky, které vydrží pět let... Ale to se musí naši spoluobčané probudit, sledovat dění kolem sebe a apelovat na ty, které zvolili, s tématy, která jsou důležitá. Přála bych si, aby Ústí bylo místo, kde žije spousta lidí, kteří si ho váží, kteří ho milují, kteří jsou pro něj ochotní něco udělat a kterým není jedno, když se někdo rozhodne to místo devastovat záměrně pro svůj osobní prospěch. Toho osobního zájmu na úkor veřejného, psychopatických snah vlastnit všechno a všechny, už bylo dost. Přeju si, aby byl trend spíš dávat než brát.

Promyky
spolekklise@gmail.com
Facebook: Promyky

zdroj: Uprostřed na okraji, Antikomplex, Praha, 2022, ISBN 978-80-906198-5-2